Jaká je vlastně zahraniční politika České republiky?

13. 8. 2009 / Egon T. Lánský

Veřejná výměna názorů by byla užitečná, snad by poskytla občanovi nějakou bližší informaci o tom, jak si ony zájmy představují ti, kteří je pro něj mají definovat a prosazovat, a mohla by i přinést fundované úvahy a názory některých účastníků diskuse.

Jsem přesvědčen, že malý, svobodný stát musí, mnohem více než velká, vlivná společenství, umět přesně definovat své zájmy v mezinárodní politice, aby si pak mohl hledat a vybrat nástroje, jakými tyto zájmy bude chtít úspěšně prosazovat. To je pro malý stát mnohem obtížnější než pro velké a mocné. Tím spíš, jsem přesvědčen, je jen samozřejmé, že by o své definici našich zájmů a jejich změnách v čase měl náš stát informovat své občany a tak usilovat pro prosazování těchto zájmů získat většinovou podporu. Obávám se, že to se neděje, že většina spoluobčanů se sotva dovídá o cílech zahraniční politiky svého státu, ba že cíle a cesty k nim nejednou neznají ani ti, kteří by je měli definovat a prošlapávat. Nemusím ti jistě zdůrazňovat, jak je to nebezpečné.

Inspiroval jsi mne k tomuto kroku sám, když jsi před nedávnem, spolu s předsedkyní senátorského klubu ČSSD Alenou Gajdůškovou, v Senátu parlamentu České republiky polemizoval se skupinou senátorů připravující podání Ústavnímu soudu s novou žádostí o stanovisko k souladu tzv. Lisabonské smlouvy s Ústavou české republiky. Nazval jsi to mimo jiné „...pohrdáním demokracií ... a vlastními kolegy...“, paní Gajdůšková dodala, že „... jedině s člověkem, který má zkušenost v Evropské komisi, můžeme ... požadovat ještě významnější pozici, pozici místopředsedy EK...“. Podle mého názoru jde o mylné – v případě senátorky Gajdůškové také zcela zavádějící - názory na otázky, jež jsou, z hlediska českých národních zájmů, krajně důležité. V dalším textu bych chtěl, mimo jiné, zdůvodnit proč. Budu se snažit od tématu „zahraniční politika“ neodbočovat, ač bych, věru, mohl. Některé argumenty jsem, většinou v jiných souvislostech a jednotlivě, zveřejnil již dříve; tentokrát se pokusím o ucelenější obraz.

„Zahraniční politika“

Do kategorie zahraniční politiky patří i vztahy mezi členskými státy EU – mimo jiné proto se my, Evropané, můžeme pochlubit nejméně třemi 'důležitými' komisaři pro mezinárodní vztahy. Jeden komisaří s členskými státy Unie, druhá se 'zbytkem světa' a ten třetí jim velí a v podstatě na vlastní pěst si pod rouškou evropské, 'naši' politiku vůči zeměkouli do velké míry formuluje.

Ode dne, kdy jsme se na česko-německém hraničním přechodu u Rozvadova poprvé pozdravili – ty, čerstvý ministr zahraničí Československa, já reportér československého vysílání Svobodné Evropy – si nevzpomínám, že bychom na otázky mezinárodních vztahů, či naši spolupráce, kdy jsem v Černínském paláci fungoval jako tvůj mluvčí a poradce, ale i v dalších letech, měli zásadně rozdílné názory. Pokud se to snad někdy stalo, bylo to v nepodstatných maličkostech a já jsem podnes nepotkal nikoho, kdo podle mého názoru, byl lepším ministrem zahraničí našeho státu než ty. Choulostivé situace se nám přitom nevyhýbaly – namátkou si vzpomínám na setkání s německou delegací vedenou tvým přítelem a kolegou Hans-Dietrichem Genscherem v sídle RE ve Štrasburku v listopadu 1991 a na diskusi s ní o budoucnosti Jugoslávie. Krátce poté na návštěvu nepozvaného chorvatského ministra zahraničí v Černínském paláci, či na naše názory na „ochranu“ Bosňáků v Srebrenici holandskými vojsky EU. Tak bych mohl pokračovat ve výčtu událostí až do současnosti. Mimo jiné i proto mne těší, že jsi se stal senátorem (za ČSSD) a předsedou senátního výboru pro zahraniční politiku a obranu. Sám jsem přestal s ČSSD komunikovat poté, co tato přestala komunikovat se mnou. Proto jsem se ale nepřestal zabývat politikou, ani vyjadřovat mé názory na ni.

