Další morální znepokojení na Festivalu nad řekou

3. 8. 2009 / Jan Čulík

Část účastníků na vernisáži výstavy Kolářů a Medkových >

V Písku se promítaly v neděli odpoledne dva Hanákovy filmy z šedesátých let, krátký snímek z r. 1966 Přišel k nám Old Shatterhand, v němž autor na prostoru patnácti minut ironicky, za zvuku budovatelských písní tak z poloviny padesátých let, zaznamenává invazi západních turistů do Bratislavy a vlnu výjezdů Čechoslováků přes hraniční přechod do Vídně na Západ. Částečně stylizovaný materiál (některé pohyby, například pohyb pohraničníka otevírajícího závoru odjíždějícímu automobilu, se několikrát mechanicky opakují, vyvolává to dojem ironie) byl natočen dlouhým objektivem skrytou kamerou a je stejně jako Hanákův celovečerní film 322 (1969) neuvěřitelně autentickým záznamem městské atmosféry v Československu v polovině šedesátých let, kdy například nejrůznější zahraniční turisté oslovují Čechoslováky cizími jazyky, ptají se, kde se dá najíst nebo kde je restaurace, a Čechoslováci, nezvyklí tomuto náhlému mezinárodnímu zájmu, se zmohou jen tak na "Nerozumiem" nebo "Čo?" nebo na pouhé čumění v nevíře.

Stejně pozoruhodný byl i Hanákův celovečerní film 322, jednak svým stylem, jednak tématem. Bylo správné dramaturgické rozhodnutí zahrát v Písku před filmem 322 krátký film Old Shatterhand; vyplynulo z toho totiž jasně, jak jednotná a charakteristická je Hanákova poetika. Základním rysem jeho filmového stylu už v těchto raných dílech se zdá být autentická dokumentaristika, až intruzivní detaily, jimiž režisér a kameraman pronikají skrze tvář postav, které nalézají na ulici či v jiných, zcela obyčejných, banálních životních situacích, hluboko do jejich duše.

322 je lékařská diagnóza těžké choroby. Tu určili lékaři hlavní postavě tohoto filmu, muži pozdních středních let (hraje ho vynikajícím způsobem Václav Lohniský), jemuž se v této době zcela rozpadl jeho svět. Před začátkem filmu byl tento muž, jménem Lauko, přesvědčeným a aktivním komunistou, účastnil se tvrdou rukou na kolektivizaci vesnice. Ve filmu je však naznačeno, že na tento druh politiky neměl Lauko žaludek, z politické funkce v komunistické straně odešel a živil se jako obyčejný kuchař v restauraci. Když ho začne bolet břicho, lékaři mu diagnostikují rakovinu, avšak pacientovi to nesdělí. Manželka Lauka opustí a namluví si mladého milence (hraje ho Josef Abrhám). Lauko, v pracovní neschopnosti mnoha týdnů, kdy mu lékaři nesdělí, co mu je, žije ve vakuu. V Hanákově snímku 322 se stává pozoruhodným everymanem, který prochází s dětsky nevinnýma očima, pasivně svou současností a uvažuje nad smyslem svého života v minulosti i v přítomnosti, nevyřčeno je, že se v minulosti podílel na násilné kolektivizaci a že to nad ním morálně visí jako pocit viny. Nakonec všechno končí víceméně smířlivě -- ukazuje se, že hlavní hrdina rakovinou neonemocněl, byly to jen ledvinové kameny a život -- jakžtakž -- víceméně může jít dál...

Film je zajímavý svou směsicí prvků hraného a dokumentárního filmu; několik málo profesionálních herců hraje v syrově autentickém prostředí. Film je pořád neuvěřitelně originální a diváka neustále překvapuje dalšími a dalšími vizuálními i narativními motivy; pohybuje se tedy kupředu jakýmsi lineárním, asociativním stylem, který je skoro na hranici nebezpečí, že se jeho struktura rozpadne -- nikdy se to však nestane. Hanák si zjevně hraje s množstvím motivů, které mají celou řadu sekundárních významů a jsou navzájem celými filmem složitě provázány. Při diskusi po promítání filmu se zmínil o tom, že ho fascinuje myšlenka asociativnosti a zároveň princip kontrapunktu.

