Bořitel i stavitel kulturních hodnot v poezii českého Těšínska Kazimierz Kaszper

8. 6. 2009 / Libor Martinek

Kazimierz Kaszper se narodil se 18. 11. 1946 ve Vendryni u Třince, kde navštěvoval základní školu s polským jazykem vyučovacím, v r. 1963 maturoval na Gymnáziu s polským jazykem vyučovacím v Českém Těšíně, v l. 1964-1966 studoval medicínu na UP v Olomouci, polštinu a češtinu na FF UP, posléze (v l. 1966-1970) polonistiku na UJ v Krakově. Po absolutoriu pracoval jako novinář v polském "menšinovém" tisku. Nejprve v Głosu Ludu v Ostravě (1970-1972, 1974-1980), kde zastával post redaktora kulturní rubriky a literární přílohy, poté v kulturním měsíčníku Zwrot v Českém Těšíně (1972-1974) jako redaktor literární rubriky, v l. 1980-1981 byl jeho šéfredaktorem. Po zákazu novinářské a veškeré veřejné činnosti pracoval po několik měsíců jako dělník v Třineckých železárnách, od r. 1981 byl zaměstnán jako redaktor (tajemník redakce) v týdeníku Głos Ziemi Cieszyńskiej v Těšíně. V l. 1991-1998 působil na Katedře polonistiky FF OU, kde přednášel dějiny polské literatury, v r. 1999 přednášel dějiny polské literatury na FF Univerzity Mateja Béla v Banské Bystrici. V r. 1994 obhájil doktorát (PhDr.) na Katedře slavistiky FF UP Olomouc s prací na téma Polská literatura na Těšínsku. Působil jako redaktor literárně-umělecké přílohy Jemioła novin Głos Ludu, jehož redakce se přestěhovala z Ostravy do Českého Těšína. Od ledna 2007 je šéfredaktorem měsíčníku Zwrot. Od r. 1970 byl členem a v l. 1979-1981 předsedou polského uměleckého sdružení SLA PZKO. Je členem Grupy Literackiej '63, zakladatelem, členem hlavního výboru a předsedou Těšínsko -- záolžského kruhu Górnośląskiego Towarzystwa Literackiego v Katovicích.

Vydal poemu W orszaku (V průvodu; Katovice 1980), sbírku poezie Raczkowanie czyli Wierszyki z kojca (Po čtyřech neboli Básničky z dětské ohrádky; Třinec 1991), Dwa poematy (Dvě poemy, 2002), soubor reportáží a rozhovorů Zioła na kamieniu (Byliny na kamení; Český Těšín 1999). Pro loutkové divadlo Bajka v Českém Těšíně napsal divadelní hru Lampa Alladyna (Aladinova lampa, 1979) a spolu s W. Przeczkem v r. 1974 hru Hasabór. (Hra se dočkala čtyřiceti repríz. V podstatě jde o úpravu známé pohádky O perníkové chaloupce. Hlavní hrdinové Jeníček a Mařenka v polském textu vystupují jako Jaś i Małgosia.) Svou tvorbou je zastoupen v almanaších, antologiích a sbornících Zaprosiny do stołu, Światłocienie, Słowa i krajobrazy, Studio (Katovice 1981), Imię ziemi (Jméno země; Opole 1982), Suita zaolziańska, Zaproszenie do źródła, Punkt zwrotny, Nocny list z Krakowa, Z biegiem Olzy, II Najazd Poetów na Zamek Piastów Śląskich w Brzegu, Odnajdywanie siebie aj. Pozornost si zaslouží i Kaszperovy reportáže z Těšínského Slezska a rozhovory s předními osobnostmi umění a kultury z Těšínska po obou stranách řeky Olzy shrnuté v knize Zioła na kamieniu I., II. (Český Těšín 1999, 2006).