EU ani Česko nemají doktrínu zahraniční politiky

Ale k věci, tedy k českým národním zájmům a jejich relaci se zahraniční politikou EU. Obávám se, že společné mají pouze to, že Česko ani EU vlastní doktrínu, promyšlenou, dlouhodobě stabilní, ale schopnou reagovat na vývoj v těch koutech světa, na něž se orientujeme, nemají. A protože součástí zahraniční politiky je i politika bezpečnostní, nemáme ani tu. Vývoj ve světě nás ale čím dál častěji staví do situací, s nimiž jsme nepočítali a naše vynucené reakce jsou empirické, tedy se řídí metodou pokus-omyl. Výsledek stojí spoustu úsilí i nákladů, ale sotva uspokojuje. Častěji může být spíše spokojena protistrana.

Bushismus USA a Atlantické aliance

Teoreticky máme spojence, ale prakticky nám často – oboustranně – chybí vzájemné spojení. Takzvaný otevřený dopis skupiny většinou bývalých politiků, většinou z rovněž bývalého „tábora míru“ a ozvěna na něj jsou jedním z mála potvrzení výše uvedených slov. To se ovšem netýká jen nás v malém a nepříliš důležitém Česku (a v přidružených oblastech s podobnou čerstvou demokratickou minulostí). Vinu za to neneseme sami. Osm let bushismu silně poškodilo vztahy mezi USA a EU právě v době, kdy se tito spojenci navzájem velmi potřebují. Ale na rozdíl od nás nevýznamných nováčků, velké regionální mocnosti jako Německo, Francie, ba i Itálie a Španělsko, všechno státy, které více, či méně bushismus odmítaly, jsou důležití partneři a – alespoň teoreticky - se po změně vlády a snad postupně a částečně i doktríny v USA rychle oklepou a jako spojenci budou jistě vítáni.

Peníze, peníze, peníze

Nemusíme si namlouvat, že ke spojenectví patří také společná strategie (nejenom vojenská) a také s ní spojené společné financování nákladů. V této otázce, ale i v několika dalších jsem zcela na straně USA, které takřka od podepsání Washingtonské smlouvy o vytvoření Atlantické aliance, neustále volají po větší spoluúčasti svých spojenců a to se dnes netýká jen peněz, ale také nasazení lidi a ochoty případně riskovat a obětovat jejich životy. Tomu se Evropa v rámci NATO vždy zarputile bránila.

Tvrdila, že chce vytvořit vlastní obrannou strukturu a léta existoval alespoň jakýsi její prázdný rámec, zvaný Západoevropská unie. Nakonec ji (západo)Evropané zrušili, když Američané konečně naznačili, že by akceptovali její existenci, pokud by nebyla konkurencí NATO. Ambice rozhodovat ovšem velkým Evropanům zůstaly. USA se nakonec musely spokojit s jakousi skupinou patolízalských s prominutím holých zadků, takzvanou "koalicí ochotných". Dodali aspoň zdání. Sílu nebo finance sotva. S takovou koalicí se ovšem války vyhrávají těžko, v Afghánistánu velmi, velmi těžko.

