Vlastenecké dějiny dle ruského Pramini

8. 6. 2009 / Karel Dolejší

Polsko-ruské vztahy jsou dlouho napjaté, a to z řady důvodů: Aktuálně kvůli plynovodu Nord Stream, projektu protiraketové základny, polské podpoře ukrajinského Juščenka a gruzínského Saakašviliho. Historických důvodů je ještě více: Několikeré dělení Polska s ruskou účastí, potlačená polská povstání, válka na konci druhé dekády 20. století. Ruský soud v lednu odmítl návrh občanských aktivistů na znovuotevření kauzy Katyńského masakru 22 000 zajatých polských důstojníků spáchaného v roce 1940 sovětskou NKVD. Mezi oběma zeměmi tedy panuje historicky daná nedůvěra. Přesto by bylo chybou omezit se na historickou zátěž a problematiku ruského úsilí "zabránit falšování dějin" mimo tento kontext prohlásit za neutrální a nezajímavou.

Co znamená Medveděvem vyhlášené a do strategie národní bezpečnosti vtělené úsilí "zabránit falšování dějin"? Tuto otázku lze zkoumat několika způsoby. Jeden by byl empirický: Počkat si, až kromě kauzy Kovaljov bude na stole vícero případů a budeme moci zjistit, co mají společného. Avšak je rovněž do jisté míry možné "protifalsifikační" tažení ruských úřadů analyzovat okamžitě, v souvislosti s ruskou neoimperiální ideologií a čerstvými trendy v oblasti kumulace a integrace moci. Tím lze zjistit určité vývojové tendence, o nichž ovšem nemůžeme apriori říci, jak dalece se v ruské společnosti nakonec prosadí. Na tomto místě volím druhý přístup, s vědomím všech rizik, která zahrnuje.

Rusko má dlouhou tradici svérázné adaptace převzatých západních podnětů. Petr Veliký převzal modernizační nástroje evropských monarchií a drakonickým způsobem je aplikoval - takřka výhradně v zájmu posílení vlastní vojenské moci. Na konci první světové války bolševici adaptovali učení europocentrického radikálního myslitele Karla Marxe (který zaostalé imperiální Rusko nesnášel a tvrdil, že k proletářské revoluci dojde v hospodářsky nejvyspělejších zemích), aby odůvodnili převzetí moci v převážně zemědělské feudální zemi a posléze tam vybudovali totalitní byrokratickou diktaturu.

Na Západě se již řadu let nepochybuje o tom, že po opotřebování "bezstátní" ideologie, která v roce 1979 vystřídala ideologii sociálního občanství v rozvíjející se industriální společnosti, nastoupí do centra dění opět starý hobbesovský hlavní pojem - bezpečnost. Metanarativně legitimovaná moderní teze, podle níž vědeckotechnický a hospodářský rozvoj automaticky slouží univerzální emancipaci, prošla v minulém století řadou podob, které podrobně zkoumat není účelem této práce takže je pouze letmo vyjmenuji; liberální demokraté před velkou krizi věřili v trh a interpretovali politiku v jednoduchých morálních kategoriích; mezi lety 1945-1979 se převážně věřilo v aktivní státní hospodářskou politiku prováděnou experty za účelem rozvoje sociálního občanství, které zahrnovalo i hospodářská práva; od roku 1979 se opět vzýval volný trh a individuální svoboda, ať už se v praxi řízené nadnárodními korporacemi a finančními oligopoly dělo cokoliv; mezidobí 1989-2001 bylo poznamenáno inflací politických vyprávěnek o lidských právech, již vystřídala "válka proti terorismu" měnící se nejprve v "dlouhou válku", aby ji nakonec nahradil kontroverzní slogan Amitaie Etzioniho Bezpečnost především (Security First!). Koneckonců, donedávna šlo jen o proteovské proměny základní víry v růst Růstu, až... Institucionální změny odstartované v americké politice po roce 2001 jsou dosud ve vývoji, některé procesy se dokonce teprve nedávno hnuly z místa. Bylo by chybou vnímat výměnu osob v Bílém domě automaticky jako příznak zastavení dlouhodobých pomalých institucionálních pohybů započatých během Bushova prezidentství, jejichž tendence vyústit do maximální kontroly a manipulace veřejností lze sotva přecenit. Personifikovat politiku je bezesporu populární snobská zábava. Nejjednodušší odpovědí na (v tomto kontextu) naprosto lichou obamománii však představuje poukaz na fakt, že ani vražda Ceasara kdysi nedokázala zastavit šířeji založený proces proměny římské republiky v císařství.