Filmový historik Jan Lukeš poznamenal po promítnutí filmu 322, že je škoda, že komunistické úřady, které snímek zakázaly, tento film nepochopily -- vlastně je to obhajoba někdejšího kolektivizátora. Vznesl jsem obligátní otázku: Je přesvědčivé, aby komunistický sekerník z padesátých let byl zobrazen jako takto pasivní, slušný a hodný člověk? Dušan Hanák mi odpověděl jako dosud všichni pamětníci: Znal prostě komunisty, kteří takto slušní lidé byli. Kromě toho, zdůraznil, velmi ho zajímají osudy lidí, kteří se do komunistické strany koncem čtyřicátých let dali z idealismu a pak je strana vyhodila, anebo nějakým způsobem pronásledovala.

V porovnání s Letní filmovou školou v Uherském Hradišti mi připadá věkový průměr účastníků píseckého festivalu o hodně vyšší. Nejsou tu davy dvacetiletých, jako v Hradišti - k jejich škodě. Je to v Písku ale velká koncentrace "celebrit" a profesionálních účastníků: Z Paříže přijel dokonce za Jiřím Králíkem do Písku i pětaosmdesátiletý A.J. Liehm. Vypadá to, že poloprázdná hlediště kin jsou zaplňována především právě známými lidmi z filmové branže: ať je to Ivan Passer, Miroslav Ondříček, Albert Marenčin, Ladislav Helge, Jan Lukeš, Bohdan Sláma, Terry Gilliam či Krzsysztof Zanussi.

◄ A. J. Liehm v Písku

V rámci sezóny Zanussiho filmů se v neděli promítal jeho vysoce deprimující, a tím docela typicky polský film :) Rok klidného slunce (1984). Začátkem osmdesátých let bylo v Polsku poraženo odborové hnutí Solidarita a v zemi byl za vlády generála Jaruzelského vyhlášen komunistickou stranou výjimečný stav (stan vojenny). Co v takové situaci udělají po příchodu polské "normalizace" polští filmoví režiséři? No, je to neuvěřitelné: Natočí ostře protikomunistický, antiideologický film.

Rok klidného slunce (1984) vznikl právě až po porážce Solidarity a po vyhlášení vojenského stavu. "Proto jsem natočil deprimující film," sdělil Zanussi divákům v Písku. Aby ho polský režim nemohl cenzurovat -- z hlediska tehdejších československých poměrů taky neuvěřitelné -- dojednal si Zanussi západoněmecko-americkou koprodukci.

Film Rok klidného slunce je dramatem lásky amerického vojenského důstojníka a Polky středních let, těsně po skončení druhé světové války a jejích děsivých válečných hrůz (americký důstojník a jeho armádní jednotka vyšetřuje v místě hromadný hrob nacisty zavražděných letců). Potíž je, že Američan nemluví polsky a Polka nemluví anglicky, takže se nedomluví; přesto se do sebe zamilují, avšak v novém komunistickém režimu není možnost, aby Emilie za Normanem prostě do Ameriky odjela; musí ilegálně překročit hranice. Její maminka zaplatí polského převaděče pro dvě osoby, tedy matku i dceru, jenže převaděč si to rozmyslí a přislíbí převést jen jednu osobu. Nemocná matka tedy, aby dcera mohla odejít sama, spáchá záměrným nachlazením sebevraždu. A teď přichází klíčový, přesto však velmi slabý moment příběhu -- slabý možná jen pro nás pragmatické Čechy, kteří nechápeme, že když dcera zjistí, že její matka obětovala život, aby ona sama mohla za Američanem odejít na Západ, rozhodne se nejet a v Polsku zůstat, "protože tenhle dárek od matky nepřijmu". Proč? Až o mnoho let později, kdy žije, zestárlá, v klášteře, a Američan ji pošle velkou finanční částku, rozhodne se konečně vydat na cestu (proč až pak?). Tou dobou však už nemůže, před cestou zkolabuje. Jako by nerozhodností své hlavní hrdinky Zanussi naznačoval, že si za deprimující situaci svého národa Poláci svou nerozhodností mohou sami. Zajímavé je, že všechny mužské postavy Poláků jsou v tomto filmu naprosto odporné. Jsou to podvodníci, hoštapleři či násilníci.

Film je samozřejmě ostře antiideologický, až skoro a la these. Zanussi měl vztek na komunistický režim a dal mu to svým filmem naplno sežrat. Hlavní myšlenkou je: přirozený život (vyjádřený vzájemnou láskou hlavní dvojice hrdinů) se snaží prodrat se k existenci, brání mu v tom však umrtvující ideologie. Přesto je romantický, emocionální a napínavý. V Benátkách (možná to bylo tak trochu politické rozhodnutí) dostal hlavní cenu.

Jiří Králík na vernisáži výstavy Medků a Kolářů >

Vytisknout