Evropa i Česko ve vážných obtížích: je to důsledek selhávání levice

13. 8. 2009 / Milan Sova

Úvahami na rozhraní filosofie a politiky o škodlivosti antikomunismu přispívá Václav Bělohradský (Právo 18. července 2009), tady ale nejsem přesvědčen o průkaznosti této argumentace: český salónní antikomunismus po vzoru bývalého prezidenta Havla vlastně není skutečná rétorika polarizace společnosti, pouze ho Topolánek obratně používá jen k tomu, aby získal od ČSSD ujištění, že plnění svého programu nemyslí vážně: fungovalo to od Kalouska v době Špidly a s pochvalou všech publicistů, funguje to stále i nyní.

A tak se čištění Augiášova chléva od dob akce "čisté ruce" k problémům "pozitivní a negativní motivace" stále zahrává oboustranně do autu, korupce se hladce přesunula od privatizace státních podniků a provizí za nesplatitelné úvěry z bank ke schvalování projektů na krajské a obecní úrovni a k provizím za hospodaření s eurofondy.... na náhubkovém zákonu se české politické elity nakonec shodnou, to je podstatný rys současnosti: antikomunismus bude používán nadále od každého představitele pravice, ať už to je Havel, Vondra, Schwarzenberg, Kalousek, Cyril Svoboda nebo Bursík a jeho věrní, pokud jim bude Paroubek opakovaně skákat na špek.

Až některý představitel ČSSD prohlásí, že KSČM je legální strana dodržující ústavu a její voliči plnoprávní občané, že svůj volební program myslí vážně a je rozhodnut ho plnit, salónní antikomunismus ztratí význam. Objektivní kritiky minulého režimu tato společnost není schopna, stejně jako dříve KSČ z Masarykovy republiky znala jen střílení do dělníků - to je prostě následek toho, jakým způsobem se současné elity formovaly. Existuje ovšem také pivní antikomunismus lumpenproletariátu, ale ten nemá ideologický význam vůbec žádný, zkresluje ovšem volební výsledky, ale to je spíše chybou slabosti programů levice: proto se k tomuto námětu vracím.

Bezprostředně po válce existovaly dva souběžné pokusy o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti - na základě neblahých zkušeností s krizí a válkou. Ten na východě Evropy vycházel ze zestátnění výrobních prostředků a v žádném případě to nebyl zločinný pokus: zestátnění výrobních prostředků a jejich využití ve prospěch společnosti se pravice obávala, komunisté byli po válce velmi silní ve Francii i v Itálii.

Bohužel, praktické provádění tohoto pokusu pod vedením SSSR zachovalo příliš prvků carského Ruska v národnostní i kulturní politice: absolutní kontrola společnosti odstraněním politické i kulturní plurality, omezování osobní iniciativy, to všechno mělo velmi neblahé důsledky. Východ jednoznačně technologicky zaostával, ideologicky degeneroval (potlačení Pražského jara bylo jasným negativním signálem), ale pro mlčící většinu běžných občanů zajistil přístupnost k základním sociálním potřebám a minimální sociální rozdíly....

Západ ale proti tomuto modelu dával víc: sociálně tržní ekonomiku s politickou pluralitou - bohatí nebyli likvidováni, ale byli ochotni přispívat a taková společnost měla velkou přitažlivost - berlínská zeď byla také jasným důkazem.

Ale co se stalo rokem 1989: jedna verze sociálně spravedlivé společnosti, ta východní a neproduktivní zanikla - a druhá západní verze začala živořit. Bohatí už nejsou ochotni přispívat do solidárních penzijních fondů, na všem dostupnou zdravotní péči, na sociální podporu.

Legální verzí je silný tlak na privatizaci sociálních systémů, důchodů, zdravotnictví, bydlení - všechno musí pro soukromé vlastníky vydělávat. Extrémní a nelegální verzí vývoje je ulévání zisků do daňových rájů. Přispěl k této neblahé tendenci jasně Východ s reformou po vzoru Jelcina, Čubajse a dalších oligarchů, ale imunní proti tomu není ani Západ - viz lichtenštejnská konta.

Levice v Evropě někdy není ochotna a často není schopna tyto nežádoucí tendence zastavit, demokratická pravice si rizika dosud neuvědomují, a tak Evropa i Česko se nacházejí na sestupné spirále. Bylo by tragické, kdyby slabost levice nahrazoval vzestup demagogické ultrapravice a nacionalismu - bohužel tyhle prvky vidíme ve všech státech, zatím nejvíce v Maďarsku a v pobaltských státech, v Rakousku je blokován jen velkou koalicí.

Ve sjednocené Evropě byla obnovena všechna politická práva a svoboda tisku - ale kulhají sociální práva: všude se sleduje pluralita voleb, jsme ochotni radit celému světu, ale nikdo z politiků se vážně nezajímá o šíření ghett v řadě našich velkých měst. Bezradnost v tomto směru odhaluje rozpor dvou echtpravičáků ministra Kocába a primátorky Řápkové, ani návrh na zavádění Čunkistánu není řešení problému: stěhování nekvalifikovaných, málo vydělávajících, nezaměstnaných občanů mezi slušné občany - to jest do oblastí tržních neregulovaných nájmů?