K. Kaszper přeložil divadelní hru Jána Soloviče Expres Meridián pro Polskou scénu Těšínského divadla (Český Těšín 1977), jako scénárista se podílel na uvedení polsko-české verze divadelní hry na Evy Patákiové Edith a Marlene (Česká a Polská scéna Těšínského divadla, Český Těšín 1998) a televizního programu Zaolzie literackie (Literární Záolží; Polská televize, Vratislav, 1996). Publikoval v řadě literárních a společensko-kulturních časopisů: Głos Ludu, Kalendarz Śląski, Kulturní měsíčník, Literární měsíčník, Modrý květ, Głos Ziemi Cieszyńskiej, Kalendarz Cieszyński, Kalendarz Ustroński, Kronika Beskidzka, Literatura, Nadodrze, Opole, Poglądy, Sigma, Śląsk, Tak i Nie, Tygodnik Kulturalny, Regiony, Student, Tvorba, Zwrot, Życie Literackie aj.

Pro K. Kaszpera je příznačná věrnost svým uměleckým zásadám, k nimž patří polemika s úzce chápaným regionalismem, která je ovšem zřetelnější v jeho publicistice, a to s nepřáteli jakýchkoliv uměleckých inovací, s tradicionalisty, se strážci domnělé celistvosti literatury, ať už regionální nebo národní polské anebo jednoduše kultury určité civilizace. Konzervativní názory podle něj dusí zdravý umělecký vývoj, za který se básník cítí v určité míře odpovědný, jako popílek či prach dusí rostliny, a překážejí umělci v jeho potřebě dobrat se pravdy bytí. Úsilí o proniknutí přes tyto nánosy, dozrávání k formě, která by obsáhla novou skutečnost i umělcovy zkušenosti, aniž by zpřetrhala pouta s hodnotami minulosti, to je pravděpodobně zásadní princip Kaszperovy tvorby. Demonstrujme to alespoň jedním citátem z Kaszperovy publicistiky: "Nie tak dawno temu, może dziesięć, piętnaście lat wstecz, powszechny sprzeciw budziły próby rodzimych twórców nawiązania do wiodących na świecie, szczególnie w Polsce, kierunków artystycznych. Strzelano do bezbronnych z różnych armat, ale najbardziej grzmiało działo tradycjonalistów. Zrzesztą słusznie: ktoś musi stać na straży ciągłości kultury, obojętnie -- regionalnej, narodowej czy po prostu kultury określonej cywilizacji. Zastanawia jednak w tej bitewnej wrzawie sposób, w jaki tzw. nowa sztuka została zaatakowana oraz stopień intelektualnej dojrzałości atakujących. Eksperymenty artystyczne zanegowano natychmiast, nie usiłując nawet o zrozumienie ich sensu, z góry skazując twórców na banicję ze społeczeństwa. Przy czym argumenty, uzasadniające wyrok, nie były formułowane przez znawców ani entuzjastów sztuk pięknych, lecz przez ludzi, którzy -- wychowani na przedwojennych prawidłach życia godziwego -- akceptowali estetykę ładu i porządku, tak bardzo zgodną z ładem i porządkiem podgórskich gospodarstw chłopskich, ukrytych przed światem, biorących ze świata to tylko, co im wychodziło na dobre. Innymi słowy mówiąc -- odbiorca zaatakował swoim mikroświatem. Mikroświat wbił na sztorc. Jak kosę..." (Kazimierz Kaszper, Sami swoi. Mała stabilizacja, Zwrot, 1977, č. 1, s. 35-36.) O opravdovosti kritikovy polemiky se slezským regionalismem a odpůrci nových literárních směrů v regionální literatuře není pochyb. V Kaszperově výpovědi upoutá kritika symboliky, která připomene postuláty formulované na stránkách kulturní přílohy k novinám Głos Ludu s názvem Szyndzioły (vedené v l. 1946-1949 Pawłem Kubiszem), že se krásné věci zpod beskydských střech "rolnických hospodářství" mají navrátit, odkud přišly -- k lidu, a spolu s tím autorovo použití symboliky, charakteristické pro časopis Sztorcem, který před válkou vydával zmíněný P. Kubisz a jehož byl jediným redaktorem -- postavení kosy ostřím vzhůru či naostro. Nejen že nám tyto symboly znějí obzvlášť povědomě, ale dokladují přebírání symboliky zakódované v povědomí polských obyvatel těšínského regionu a s ním spojených hodnocení. K. Kaszper vskutku pokračuje ve stopách P. Kubisze a v jeho destrukci zažitých stereotypů regionální kultury.

