"Zvací dopis" II.? Ne, něco mnohem horšího...

14. 8. 2009 / Jan Prokeš

Historická a politická východiska tzv."zvacích dopisů"

V srpnu 1968 byla skupina kolem V. Bilaka izolovaná od drtivé většiny národa, byli to spiklenci, kteří se báli o své politické kariéry spojené s Moskvou, ale především se báli sami sebe, svého činu. Už jen způsob předání dopisu adresátům v prostředí sociálního zařízení mluví sám za sebe... Dobře věděli, že se v očích národa vstanou navždy zrádci, jejichž jména "nesmí být sto let zapomenuta" (J.Smrkovský). Jejich další politická existence byla možná jen ve stínu okupačních tanků. Nakonec Sověti by přijeli i bez jejich dopisu.

Současné vystoupení autorů dopisu Obamovi je úplně jiná kategorie. ČR je již dvacet let suverénním demokratickým státem, členem euroatlantických struktur, nehrozí jí žádné bezprostřední ohrožení zvenčí, jako v letech 1938 a 1968. Přesto se skupina vysoce postavených a uznávaných aktivních i bývalých politiků a intelektuálů v údajné obavě o další osud střední a východní Evropy rozhodla k výrazně medializovanému vystoupení, jež si svým servilním a lokajským tónem v ničem nezadá s nejhoršími projevy protektorátního a kolaborantského myšlení.

Pochopili signatáři dopisu smysl evropské integrace?

Jednostranná nekritická příchylnost Havla, Vondry a Schwarzenberga k USA je samozřejmě známa už dlouho a nakonec se odrazila i v pokusu změnit zahraničně-politický kurs ČR za Topolánkovy vlády. Otázkou zůstává, zda jsou za ní skryty pouze osobní pragmatické motivy nebo "pouhá" ideologická a mesianistická zaslepenost. V každém případě dopady tohoto přístupu by mohly být pro postavení ČR v Evropě fatální, pokud by se tito lidé znovu dostali k moci.

Není totiž až tak překvapivé jejich vztahování se k USA, zarážející je ale hluboká nedůvěra k EU, jíž jsme již pět let členy a předsednickou zemí minulého pololetí, jejímiž vrcholnými představiteli v té době právě byli pánové Vondra a Schwarzenberg. Jejich pokrytecký strach z dalšího mezinárodního vývoje jako kdyby úplně popíral smysl našeho členství v euroatlantických strukturách. Jako kdyby země střední a východní Evropy byly stále v nějaké "šedé zóně" mezi Německem a Ruskem, jak s oblibou tvrdí někteří protagonisté dopisu a jim blízcí komentátoři. Vypadá to, že autoři dopisu buď vůbec nepochopili smysl a význam evropské integrace, nebo o něm od začátku nebyli přesvědčeni a záměrně ho bagatelizují. Tak ovšem posilují nedůvěru mezi členskými zeměmi EU a objektivně oslabují úsilí o efektivní společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie.

Obamova administrativa je k dopisu chladná

Paradoxně až ironicky vůči autorům dopisu vyznívá oficiální reakce jeho adresáta -- americké strany. Mluvčí Rady národní bezpečnosti USA Ben Chang v souvislosti s dopisem řekl, že "prezident usiluje o nápravu vztahů s Ruskem a podle našeho soudu by to bylo také výhodnější pro Evropu. (zvýraznil J.P.) Naše jednání zcela jistě není na úkor našich evropských partnerů".

Mluvčí připomenul, že Obamova administrativa od počátku funkčního období konzultuje s představiteli regionu mnoho témat, dvoustranně i v rámci NATO, a že Obama také již třikrát navštívil Evropu. Také mluvčí ministerstva zahraničí připomenul několik návštěv Hillary Clintonové ve státech střední a východní Evropy. "Nesouhlasíme s tezí, že ignorujeme výzvy v tomto regionu. Administrativa usilovně pracuje na nápravě a rozšíření vztahů s Evropou, včetně států střední a východní Evropy," řekl na brífingu P.J. Crowley v souvislosti se žádostí o komentář k dopisu.

List Economist navíc v reakci na dopis cituje slova jednoho vysokého amerického představitele: "V zásadě nás žádají, abychom na jejich obranu riskovali třetí světovou válku."

