Chávez a Lula

Kritizujme Cháveze, nemanipulujme fakta

14. 8. 2009 / Karel Dolejší

Pan Golgo se možná u jezuitů nenaučil diskutovat o náboženství, docela jistě se však naučil značně "kreativnímu" výkladu textu, jak dokazuje i svým posledním článkem. Nevím, na základě čeho si mě dovoluje zařadit mezi příznivce Huga Cháveze, když jsem se od tohoto politika v jím kritizovaném příspěvku jednoznačně distancoval, ale vypadá to, že tak učinil z pohodlnosti. Golgovo ideologizující nálepkování tří autorů, kteří ho - každý z úplně jiné perspektivy - nachytali na švestkách, je samo o sobě tím nejlepším vyvrácením jeho údajně "protiideologické" argumentace.

Chávez během své dosavadní politické kariéry ukázal, že ať je jaký je, zatím byl vždy mistrem přežití. Když se Golgo s Chávezem srovnává, aby mu poté podsunul údajně nenapravitelně impulzívní latinskoamerickou logiku jednání, je to pro něj osobně sice lichotivé, nicméně dopouští se přitom záměny státnické perspektivy a logiky jednání s mentalitou impulzívního barového povaleče. Kdyby měl Chávez mentalitu, již mu Golgo připisuje, dávno by byl mrtev, a to nejen politicky. Golgo ale coby příslušník tradiční brazilské elity nepochybně velmi dobře ví, jaké jsou nutné vlastnosti držitele moci; to jen uprostřed plebejské české společnosti si může dovolit tvrdit, že všichni Latinoameričané vyznávají poddůstojnické ctnosti - ale myslí to upřímně asi jako Stanislav Gross.

Pro českého čtenáře, který z vlastní zkušenosti nic takového jako tradiční elity nezná, bude asi v této souvislosti vhodné uvést dnes již klasický Sloterdijkův popis vzniku magalopatie nutné k výkonu politické funkce:

Ten, kdo takových postavení dosáhne, dospěl k nim mnohonásobnými rozlukami s dětstvím, zdlouhavými drezúrami a tréninky, jež vytrhnou subjekt z okruhu jeho domáckého světa a tak dlouho jej zatvrzují, posilují, vybičovávají, až nakonec funguje na výši... obrat myšlení od malých k velkým poměrům je obsažen v každém učebním plánu, jenž vede do státu.

Sloterdijk, P.: Na jedné lodi. Pokus o hyperpolitiku. Olomouc, Votobia 1997. S. 31. (Přeložil Břetislav Horyna a kol.)

Jistěže se Venezuela nevrhne do války s Kolumbií, tak jako se Poláci v roce 1939 nevrhli na Německo. Nenápadná záměna příkladu úporné obrany vlastního území, proti níž nelze mít naprosto žádných námitek (protože právě jedině ona stvrzuje právo na samostatnou státní existenci), za hypotetickou útočnost venezuelského prezidenta proběhla pod krytem historické analogie zaštítěné emocionálně silně zatíženým symbolem; ale Golgo jistě dobře ví, že se průměrný Čech spíše ztotožní s Polákem kladoucím odpor okupantovi než s kapitulantskou Benešovou politikou v roce 1938. Také tady s námi Golgo hraje skořápky - hádejte, pod kterou zátkou je kulička s nápisem Chávez?

V době po amerických prezidentských volbách v okruhu polského prezidenta koloval brutální a urážlivý vtip: USA a Polsko jsou prý doslova jedno tělo, protože Obamův dědeček snědl polského misionáře. Kdybychom přijali Golgovu metodu výkladu, kdy se argumentuje ojedinělým rasistickým výrokem příslušníka honduraské junty, polské urážky Obamy by dokonale "vyvracely" spojenectví této země s USA. Jak absurdní. Nebo ještě jinak: Měnil snad fakt, že nejvíce znevažující politické vtipy o Brežněvovi šířili v předlistopadovém Československu členové normalizační KSČ, něco na faktu, že byli všichni do jednoho klienty zesměšňovaného vládce? Golgo postupuje jako bulvární novinář, pro nějž má skutečnost vždy pouze jednu jedinou vrstvu.

Na Chávezovi je rozhodně co kritizovat, o což se ale vůbec nikdo nepře. Nicméně ani jeden z obou uvedených legitimních důvodů nikdy neospravedlní manipulátorství, jehož se brazilský publicista ve svých textech dopouští.

Venezuela
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 14.8. 2009