Pokud jde o poezii K. Kaszpera, klíč k jejímu pochopení představuje podle kritika B. S. Kundy báseň Głosa do "Barbarzyńcy w ogrodzie" (Bogusław Sławomir Kunda, Poeci Zaolzia, in: Słowa i krajobrazy. Antologia poetów zaolziańskich, ed. B. S. Kunda, Katowice, Wydawnictwo Śląsk, 1980, s. 26): "niestety nie pozbieram już tych okruchów / rozpadły się w pył / ulotniły w powietrze / już nawet nie oddycham nimi // amfory kojarzą się z fajką / a glina z porządkiem" (in: Światłocienie, red. Kazimierz Kaszper, Ostrava, Profil, 1976, s. 27). Báseň je dokladem propojenosti autorovy poetiky s poetikou polské Nové vlny; v tomto konkrétním případě již titul básně ukazuje na aluzivní vztah k proslulé knize esejů Z. Herberta Barbarzyńca w ogrodzie (1962), které "zakotvují Poláka a vůbec člověka z východní Evropy v evropské kulturní tradici, v jejích univerzálních symbolech a mýtech. Zároveň ukazují, jak dávná a silná pouta spojují domnělého barbara s touto kulturou" (srov. Herbert Zbigniew, in: Ludvík Štěpán aj., Slovník polských spisovatelů, Praha, Libri, 2000, s. 183). V Kaszperově případě jde o vztah polemický, dlouhodobě formovaný zakotveností v rodné kultuře a zkušeností s kulturou celonárodní a evropskou. Tento vztah autor tematizuje v řadě básní antologie Światłocienie (např. Moje gospodarstwo, básně bez titulu To jest mój dom, Kiedy przyszło płacić rachunek).

Jedním z charakteristických jevů, jímž se Kaszperova poezie odlišuje od jiných polských autorů českého Těšínska, je destrukce. Jak si povšiml B. S. Kunda, není provázena rezignací, neboť po rozkladu nastupuje snaha o budování nové hierarchie hodnot. (B. S. Kunda, Poeci Zaolzia, op. cit., s. 26.) V básni Ze zwierzeń ludoznawcy následuje po obrazu zaprášené půdy domu, plné haraburdí, kde se nacházejí staré slezské lidové (či lidovýchovné) kalendáře, dlouhodobě utvářející národnostní a regionální povědomí obyvatel tohoto kraje, překvapivé svěření: "jestem na strychu sam na sam / z nimi / którzy czytali Pismo Święte / i zapisywali żywy inwentarz / na jego marginesie" (in: Światłocienie, op. cit., s. 30). Tímto "živým inventářem" nejsou jen domácí zvířata, která jsou obyvateli regionu zaznamenávána z četby stránek Písma Svatého, ale je to i "nieuchwytny, zmieniający się, a więc żywy inwentarz zdarzeń domagających się wspólnego mianownika, usensowienia. Inaczej rozpada się w pył." (B. S. Kunda, Poeci Zaolzia, op. cit., s. 27). Básník si klade otázku po smyslu jakéhokoli pokusu o záchranu materiálních pozůstatků minulosti, kterou chápe nejen v národopisném diskurzu, ale v rovině obecnější; pokud záchrana nemá vyšší smysl, vzniká jen muzeum, skanzen mrtvých věcí bez onoho "živého inventáře". Je tedy nutné dát takovému počínání smysl, najít společný jmenovatel, na který by se mohly převést pozůstatky nejen materiální, ale i duchovní kultury těšínského obyvatelstva.