Balkán

Chuť rozhodovat ovšem Evropanům zůstala. Válku o Bosnu nakonec rozhodlo NATO a příměří vyjednali Američané. S malým úspěchem ho nyní kontroluje a „organizuje“ EU. Samostatné Kosovo si vynutil bushismus, spravuje ho teď EU – v tomto případě i našim, nikterak zanedbatelným jménem. Aniž by nás kdokoli nutil, jsme jako jedni z prvních kosovský stát, vedený podvodníky, pašeráky a zločinci, uznali a otevřeli tam zastupitelský úřad. Místo toho abychom jako plnoprávný člen EU, ba donedávna dokonce její předsedající země, usilovali v rámci této organizace Evropanů o dodržení helsinského závěrečného aktu a rezoluce OSN, jež takový postup odmítají. Za to nese přímou odpovědnost tvůj senátorský kolega, údajně důvěryhodný a pravdomluvný Karel Schwarzenberg, tehdejší ministr zahraničí ve vládě Mirka Topolánka. Vím, že ty kosovský stát a formu jeho vzniku odmítáš - stejně jako já.- Viděl a slyšel jsem tě v diskusním panelu na uvedené téma.

Kavkaz, Gruzie a energie

Podobně to platí o oblasti Kavkazu, jmenovitě o vztazích mezi Gruzií prezidenta Saakašviliho a Ruskem a o nedávné válce, již Saakašvili vyvolal, snad v naivní naději, že mu pak Bushovy Spojené státy pomohou protlačit Gruzii do NATO, získat zpět Abcházii a jižní Osetii a roztáhnou nad ním svůj ochraný deštník.

Šlo – a jde – přece o strategické zájmy USA (a EU, dovolím si dodat). Vše vyjádřeno především slovy zdroje energie. Místo Saakašviliho snů máme teď samostatné státy Abcházii a Jižní Osetii pod patronátem Ruska a gruzínský prezident už ví, že jeho země se do NATO tak hned nedostane.

Jde však hlavně o tu energii, tedy o strategické zájmy – Spojených států, Evropy a samozřejmě také Česka. Představa o jejich naplnění se ovšem může poněkud lišit. Německo a především jeho slušně placený ex-kancléř Gerhard Schröder si představují, že je dosáhnou Severním proudem - energovodem z Ruska pod Baltským mořem, i když se to velmi nelíbí silnému partnerovi a spojenci v EU i NATO – Polsku.

Jižním směrem se mají do Evropy budovat hned ropovody dva, vedle euro-amerického Nabucca (a už vidím, jak to budování EU financuje) také ruský Jižní proud. Oba vedou do Bulharska - země, jíž jsme si zvlášť 'spřátelili' symbolem tzv. tureckých záchodů za pár českých vládních miliónů na soukromě českou vládou objednané a zakoupené Entropě, údajně znázorňující Evropskou unii. To jsme jim to osladili!

V rámci našeho „evropského předsedání“ jsme si koupili pohrdání spojeneckého Bulharska, jež se pro Evropu snad jednou stane strategickou energetickou křižovatkou. Po pravdě řečeno, na výběr je málo, to přiznávám. Závislost na nervózním a nepříliš demokratickém Rusku, které ale sedí na největších světových zdrojích energie, či na svárlivých islámských režimech Středního východu, jež kontrolují velkou část zbytku, nejsou žádné slibné alternativy.

Palestina a Izrael

Jako Žid si dovolím nestrkat mou vařečku do kotle zvaného Blízký východ. Nemám důvod kohokoli provokovat, už také proto, že na světě není pamětníka stavu, kdy by tam problémy nebyly. Patří ovšem k oblasti strategických zájmů (nejen) Evropy, jejíž konflikty dosud žádná vlivná mocnost nijak nevyřešila. Vždy, když se nějaké východisko již zdálo být opravdu blízko, stačilo jen politicky vyprovokovat některou z obou stran a spor mezi Izraelci a Araby se vrátil do bodu nula. Myslím, že se v problematice orientuji docela dobře, navštívil jsem Blízký východ snad patnáctkrát a strávil dost času mezi oběma svářícími se stranami jako žurnalista, komentátor a pozorovatel.

