Lidová noetika

14. 8. 2009 / Michal Kuklík

I.

Je chyba hloubat o poznání empirickém, nebo racionálním. Neděje se empirie bez racionality a neděje se racionalita bez empirie.

Poznatek uchopuje poznané nedostatečně, to všichni vědí.

Sebevztažení je nemožné, jakkoliv mudrci pracující se zhoubnou abstrakcí říkají, že v jejich abstrakcích se děje. To si namlouvají.

Vztah je čas, kráčí od dřívějšího k pozdějšímu, nemotá se v kruhu od dřívějšího k dřívějšímu.

Poznat se nevztahuje k poznat . Žijící, dějící se, poznávající poznat se vztahuje k poznanému poznat , nedostatečně uchopenému, ne k sobě.

Děj poznat je proto tajemství. Je chyba hloubat, jak byly pojmy -- a jestli byly -- před svým poznáním. Člověk o tom nemůže nic vědět. Pojmy prostě vyrábí svým poznáním -- a víc o tom nemůže vědět.

Poznatek předchází poznané, čas poznat jde od zobrazujícího k zobrazenému.

Člověka udivuje, jak některé pojmy ukazují tam venku aspoň dočasně úspěšně -- dejme tomu změna a stálost , později v historii řečené co čas a prostor . Bez nich člověk nic jiného neuchopí a nic neřekne.

Díky gramatice člověk řeční o "časech" a "prostorech" před vznikem člověka.

Čísla a počítání jsou také neobyčejně úspěšné pojmy.

Nemá smysl hloubat, proč jsou některé pojmy v poznání tak úspěšné. Neboť alternativa k tomu není možná. Nic by se nedělo.

II.

O něčem člověk klidně řeční, přestože přesně vzato nemůže.

Je příroda mimo člověka rozporná, nebo spořádaná? Rozpor a pořádek jsou děje lidského soukromí a je chyba promítat je do přírody mimo člověka. Příroda se tak básnicky polidšťuje.

Děj poznání nijak nemění to venku, ač se k němu vztahuje.

Dobré je neobjektivovat, neodvrhovat děje lidských soukromí tam ven.

Je "matkou", která neví, že jí je. Lidská matka to ví -- sloveso být tu má jiný smysl, je to jiné sloveso.

Smysl je děj lidského soukromí, proto je nesmysl hledat smysl počasí, nemoci, ...

I lidské smysly jsou jen zvířecí. Vnímat smysly není poznat . Člověk chybně říká

Jenže ji nevidí svým zvířecím zrakem, poznává ji co člověk.

Řidič auta, který jede jen podle svého zvířecího zraku, nepoznává silnici. III.

Identita je vztah stejností -- a tím jinakost, změna, nebo stálost. Odtud mohou vzejít mnohé zmatky.

IV.

V pradávné historii člověk poznával bohy , kteří způsobovali kdeco. Člověk pozoroval boží stvoření .

Od poznání bohů k pouhé víře v ně je hanebný ústup. Nábožensky věřící lidé věří v Boha tak, jako věří, že se nesvalí se schodů.

Velký třesk a struny o jedenácti rozměrech člověk také nepoznává, věří v ně.

Trvám na tom, že k poznání čísel jsou nutné také smysly.

Žijeme v čase bohatého poznání? Nebylo více vzrušující, když vznikalo sloveso být , slovo dvě , ...?

Vytisknout