Češi a delegování

8. 6. 2009 / Michal Petřík

Připomeňme nejprve to, že před 40 léty o izolovaný čin nešlo. A ačkoliv se ukázalo, že žádná Janem Palachem avizovaná organizovaná skupina neexistovala, od ledna do konce dubna 1969 se pokusily o sebevraždu upálením více než dvě desítky lidí, z nichž 7 jich zemřelo (například i Jan Zajíc, Josef Hlavatý, Evžen Plocek.)

V dopise, který Jan Palach zanechal na místě svého činu ve své aktovce, mimo jiné požadoval "okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv" (periodikum okupačních orgánů.) Zoufalství Palachovy motivace, včetně věku pisatele odpovídajícím formulacím jsou pak zřetelné v závěrečné části dopisu: "Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně."

Interpretace toho, co po Palachově činu následovalo, jsou sočástí naší velmi významné novodobé diskuse. Například filosof Ladislav Hejdánek dnes konstatuje (letošní sborník FF UK): "tvrdou skutečností zůstává, že Palachův čin ničemu nezabránil a nic nového nevyvolal."

Ano, následná takzvaná normalizace celé společnosti byla možná ještě rychlejší a její dosah měl ještě více likvidační následky, než si v lednu 1969 představovali i pesimisté. Neměli bychom ale především zapomínat na to, že se Janu Palachovi v jistém smyslu stalo to, co před ním Masarykovi, Benešovi či dalším: lidé do těchto postav často naprojektovali své svědomí, svůj občanský postoj, "delegovali" na ně svůj potenciální vzdor a poté často už jen zůstávali ve své pohodlné pasivitě a žádnou zvláštní občanskou statečnost už dále neprojevovali.

Pomnichovské lkaní a zaťaté pěsti z 15. března 1939 tak byly doprovázeny masovou kolaborací s protektorátním režimem, poúnorové nadávání na poměry a na komunisty pak absolutní absencí skutečné politické alternativy a skutečného politického odporu. Normalizační zoufalství pak bylo často doprovázeno přístupem poturčenec horší Turka, pasivitou, letargií, útěkem do soukromí, ohýbáním páteří.

Palachovu oběť totiž potřebovali, použili a proto zneužili bohužel i ti, kteří pro svobodu svou a české společnosti nehodlali nic riskovat, nic svého nehodlali obětovat: své přihlášení se (nejprve deklaratorní, poté jen v soukromí) k hrdinství a odkazu Palachova činu je tak mělo vyvinit z jejich počínající vlastní pasivity. Kromě tohoto svého vlastního sebe-dojetí nad hrdinstvím druhých totiž již často nic pro větší svobodu své vojensky okupované a politicky "znormalizoavné" vlasti neučinili.

Rozsah Palachova mýtu (za který ovšem Jan Palach odpovědnost nést nemůže,) autoinscenačních ambicí a celkové dnešní ikonografie dobře ilustruje letošní lednová zpráva ČTK: "skutek mladého studenta historie z ledna 1969 došel naplnění o 20 let později v takzvaném Palachově týdnu, který předznamenal konec totalitního režimu v Československu." Opravdu "předznamenal konec?" A kdyby se v podobném rozsahu konal již k 10. či 15. výročí činu, byl by "Palachovým týdnem" rovněž předznamenán konec totalitního režimu?

Aby toho nebylo málo, podle lednového prohlášení předsedy vlády Mirka Topolánka "Palach zapadá do kontextu protikomunistického odboje stejně tak jako bratři Mašínové, kteří při pokusu o emigraci v roce 1953 zastřelili několik příslušníků policie."

Podobné interpretace, tendenční a dnešní české společnosti dvacet let po listopadu 1989 skutečně nedůstojné interpretace, patrně ojedinělé nebudou. Lze jistě vidět paralelu v určitém protirežimním i protitotalitním zoufalství lidí typu "Palach" a lidí typu "bratři Mašínové." Nicméně dávat do jedné skupiny ty, kteří si vzali život s (jakkoliv nakonec nenaplněným) motivem napomoci svobodnějšímu životu těch druhých a ty, kteří naopak získali svou osobní svobodu za cenu odnětí života jiným lidem(!), je nehorázné.

Nejsme tak stále ještě příliš vzdáleni stavu, kdy bude v naší diskusi již dostatečně zdůrazňován prvek individuální odpovědnosti každého za svou vlastní svobodu svým vlastním jednáním? V české společnosti totiž vznikl fenomén, kdy je odpovědnost za obranu své vlastní svobody a identity až příliš často delegována na jiné subjekty.

Ale vraťme se ke vzniku republiky a analogiím s Masarykem a Benešem: faktická absence zřetelného hnutí požadujícího úplné osamostatnění českých zemí od Rakousko-Uherské monarchie a zejména vyvinění českého národa z odpovědnosti a viny za tuto absenci bylo po roce 1918 prováděno až rituální identifikací s těmi, kteří symbolizovali vznik samostatného Československého státu, zejména s "prezidentem - Osvoboditelem" Masarykem. A i v dalším období je možno tento jev pozorovat.

Poté, v roce 1938, vládní a političtí představitelé země svou vlastní odpovědnost v klíčových okamžicích delegovali na jedinou osobu, prezidenta republiky E. Beneše. Jen on skutečně rozhodoval ve dnech "Mnichova 38." (Jednal o tom snad Parlament?) A tento rozhodující (zde v původním slova smyslu rozhodující) představitel našeho státu pak dále de facto delegoval tuto svou již delegovanou odpovědnost za zachování suverenity a územní integrity své země na dohodu čtyř evropských mocností: oni rozhodli a nám nezbývá nic jiného, než se podřídit. Sami bychom se beztak neubránili...