Kdyby nešlo o tragický problém, řekl bych, že mne pobavilo, když se v zahraniční politice a v situaci na Blízkém východě velmi nezkušená česká vláda, poté co se, alespoň ve vlastních očích, „chopila evropského kormidla“, jala novou krizi rychle řešit. Pro jistotu hned nadvakrát – jednou českou a jednou evropskou delegací. Doma se vše s pomocí ochotných a neznalých novinářů prodalo jako úspěch, zbytek světa údivem zvedal obočí. No, krátce po svém příchodu na Pražský hrad se o to chtěl kdysi pokusit i Václav Havel. Ostatně, když s problémy neumí pohnout ani USA, či Rusko, proč by to měli umět EU či Česko?

Německo a vysídlenci / vyhnanci

Krátce se ještě zmíním o dvou bolestech české zahraniční politiky, jež samozřejmě také souvisí s Evropskou unií.

Jednou jsou jinak vynikající vztahy s Německem, přesněji řečeno problematika vysídlenců / vyhnanců, jejich práv, restituce jejich majetků, toho, co nazývají „právo na vlast“ a některých československých zákonů, jež naši bývalí němečtí spoluobčané nazývají Benešovými dekrety. To je název hanobící. Tyto zákony skutečně vznikly jako dekrety prezidenta Beneše krátce po druhé světové válce, kdy bylo Československo obnoveno. Instituce státu bylo lze obnovit jen postupně, ten ale fungovat musel ihned, proto prezident, nikoli sám, ale ve spolupráci s vládou vydával dekrety. Po svém vzniku je pak parlament schválil a tím se z dekretů staly demokraticky schválené, dokonce ústavní zákony, jimiž jsou podnes, sice již neužívané, ale stále platné.

Na základě poněkud rozdílné legislativy, platné v Německu a v Česku nebyly neshody kolem vysídlení / vyhnání v žádném česko-německém dokumentu zcela vyřešeny. Konkrétně se dnes jedná hlavně o ty majetkové otázky - ač vysídlenci/vyhnanci mnohokrát ujišťovali, že jim o majetky nejde, je to jediné o co trvale usilují. Po českém vstupu do EU se ovšem kterýkoli občan členského státu může usídlit v ČR a „právo na vlast“ v žádném mezinárodním právním řádu není ani definováno, natož garantováno. To už spíše lze o mezinárodní dokumenty opřít český požadavek zrušit Mnichovskou dohodu od samého počátku.

Pokud by se ale některý bývalý československý občan, nebo jeho potomek obrátil na Evropský soudní dvůr (ESD) v Lucemburku, nikdo neví, jak by ten mohl rozhodnout a jeho, pro Česko, či Slovensko negativní výrok by se mohl stát prejudikátem. Možná by se ale o takový krok u ESD mohla pokusit oficiální česká iniciativa. Obecně by ale, myslím, řešení napětí tohoto druhu mělo začít na úrovni vlád států, které si pak se svými občany záležitosti vyřeší samy, což by, především v Německu, mohl být právní problém. Dobrým prvním krokem by bylo přestat využívat vysídlence/vyhnance k nahánění volebních hlasů. Obávám se, že vytváření jakéhosi 'Centra proti vyhánění' pod vládním patronátem v Berlíně je krokem, který řešení příliš nepřiblíží. A nezapomeňme, že problém se týká také Slovenska. A Polska. Proč nepostupovat společně?