Aktuálně schválená ruská národní bezpečnostní strategie je po mnoha stránkách problematickým dokumentem, a zdá se dokonce, že problematičtejším než její západní analogie. Vznikla sice uprostřed globální hospodářské krize, jejíž celkové vyústění dosud není možno jednoznačně určit - a v tomto ohledu přišla příliš brzy, tudíž je nutně vágní a abstraktní. Jak už na to poukázali ruští novináři, v oblasti ekonomiky a demografie jsou použité prognózy nepodloženě optimistické. To vše by ale nemělo zakrýt velmi důležitou změnu, a sice pokus ruské centrální moci plně integrovat řadu tradičně navzájem nezávislých sfér společenské činnosti v rádoby univerzálním médiu "bezpečnosti". Jistěže v USA existují silné tendence expandovat bezpečnostní funkce do jiných oblastí, zapojit do bezpečnostních úkolů ve zvýšené míře univerzity, s využitím speciálně vycvičeného personálu infiltrovat názorotvorná horizontální média atd. To vše se však až dosud dělo pod praporem interdisciplinarity, síťování, "jointness" a dalších výpomocných slovíček naznačujících přemosťování mezer. Jistěže tento vývoj latentně ohrožuje ústavní systém založený na dělbě moci. Nikde na Západě však - alespoň zatím - nedošlo k tomu, aby některá sféra společenské činnosti tradičně vnímaná coby samostatná byla se vším všudy jednoznačně podřízena bezpečnostní funkci. Obsahem Národní bezpečnostní strategie Ruské federace do roku 2020 je nicméně právě souvislá řada deklarací "slévání" všeho možného v médiu bezpečnosti. Hospodářství, ekologie, zdravotnictví, věda, kultura, sféra občanské společnosti - vše se stává především součástí jediného centrálně spravovaného celku stojícího ve znamení Bezpečnosti - a z něj teprve odvozuje svůj smysl.

Deklarovaná integrace přitom není prováděna tak, že by nejprve došlo k prozkoumání specificity určité sféry a byla položena otázka po možném stupni její integrace s bezpečnostní sférou; řeč dokumentu si naopak každou sféru kompletně podmaňuje vyslovením rituálního zaklínadla ("Strategickými cíli zajištění národní bezpečnosti ve sféře ... jsou") a místo analýzy pak nabízí obsáhlé výčty jednotlivých složek ve stylu starozákonních genealogií ("Synové Jáfetovi: Gomer a Magog, a Madai, a Javan, a Tubal, a Mešech, a Tiras..."). Monotónnost a strohost sugeruje pravidelnost a zvládnutí materiálu, ve skutečnosti jde však jen o pracně vytvořenou rétorickou iluzi. Konkrétní tématice jednotlivých oblastí je dokument práv málokde; hospodářský rozvoj, který podle samotných ruských ministerstev ekonomického rozvoje a financí nemůže pokračovat po stávající trajektorii, je vyhlášen za hotovou věc, katastrofální demografické trendy budou údajně do pěti let zvráceny; ekologii dokument prakticky redukuje na reprodukci přírodních zdrojů a kulturu na výchovu k uvědomělému vlastenectví. Co však na tom záleží - pokud jeho skutečným cílem je v prvé řadě autoritativně určit, kdo poroučí a kdo poslouchá?

Následuje výčet některých bodů ruské bezpečnostní strategie, jejichž problematičnost je zvláště nápadná. Nepokouším se o jejich soustavnou analýzu, pouze nastíním charakter a obsah možných problémů, bez nároku na vyčerpávající výklad.

● V obecných ustanoveních se tvrdí, že vzrostla investiční atraktivita ruské ekonomiky - to vše krátce poté, co země zažila katastrofální únik kapitálu, který na dlouhou dobu podvázal investiční aktivitu financovanou především právě zahraničními půjčkami.