Je pak skutečně tristní sledovat, jak je dodnes faktickým tabu české společenské rozpravy plně a nahlas pojmenovat rozkladnou zvrácenost tohoto přístupu.

Ukázalo se tak, že svůj odpor proti totalitnímu režimu lidé zčásti "delegovali" například i na Jana Palacha a podobné symboly. Bylo to zřejmé z toho, jak rituálně a jak masově se zúčastňovali smutečních obřadů, panychid a podobně a jak se již za několik měsíců zařadili mezi tiše se přizpůsobující většinu: jestliže toto (Palachova oběť) nepomůže, pak už asi nic jiného nelze za vyšší svobodu dělat, mohlo znít jejich krédo.

Jinými slovy je tím ale řečeno i to, že jestliže tedy ani toto nevyburcuje lidi a politiky a nezajistí zachování alespoň elementárních svobod, pak už nepomůže nic, vše je prohráno a nezbývá již nic jiného, než se podřídit. Zablokování nebo alespoň zpomalení čím dál tím rychlejšího plnění politických požadavků SSSR začátkem roku 1969 nenastalo, naopak ústupky československých reprezentantů byly čím dál tím rychlejší.

Ano, došlo k pravému opaku toho, k čemu chtěl Jan Palach svým činem vyburcovat. To pak dále vedlo k postoji, že je jakýkoliv odpor v podstatě marný. I kontrast mezi ostentativním a demonstrativním odporem zřetelným ještě v prvních měsících roku 1969 a všeobecnou rezignovaností projevující se již na podzim téhož roku pak v následujících měsících a letech jen dále vedl k rozšíření politické pasivity, zoufalé bezmoci a degradaci jakýchkoliv zbytků občanské hrdosti do role poslušného přitakávání "obyvatelstva."

Je tak možná nejvyšší čas nahradit formální přihlašování se k "Palachově odkazu" skutečným pochopením významu Palachova zoufalého činu: pochopit utiskující a zrůdnou podstatu znovunastupujícího totalitního režimu, jeho formy, jeho metody i toho, jaké jednání k takové situaci vede: zda organizovaný nesouhlas a trvání na alespoň elementárních výdobytcích občanských svobod (ke kterým roku 1968 došlo), nebo zda pokorné a vstřícné ústupky a smiřování se s agresorem v obavě před "nedozírnými následky."

Umělecký kritik Jindřich Chaloupecký v této souvislosti píše (týž sborník FF UK): "oběť je výzvou k rozpomenutí na transcendenci. Život bez transcendence je odkázán na jsoucí, vydán automatickému udávání, odsouzen k zajíkání v entropickém spádu jsoucího. Nemá důvodu a nemá míry."

Lze snad Palacha vinit z toho, že byli všichni velmi překvapeni, jak rychle se ve vojensky okupované zemi novému politickému vedením státu podařilo již v průběhu roku 1969 provést obrat o téměř 180 stupňů a splnění téměř všech podmínek okupující mocnosti? Jak diametrálně odlišná byla atmosféra v této zemi, ještě začátkem roku 1969 plná různých svobodných zdrojů informací a nadějí na alspoň dílčí zachování některých svobod dosažených v roce 1968, na konci tohoto roku pak jen plná bezmoci, porážky, beznaděje a frustrace.

Průběh roku 1969, který následoval bezprostředně po Palachově lednovém činu a byl jím ovlivněn a zasažen, tak vlastně jen velmi prozaicky ukázal, čím bylo kryté odhodlání po svobodě, touha po větší svobodě a demokracii masově vyjadřované ve společnosti v průběhu roku 1968. Ukázal, čím byli v méně příznivých dobách ochotni a schopni ručit ti, kteří vycházeli jen rok předtím opakovaně do ulic k podpoře svých nejvyšších (komunistických) představitelů, v té době se zaklínajících slovy jako svoboda, demokracie, demokratizace, socialismus s lidskou tváří a podobně.

Průběh roku 1969 ukázal, co svého vlastního byli schopni obětovat ti, kteří po větší svobodě toužili. Jan Palach dokázal, že byl připraven zaplatit cenu nejvyší. Samozřejmě to neznamená, že by ti ostatní měli jakoukoliv morální povinnost tento čin samotný napodobovat či automaticky adorovat. Bez struktur organizovaného politického odporu, jakým bylo napříkald v Polsku masové odborové hnutí Solidarita a v jiných tehdejších komunistických zemích hnutí církevní (nacionální či roajalistické), se domácí odmítání znovunastoleného tvrdého útisku komunistické totality nemělo o co opřít. Bylo okamžitě rozděleno, izolováno, postaveno proti sobě, marginalizováno (a tyto útrapy sužovaly bohužel i později u nás vzniklou Chartu 77.)

Palachův čin marný nebyl. Už proto ne, že reakcí, kterou vyvolal, nastavil přísné hodnotové měřítko právě pro ty, kteří byli autory či aktéry tohoto tehdejšího celospolečenského ohlasu - a to v době, kdy to bylo ještě relativně levné, kdy je to nic nestálo. Již za několik měsíců, když se postupně přibližně po roce či roce a půl vraceli u nás stalinisté do svých pozic a když cena za vyjádření touhy po svobodě vzrostla, ukázalo se, jak málo lidí bylo tuto cenu připraveno platit.

Autor je poradce prezidenta republiky

Vytisknout