Vízová otázka

Alespoň pár slov o postavení českého státu a jeho občanů v souvislosti s kanadským rozhodnutím o vízové povinnosti českých občanů. Vtělením evropské legislativy do českého právního systému vznikají pro české občany jisté absurdní povinnosti a Česko ztrácí některá svá samozřejmá práva jako stát. Tak například nemůže odpovídajícím způsobem reagovat na ne-přátelský krok spojeneckého, zdůrazňuji spojeneckého státu - Kanady: EU je zavázaná to udělat našim jménem. Jenže, jak jsme tušili, kromě jakéhosi mírného 'bu bu bu' neudělá nic. Situace romského etnika u nás je komplikovaná; nepochybuji, že mnozí jeho příslušníci jsou neprávem diskriminovaní některými skupinami spoluobčanů, ba v nejednom smyslu i českou společností, jejími orgány a představiteli. Nejde ovšem o státní perzekuci, opravňující usilovat o azyl a získat ho v kterékoli jiné otevřené společnosti vně a už vůbec ne uvnitř EU. Svou azylovou politiku si Kanada musí vyřešit sama a určitě ne na účet českých, zcela nevinných občanů, ať jsou Romové, židé, či mohamedáni. Pokud jde o stanovisko EU, jsem zvědav, zda by bylo podobné, kdyby se místo Česka jednalo třeba o Francii prezidenta Sarkozyho, původem z Maďarska?

Slabá, rozdělená, nesoudržná, pokrytecká a provokující

Zmínil jsem poněkud povrchně pár problémů, zdaleka ne všechny. Pokusím se teď o jakési shrnutí a o pomoc se obrátím na člověka, jehož znám přes dvacet let a velmi si ho vážím. Jde o Timothy Gartona Ashe, liberálního Brita, který léta žil, studoval a pracoval ve východním Berlíně, dnes profesora politických věd na univerzitě v Oxfordu a komentátora londýnských novin Guardian a Observer. Myslím, že ho znáš také. Začátkem letošního roku napsal, že pokud jde o vnější svět, EU je stejně slabá a rozdělená jako dřív. „Musíme jednat společně, teď!“ vyzývá a pak cituje co slyšel na svých cestách, konkrétně v Pekingu a ve Washingtonu: „Slabá, rozdělená, nesoudržná, pokrytecká a provokující, tak vám v soukromí popisují EU ... Události prvního týdne roku 2009 potvrzují, že naši kritikové mají naprostou pravdu.“

Pak se zastaví u „českého předsednictví“, jehož první kroky popisuje s jinou, menší, mírou nadšení, než nám doma hlásali vládní politici a většina médii. Pak poukazuje, že právě když jsou USA donuceny k nečinnosti, v době mezi odcházejícím a přicházejícím americkým prezidentem, kdy EU má šanci ukázat, co dokáže, ukazuje nafoukané velikášství, jako když kdysi, začátkem devadesátých let (minulého století) lucemburský ministr zahraničí vytáhl na rozpadávající se Jugoslávii s voláním „Přichází hodina Evropy!“. Dovolím si dodat, že onen lucemburský ministr je dnes ve své zemi předsedou vlády a váženým státníkem, nejen v Evropě. „Ach Evropo“, vzdychá si Timothy Garton Ash a mimo jiné připomíná, že čas není na naši straně, že zatímco mocnosti jako jsou Čína nebo Indie sílí, vliv Evropy relativně klesá. Tím důležitější podle něj je, abychom konečně spojili síly a udrželi se alespoň na stávající úrovni.

Souhrn 'ústavy' EU

Ash mi hovoří přímo do noty, když poukazuje, že by bylo užitečné vytvořit jakýsi jednotný evropský „servis zahraniční akce“ s úředníky a diplomaty, kteří by měli za úkol „...systematicky identifikovat evropské zájmy, hodnoty a nástroje...“ ve vztahu ke všem hlavním mezinárodním otázkám. „Kdybych byl Ir, cítil bych se uražen voláním některých, že se musíme vrátit k novému referendu o Lisabonské smlouvě a hlasovat správně...“ pokračuje Timothy Garton Ash. „...To mi připadá antidemokratické a pravděpodobně i prakticky málo úspěšné. Cítil bych se nucen a ponižován a proto ještě více nakloněn hlasovat proti. Spíš bychom měli uvažovat, jaké institucionální změny jsou skutečně podstatné pro vytváření efektivnější zahraniční politiky a jak je prosadit, nebo přidat k již existujícím smlouvám, vytvářejícím souhrn 'ústavy' EU“. (Poznamenávám, že do quasiuvozovek jsem slovo ústava zarámoval já.)