Ve stabilní společnosti by každý občan měl mít základní sociální právo na přiměřené bydlení, a o to se pravice nestará a levice to neumí zajistit. Jak známo, bezdomovci přece nechodí k volbám, asociálové vyvolávají nelibost té části občanů, která se k problémům jen blíží, ale ještě do nich nespadla.

Jak vypadají současné trendy v Česku: ČSSD v krajských a senátních volbách dosáhla až překvapivě jasný úspěch a prokázala snahu, že by někdy mohla své volební sliby plnit - bohužel právě toto plnění programu ve zdravotnictví záviselo více na výsledku parlamentních voleb, a tak snahu ČSSD úspěšně torpédovala ODS řadou soudních sporů a žalob.

Nadějné pro oživení vnitrostranického dialogu je vytváření frakcí uvnitř strany - křesťansko-sociální a ekologická spoluprací s Demokratickou stranou zelených - to je jednoznačný klad, musí ovšem následovat reálná činnost těchto skupinek. Vyšehradská výzva naznačuje, že uvnitř strany by mohla vzniknout také sociálně-demokratická frakce: mělo by se vytvořit malé jádro členů, které bude usilovat o naplnění principů spíše než o získání výhodných prebend hlásáním prázdných frází - v tomto ohledu je současná strana ČSSD zatím stranou kariéristů a šibalů zcela stejnou jako ODS.

KSČM je ve stadiu hluboké stagnace, jak dokazují nedávné události. Opakovaná omluva strany za minulost před rokem 1989, vázaná na možnost spolupráce s ČSSD ve vládní koalici, měla být nabídnuta rok nebo dva před volbami, se do ostré kampaně nehodí.

Místo omluv, které nejhalasněji vyžadují ti, kteří o ně vlastně vůbec nestojí, by měla strana předložit jasné hodnocení nezdaru prvního pokusu o sociálně spravedlivé zřízení - a aktivně nabízet reálný druhý pokus v rámci Evropy.

Opakování chyb SSSR je naprosto nežádoucí, vývoj v Číně a Latinské Americe je nutné objektivně sledovat, ale téměř nemožné přenést do současné Evropy. Postoj předsedy strany Filipa, že KSČM nemá žádný zájem na účasti strany ve vládě, aby se neušpinila kompromisem, je ještě škodlivější: proč vlastně volit stranu, která nechce alespoň část svého programu reálně uskutečnit? Aby mělo pár bafuňářů zajištěno opoziční výhody? KSČM by rozhodně prospěla aktivnější a méně euroskeptická frakce, která by ke společnému cíli uměla nalézat chytřejší cesty.

Obě levicové strany by měly být natolik schopné tolerance a vnitřní diskuse, aby mohly vytvářet vnitřní frakce - samozřejmě s předpokladem loajálnosti k většinovému proudu - jejich síla a zastoupení na kandidátních listinách by pak byla odrazem přesvědčivosti vystupování na sjezdech a určitě by tímto stylem zaujaly širší spektrum voličů - a o to jde v demokracii především.

Někteří občané se dají trvale ovládat prázdnými frázemi a neplněnými sliby, většina ale ne. Mluvit jedním hlasem - to proboha zanechte normalizační památce Husáka a v současnosti pro Bursíka a Lišku, pro úspěšnou stranu je základní princip schopnost spolupráce blízkých názorových proudů.

Prvořadé téma do současné volební kampaně pro levici by měla být otázka bydlení - právě budou nájemníci dostávat nové výměry, a to už nebudou desetikoruny jako u zdravotnických poplatků, které navíc opravdu mohly přispět k omezení nadbytečných návštěv u lékařů a předepisování léků - ale stokoruny až tisíce pravidelně každý měsíc.

Dosavadní návrhy KSČM na stanovení pevného stropu pro nájemné bydlení by jasně narazily na rozhodování Ústavního soudu, ČSSD se naopak tváří, jakoby problém neexistoval: přitom současný zákon povoluje plošné zvyšování nájemného zcela bez ohledu na skutečnou hodnotu bydlení: starostové měst mohou z vybraného nájemného krýt své finanční nezdary, soukromí vlastníci mohou kupovat nemovitosti při poklesu cen na Západě a přitom stále vykřikovat, že pro pouhé udržování domů by potřebovali čtyřnásobné nájemné.

Pokud nemusejí prokazovat skutečné náklady, mohou vykřikovat cokoliv. Přece by levici stačilo prosadit nový zákon, který by povoloval pro vlastníky přiměřené zvyšování nájmů tak, aby po dvaceti letech se jim vložené prostředky vracely a dál vynášely zisk - proč ale zvyšovat nájmy i v těch bytových domech, do kterých vlastník vůbec neinvestuje?

Třeba současně existující nájmy v ubytovnách - odpovídají skutečné kvalitě bydlení? Krátce řečeno: nájemné v každém objektu by mělo být rozdílné podle skutečně vynaložených nákladů a stavu nemovitosti, pochybně určované "místně obvyklé nájemné", stejné v zanedbané barabizně i modernizovaném domě stojícím v sousedství, je ekonomický i sociální nesmysl.

Vytisknout