Příběh o vyhánění Čechů ze Sudet

8. 6. 2009

Třeba předeslat, že břeclavský region měl smíšené obyvatelstvo, ve kterém Němci tvořili menšinu, i když výraznou. V samotném městě 7 %. Od roku 1933, kdy byl Hitler říšským prezidentem Hindenburgem jmenován říšským kancléřem, se dá v místním tisku -- Břeclavský kraj - doložit nárůst a četnost konfliktů mezi místními Němci a policejními orgány zajišťujícími klid a pořádek. Tento proces vrcholil přijetím Mnichovského diktátu a z něj vyplývajících známých důsledků.

Josef Řezníček však pokračuje. Nikdy nezapomeneme vzrušení a bolestné překvapení, které nám přinesl 6. a 7. říjen. Ráno 6. října mi telefonoval starosta města ing. Zaoral, abych přišel na radnici, že má neblahé zprávy. Když jsem se tázal, zda budeme plebiscitním územím, odpověděl, že skutečnost je daleko horší. V Břeclavi v té době panoval názor, že díky národnostní skladbě obyvatelstva nehrozí městu nebezpečí připojení k říši. Kdyby jen lidé tušili, co hrozí celé Československé republice. V době, kdy si ředitel školy Josef Řezníček telefonoval se starostou města, se místní Němci připravovali na slavnostní přivítání německých vojáků a připravovali si krumpáče na svržení symbolů nenáviděného státu, sochy T. G. Masaryka a pomníku sjednocení. Večer svolal okresní hejtman dr. Kadlec státní zaměstnance na radnici a tam jim oznámil, že evakuace státních úřadů a škol musí být provedena do "zítřka", to je 7. října, do 12 hodiny polední. Evakuace státních úřadů se netýká židlí, ale lidí. Škola, to jsou učitelé a žáci.

Opět Řezníček. Nebylo ani času, ani dopravních prostředků, ani nálady na balení a odvoz vlastních věcí, ani školních, takže jsme odvezli pouze psací stroje, některé cennější přístroje ze sbírky nauky o zboží a důležitější spisy a všechny katalogy do obchodní školy v Hodoníně. Než i tato práce byla zbytečná, protože všechny stroje a přístroje odvezli později břeclavští Němci zpět, když jsem byl několikrát předvolán k výslechu německými úřady. Podotýkám, že pomůcky, o kterých mluví ředitel Řezníček, byly do školy pořízeny z darů místních živnostníků, zakoupeny ministerstvem školství a městem, které školu spravovalo. Těch psacích strojů bylo 19 a byl to v té době důležitý majetek pro výuku žáků, který nešel žádným způsobem nahradit. Pro pana Krystlíka a jemu podobné apologety němectví, ten počet jistě vyloudí na tváři pohrdavý úsměv. Německá předvídavost a důslednost se však ukázala v pravém světle. Česká střední škola byla odsouzena k zániku.

Němci ukradli také vklad školního fondu uložený v Městské spořitelně a škola jim musela odevzdat i jmění na podporu nemajetného žactva v částce 22 976,56 Kč. O dost hůře co se týká finančního depozita uloženého v místním bankovním domě, dopadla trestnice pro mladistvé provinilce sídlící jen kousek od Břeclavi, v Mikulově. Ta musela také odejít, a místním Němcům zanechat 3 miliony Kč.

A jak se vedlo Břeclavi? Město dál žilo a jeho obyvatelé se těšili na dny příští. Ne všichni stejně. Češi nesměli chodit bez nebezpečí inzultace ze strany svých německých spoluobčanů po chodnících. Národ děveček a sluhů si přece musí uvědomit kam patří. Také ulice města rychle změnily své názvy. Najednou se objevil Lundenburg, Platz Adolf Hitler, Konrad Henlein Strasse, Baranův most přes Dyji se na šest let změnil na Führerbrücke, kde se vzala tu se vzala Herman Göring Strasse, ze Smetanova nábřeží vzniklo Admiral Raade-Ufer, a na jedné ulici se skvěl nápis Dr. Josef Goebbels Strasse.

To je příběh jednoho města a jedné evakuace. Navíc, obchodní akademie v Břeclavi nebyla jedinou školou, která absolvovala tuto šest let trvající cestu. Pan Tomáš Krystlík této jen zdánlivě zapomenuté minulosti prošlapává cestu, aby mohlo dojít k jejímu návratu.

Vytisknout