● V oddíle III. bod 21 se vyhlašuje za strategickou prioritu mj. rozvoj občanské společnosti (dále OS). Kdekoli se však v dalším textu strategie o OS konkrétně hovoří, její pozice je vymezena analogicky pozici miličních jednotek ve vztahu k pravidelné armádě - subjekty OS jsou tedy někým, kdo inferiorními způsoby supluje vlastní činnost státních orgánů, aniž by se počítalo s tím, že mohou mít také jiné, plnohodnotné funkce. Naprostá většina úkolů, které jsou subjektům OS strategií určeny, má navíc charakter sociální práce a "osvěty". Existenci například ekologických hnutí nebere dokument vůbec na vědomí, natož aby s nimi jakkoliv kriticky počítal. Místo o rozvoji občanské společnosti by tedy měla být spíše řeč o rozvoji státu vypomáhajících amatérských sdružení; parametry jsou nastaveny tak, že například spolek zahrádkářů není dostatečně odůvodněn zájmem svých členů o drobné pěstitelství potravinářských plodin a okrasných rostlin, ale bylo by třeba v prvé řadě vyhlásit, že napomáhá zajištění státní potravinové bezpečnosti atp. To ovšem už má s OS nezávislou na státu pramálo společného.

● V pododdílu 3 bod 50 byl stanoven cíl dosáhnout potravinové bezpečnosti cestou překonání závislosti na importech, nestanoví se však žádným způsobem, jak konečně docílit sociální obnovy zemědělského venkova. Přitom od stalinské kolektivizace, tj. již nějakých 80 let, byla potravinová soběstačnost opakovaně vyhlašována za cíl, aniž se jí kdy skutečně podařilo dosáhnout. Naprosto není zřejmé, v čem tentokrát spočívá zásadní rozdíl oproti minulým prázdným slibům.

● V poddodílu 4 bod 53 byl stanoven cíl začlenit Rusko mezi pět ekonomicky nejvyspělejších zemí; jak už přesvědčivě ukázali sami ruští novináři, tento cíl je v podmínkách klesajících výnosů z exportu surovin velmi nereálný.

● Pododdíl 7 bod 81 cituji celý: "Negativní vliv na stav národní bezpečnosti ve sféře kultury zesilují pokusy o revizi názorů na ruské dějiny, roli a místo Ruska v dějinách světa, propaganda životního způsobu, v jehož základě je libovůle a násilí, rasová, nacionální nebo náboženské nesnášenlivost." Zde se předpokládá, že "správné" názory na ruské dějiny, roli a místo Ruska ve světových dějinách atd. jsou prostě a jednoduše jednou provždy dány - a přitom stanoveny tak, aby přispívaly k národní bezpečnosti. Za účelem posílení těchto "správných" názorů budou (bod 82) vypracovány systémy státních zakázek (nikoliv subvencí) v oblasti kulturní produkce, od filmu až po internet. Vypadá to tedy, že budeme muset postupně empiricky zjistit, jaký je vlastně rozdíl mezi kulturou podřízenou národní bezpečnosti Ruské federace a kulturou, která bývala podřízena "zájmům dělnické třídy". Prozatím to vypadá, že moc velký nejspíš nebude.

A tím se vracím k tématu nastíněnému v druhém odstavci tohoto textu. Možná, že Sergej Kovaljov vlastně ani není žádný polákožrout, jen řiťolezec a konjukturalista, který si špatně zjistil, který idylický a nekritizovatelný obraz Ruska je zrovna v oběhu. Jinak ale s ohledem na oficiálně vyhlášený totalizační nárok uvažoval naprosto správně, když vycházel z předpokladu, že správná tendence je vším, zatímco historická pravda ničím. Je přece absolutně nepatriotické tvrdit, že Sovětský svaz se tajně dohodl s Hitlerovým Německem; že polské armádě, kterou vysmívaný německý "cyrkus plechowy" dohnal na pokraj zhroucení, vpadl do zad; že nakonec povraždil 22 000 zajatých polských důstojníků. No řekněte, soudruhu - komu to prospívá? Poškozuje to vlastenecké cítění a reviduje jedině správný stalinský názor na ruské dějiny, roli a místo Ruska v dějinách světa...