K národopisné problematice se úzce pojí Kaszperův vztah k literárnímu regionalismu. Polemika s ním je vedena zejména z pozic literární kritiky, ale najdeme ji i v několika autorových básních, například ve Wieczoru wspomień, dedikovaného těšínskému fotografovi Franciszku Bałonovi: "Odwiedził mnie przyjaciel / cuchnął siarką i moim potem / Co słychać? zapytałem / Przypomnij sobie! zadrżał // Wtedy mijaliśmy się w mrowisku / matka z tubą przylutowaną do ust / ojciec z kwasem na języku / wierciliśmy coraz to nowe tunele / nie chciały się przeciąć / kopiec drżał od naszych wysiłków / marzyliśmy o przypadkowym kiju / w dłoni dobrego przechodnia / niechby zburzył / wspólnie zaczęlibyśmy budować // Wtedy / zbutwiał język / z każdym wspólnym posiłkiem / ujadaliśmy więcej słów / zapadliśmy na niestrawność porozumienia / rzucaliśmy się sobie do ust / wydłubywali między zębami resztki zgłosek / aż doszliśmy do gołych szczęk / drżały / ustaliliśmy że w przyszłości będziemy używać / wyłącznie wykałaczek // Wtedy zostałem sam / w krótkich spodenkach / z encyklopedią na kolanach / zamknąłem oczy i słuchałem szumu krwi / kiedy chodnikami zaczęła płonąć rzeka / zapukał do drzwi mój przyjaciel / strach / Co słychać? zapytał / Zapamiętaj! zaskomlałem" (in: Światłocienie, op. cit., s. 33-34). Skrytou polemiku s regionalismem a literárním či kulturním životem českého Těšínska spolu s bilancováním literárních úspěchů, ať skutečných nebo jen domnělých, najdeme i v dalších básních (básně bez titulu Przesadziłem w swój ogródek, Wyrosłem na frywolnych piosenkach).

V Kaszperových básních z poslední doby je leitmotiv rozpadu doplněn o herbertovsky expresivní obrazy barbarské minulosti v kontrastu s postmoderní a na nových informačních technologiích založené společnosti. V básni Ithaka 1989 se prolíná zboření berlínské zdi (nebo stržení železné opony obecně) s orgiastickým divadlem, jež atmosférou připomene představení v římské aréně, které je nyní provázeno "vířením sonetů značky Windows": "když se začala bourat zeď / publikum povstalo // viditelnost byla výborná / reflektory z hory Ol / osvětlovaly kontinent / barbaři parádovali v tunikách / občané napínali kruhové svaly ústní / teplota rostla každým úderem beranidla / nejmenší hrudky trosek / doprovázely víření sonetů značky Windows // když Evropa seskočila z býka / amfiteátr oněměl / početí přes svlečení / početí přes svlečení / orgiastické divadlo spouštění obzoru! / v ložnicích bohů / Kremlu a Kapitolu / ječely panny // když pod nohama začala praskat / holá zem / v aréně se objevil žebrák Od // slavnost trvala do svítání / někteří přežili." (Překlady z rukopisu provedl L. Martinek.)