Jako téměř krutý výsměch autorům dopisu pak působí slova náměstka ministra zahraničí USA P.Gordona v Kongresu, který připustil možnost případného vstupu RF do Aliance. "Jestliže RF splní kritéria, bude schopna podílet se na všeobecné bezpečnosti a bude-li v Alianci panovat shoda, neměla by být vylučována", řekl Gordon.

Bída českého politického myšlení

Pro mě nejzávažnější na celé věci je neblahá "kontinuita" českého politického myšlení v duchu podřízenosti vnějším silám a hledání jednoho mocného protektora jako samospasitelného receptu na zajištění české národní existence. Pokud vezmeme jen českou moderní historii od roku 1918, bez ohledu na vládnoucí ideologii a politický režim jsme vždy hledali jednostranně oporu v jedné mocnosti (Francie, Německo, SSSR, USA). Samozřejmě ani členství v EU neznamená automatickou poukázku na naši prosperitu a bezpečnost. Alespoň nás ale nutí hledat a provádět vyváženější a vícestrannou zahraniční politiku. V praxi se však ukazuje, jak historická rezidua brzdí toto úsilí. Naše domácí diskuse k zahraniční politice se stále vrací k dilematu, kde vlastně stojíme, zda už jsme pevnou součástí západního světa nebo stále ještě balancujeme na hranici mezi západem a východem. To je přirozeně úplně pomýlené a zúžené vidění situace v dnešní zlomové době, kdy svět hledá cestu ze zásadní civilizační krize. Zabředáváním do debaty, jak se jasně vymezit vůči aktérům typu USA a RF, jen dokazujeme Evropě a světu, že jsme "nic nepochopili a ničemu se nenaučili".

Jaký je odkaz "sametu" po dvaceti letech?

Dopis přichází symbolicky v době nadcházejícího kulatého výročí svržení komunistického režimu, kdy se zamýšlíme, kam jsme po dvaceti letech došli... Nemůže být výmluvnějšího svědectví o selhání tehdejších vůdců a "ideologů" sametové revoluce než jsou jejich dnešní zahraničně- politické postoje. Z bojovníků za svobodu, demokracii, lidská práva, z vězňů svědomí a morálních autorit národa se stali vášniví obhájci imperiálních zájmů, jednostranných vojenských řešení konfliktů a tudíž vědomí či nevědomí protagonisté zájmů vojensko-průmyslového komplexu.

Kdyby nešlo o aktivní či nedávno aktivní politiky, dalo by se konstatovat cosi o ustrnulém myšlení a nostalgii po minulosti a politovat je, že i oni se stali tím pověstným "kůlem v plotě"... Ale protože jde o lidi, kteří buď stále usilují o politickou moc (Vondra, Schwarzenberg) nebo mají stále schopnost ovlivňovat politickou scénu i část veřejnosti (Havel), o to je jejich počínání varovnější pro další vývoj české domácí i zahraniční politiky.

Osudový zápas o směřování státu?

Nejde ale pouze o tento dopis Obamovi, který je esencí postoje jedné části politické reprezentace. Nadcházející volby jsou totiž chápány hlavními politickými silami jako zásadní střet o budoucí směřování českého státu. Jestliže pravicový tábor mobilizuje své voliče proti údajné hrozbě povolebního levicového bloku ČSSD a KSČM a jeho možného příklonu k východu a RF, pak v opačném gardu levice poukazující na hrozbu pokračování obratu české zahraniční politiky k jednostranné orientaci na USA vychází z reality posledních téměř tří let v podání minulé vládnoucí garnitury.

Takto naznačená východiska zápasu o charakter české zahraniční politiky ale dokazují, že vést souboj o zahraničně --politickou orientaci státu na základě černobílé a zákopové optiky je naprostým nepochopením současného stavu světa. ČR může znovuzískat důvěru a kredit svých evropských partnerů a celého mezinárodního společenství jen tehdy, pokud se plnou vahou své politické reprezentace připojí ke společné -- globální, chcete-li -- odpovědnosti za osud civilizace.

Je nejvyšší čas, abychom po dvaceti letech svobodné obnovy českého státu odhodili historické stereotypy úzkoprsého pojetí české státnosti a zajištění její bezpečnosti a rozvoje. Odpověď na osudovou otázku "kam patříme, kam směřujeme?" hledejme po boku těch, kterým skutečně jde o hledání a nalezení životaschopné cesty k zachování našeho světa.

Vytisknout