Kdo rozhodne, co je vhodné financovat?

3. 8. 2009 / Lukáš Borovička

Omezenost ekonomického liberalismu

Liberalistická mentalita, projevující se přesvědčením, že všechno je možné chápat jako zboží, že všechno má být podrobeno zákonům "racionálního" trhu, který jaksi samovolně směřuje ke stálému "pokroku", sama ztratila morální kredit přičiněním nacistického válečného hospodářství, cynického systému, který učinil předmětem obchodu dokonce lidské orgány. Už během druhé světové války vydal ekonomický teoretik a sociolog Karl Polanyi brilantní kritiku ideologie liberalismu (The Great Transformation, 1944, česky 2006); tvrdil v ní velmi naléhavě, že trh nedokáže sám sebe rozumně regulovat, že ve svých důsledcích, hnán vidinou maximalizace zisku, postihuje své oběti naopak regresem životní úrovně, a to především v sociální a kulturní oblasti.

Tolik tedy historický exkurz. Liberální institut, pracoviště Matěje Šustera, však v jednadvacátém století nadále staví na hodnotách "samoregulujícího se trhu" a "svobodného obchodu". Vznik tohoto institutu na počátku devadesátých let je možná pochopitelný jako určitá ideologická antiteze k předchozímu režimu. Jeden extrém střídá druhý. Aby skutečně došlo ke zvýšení blahobytu českých občanů, na to podle mého názoru tento liberalismus nestačí.

Česká "civilizovanost"

Spíše bych se opřel o teorii "civilizačního procesu", kterou Norbert Elias přesvědčivě aplikoval na německou společnost (Studien über die Deutschen, 1989); v našem případě jde především o to zbavit se normalizačních vzorců chování a zvnitřnit demokratické hodnoty.

Na takovém "stupni civilizovanosti", na němž se současná česká společnost nachází (ve své většině, řekněme), je zcela absurdní pořádat jakási referenda k otázce smysluplnosti toho kterého vědeckému výzkumu, jak navrhuje Šuster. Stačí se podívat, jakým vskutku nesofistikovaným způsobem probíhají volební kampaně, a nezaujatému pozorovateli je hned zřejmé, že všelidové hlasování o tom, zda financovat nějaký výzkum v rámci gender studies, by se zvrhl do skandalizace, případně přehlídky infantilních stereotypů.

Při četbě Šusterova textu občas vyvstává otázka, zda to autor skutečně myslí vážně. Třeba taková sugestivně znějící otázka "Byl by Matonoha schopen v otevřené diskusi přesvědčit občany o tom, že investice do tvorby textů typu "Lokace centra a periferie v postmoderní diskurzivní formaci" přinese užitečné a cenné nové poznatky?" sugeruje představu, v níž se doktor Matonoha snaží přesvědčit nedůvěřivé masy o významu vlastního výzkumu. Zřejmě by je nepřesvědčil, v tom se asi s Šusterem shodneme. Asi by mluvil, z pohledu publika, příliš "složitě" a "nesrozumitelně". Už Hitler a Stalin pochopili, že k lidu je třeba mluvit stručně, jasně a výstižně.

Přestože to asi někomu zní nesnesitelně elitářsky, v určitých situacích "zdravý rozum" opravdu nestačí a je nutné určité vzdělání (nikoli pouze "obecný přehled" o existenci některých textů, který dokumentuje Šuster seznamem literatury ve svém článku, ale především, schopnost tyto texty promyslet, uvést do souvislostí a kreativně interpretovat).

Některým Šusterovým tezím, přiznám se, nerozumím, respektive nezapadají mi do jeho vidění světa. Co si třeba myslet o tomto tvrzení? "Naproti tomu Petrem Šámalem zmiňované studie věnující se středověké literatuře či barokním legendám by patrně měly podstatně vyšší šanci na to, že občané takový výzkum dobrovolně svými penězi podpoří."

Dozvídáme se tu, že Šuster má radši baroko než gender studies? A že se domnívá, že podobný zájem musí mít, zákonitě, i ostatní občané? A pokud jde o "detektivky a ženské romány", to bude asi podle Šustera brak, kterým se "pravá věda" zabývat nemá. Nemůžu jinak, než doporučit k četbě monografii Pavla Janáčka Literární brak (2005), která patří k tomu konceptuálně nejinspirativnějšímu, co v naší literární vědě za posledních několik let vyšlo. Zde se laskavý čtenář dozví, co všechno nám může analýza "braku" říci o kultuře a společnosti dané doby.

Šusterův návrh řešení hrozivého podfinancování AV ČR (ale také fakult humanitního zaměření) spočívá v "důsledném oddělení státu a vědy". Na první pohled je to řešení rozumné a spravedlivé. Ale opět je třeba si uvědomit, v eliasovském duchu, jak dlouhou tradici svobodného bádání nezávislého na státu má za sebou česká věda. Jak dlouhou tradici tu má systematický sponzoring, nadace zaměřené na podporu humanitních věd. Skutečně nelze mechanicky poměřovat český kontext tím anglosaským.

Dočkáme se tedy znovu po dvaceti letech ideologizace české vědy? Bude kdosi "osvícený" rozhodovat o tom, co se zkoumat má a co nemá? Zlikviduje ekonomický liberalismus humanitní vědy, které se nedají poměřovat jednoduchými čísly typu tzv. impact factoru? Aby k tomu nedošlo, musí se s pádnými argumenty ozvat především sami postižení. Drobná knížka K čemu dnes humanitní vědy? , která vyšla loni na podzim, opravdu nestačí.

m

Vytisknout