Myslím, že my bychom měli pochopit, že v EU se výjimečně vyskytují situace, kdy si i malé členské státy dovedou prosadit výjimky a garance, jak nám to v minulosti připomněli například Dánové a nedávno Irové. České politiky to asi nikdy nenapadlo, ale možná se taková příležitost naskytne. Co kdyby Irové i podruhé Lisabon odmítli a v Británii by jarní volby příští rok vyhráli toryové. Ti by s velkou pravděpodobností vypsali o Lisabonu referendum, o jehož odmítavém výsledku lze sotva pochybovat. No a pak...?

Timothy Garton Ash závěrem připomíná, že instituce jsou pouze prostředky k dosažení cíle, připomíná, že tam, kde je politická vůle, najdou se i institucionální prostředky a mezi jiným dodává že problém je spíš v nás, občanech napříč EU, že pokud se neprobudíme, abychom po našich politických vůdcích požadovali konečně se, v zájmu nás všech, domluvit, nebudou mít doma politickou inspiraci to učinit. Mohli by třeba v dlouhodobé perspektivě intelektuálně akceptovat volání po silnějším, soudržnějším evropském hlasu ve světě, ale pokud jsou politiky ve funkcích, bude tento názor asi převážen úvahami o krátkodobých politických výhodách.

„Na nás, občanech Evropy, leží úloha změnit jejich kalkulace o výhodách. My se musíme probudit a pochopit, v jakém nebezpečném světě to žijeme. ... Pokud Evropané nedají do kupy své síly, bude pohrdání našich amerických, čínských a ruských „přátel“ opravdu oprávněné“, uzavírá Timothy Garton Ash.

Já bych si dovolil dodat, že my, občané Evropy, svým zájmem a účastí ve volbách do Evropského parlamentu víceméně říkáme, že ten parlamentem vlastně vůbec není. Naši zvolení zástupci tam nereprezentuji zájmy naše, ani našeho státu, ale jakýchsi, faktický neexistujících, 'evropských' stran. Dokonce se ani nezdá, že by naši zvoleni zástupci tam dovedli spolupracovat pro české zájmy napříč stranami, jež je do Bruselu z Česka poslaly a to ač třeba v některých otázkách se stanoviska, řekněme ODS a ČSSD, ani zásadně neliší, například v té o tzv. Benešových dekretech. To naši bývalí spoluobčané – vysídlenci / vyhnanci a jejich zástupci – se dovedou pochlapit jinak.

Původně jsem mínil k jednotlivým kritickým bodům naši a evropské politiky, včetně Lisabonské smlouvy, na závěr napsat pár slov. Ale Timothy mnohé z mých myšlenek formuloval a určitě lépe než bych to udělal já. Nechám si tedy pár svých argumentů do příští výměny názorů, pokud nějaká bude. Tobě a všem, kteří si tento text přečetli a zareagují, předem děkuji za námahu a trpělivost. Náš nedůležitý stát se jim neodvděčí, ale potřebuje je.

Jsi, milý Jiří, k mé radosti, předsedou senátního zahraničního a bezpečnostního výboru a tudíž disponuješ hlasem, jemuž mohou naslouchat občané, média a politici navenek i dovnitř ČSSD, jíž reprezentuješ, ač tuším, že nejsi jejím členem. Opravdu věřím, že svůj hlas využiješ...

Autor je bývalý místopředseda vlády a senátor

Vytisknout