Rozpad materiálních věcí nebo zkostnatělých institucí, nemožnost vzájemného porozumění, iluze, které lyrický subjekt choval vůči světu a jeho možnostem, není motivem jednoznačně negativním, nevyplývá z něj zavržení světa. Ztrátu iluzí neprovází vždy rezignace, která většinou doprovází destrukci. Úsilí o autenticitu bytí ústí do naděje na přežití a obnovení nebo založení hodnot nových. To, co nakonec dává světu smysl, je také (nebo především?) láska: "nauč mě říkat světu ne / nauč mě nedávat se s ním dohromady / podej mi ruku drž mě / víš že bez tebe si neporadím // rád se bavím rád žiji / s chlapci blázním na houpačkách / to ale není tvůj styl / nenajdu tě v levných pohádkách // řeknu ti upřímně -- mám už dost / nechci šampaňské ani pivo / potřebuji konečně někoho / s kým štěstí nekončí // chabá vůle horká krev / to jsou prameny mého zoufalství / klečím před tebou modlím se / zlý ať přestane strašit v těle // nauč mě říkat světu ne / nauč mě nedávat se s ním dohromady / podej mi ruku drž mě / víš že bez tebe si neporadím" (Prosba). Neplatí to však ve všech případech. K. Kaszper pracoval -- jak už bylo řečeno -- jako redaktor týdeníku Głos Ziemi Cieszyńskiej. V Těšíně se také oženil. Své trpké zkušenosti s přechodem hranice mezi oběma "spřátelenými" socialistickými státy k rodičům do Vendryně a zpět k rodině a do zaměstnání v polském Těšíně našly odraz v básni Cienie, věnované Wilhelmu Przeczkovi: "już ciebie nie wywlokę z tamtego poddasza / już ze mną nie wyjdziesz na drogę / inna przed nami rozwarta komnata / próżna tęsknota za domem /.../ byliśmy wierni pokorni i niepamiętliwi / z jednego źródła piliśmy zatrutą bajkę / las zgęstniał w niemy labirynt / wiatr zdmuchnął ostatnią zapałkę" (in: Zaproszenie do źródła, red. Czesław Niedzielski, Toruń, Toruńskie Towarzystwo Kultury, 1987, s. 15). Z básně vycítíme náladu rezignace, lyrický subjekt se staví skepticky k pokusům o oživení polského literárního života na českém Těšínsku, cítí se podveden, neboť spolu se svými kolegy, kteří projevovali věrnost, pokoru, ale nevzali si poučení z historie, na níž se ostatně ani nerozpomínali, "pili z otrávené pohádky", až ztratili naději, kterou sfoukl vítr jako poslední sirku.

Polský badatel Alfred Wolny si při svém zamyšlení nad polskou literaturou českého Těšínska povšiml, že pohraničí kultur neprobíhá jen vně jedince, ale také uvnitř jako dvojí druh zkušenosti, vlastní identity a podvědomí. Tato dvojakost prožitku se stala hlavním motivem Kaszperovy poémy Suita zaolziańska, jak si povšiml A. Wolny. (Alfred Wolny, Suita Zaolziańska czyli rzecz o motywach poezji polskiej na Zaolziu, in: Kalendarz Śląski 2000, Český Těšín, ZG PZKO, 1999, s. 170.) Poému tvoří několik básní, které se dále dělí na zpěvy. Jednotlivé básně nesou názvy Preludium, Genesis, Polonaise, Coda a Finále, takže s výjimkou biblického pojmu Genesis už tituly navozují ráz hudební skladby, byť nejde přímo o formu suity. Lyrický subjekt v básnickém Preludiu klade otázky spojené s plynutím času, stíráním detailů v paměti, aby dospěl k otázce poslední: "jaki kolor mają oczy / w których zgasła nadzieja?" (in: Suita Zaolziańska, red. Mieczysław Bucik aj., Opole, Opolskie Towarzystwo Kulturalno-Oświatowe, 1985, s. 29). V básni Genesis vystupuje postava otce, který seje s prázdnýma rukama, ale přesto věří, že ze zrna bude chléb. Tento pocit jistoty lyrický subjekt nesdílí, cítí příliv cizí krve a ironicky tvrdí, že "uroczsystej wymianie ciałek / towarzyszy głęboki oddech / zrozumienia" (tamtéž, s. 30). Dějiny se odehrávají mimo lidskou vůli, lyrický subjekt odmítá historický determinismus. Závěr básně Genesis je komplexem dramatických otázek, jakýmsi básnickým kádrovým dotazníkem, za nímž následují odpovědi (čímž vzdáleně připomene na podobném principu založenou prózu Jiřího Gruši Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele) dotýkající se identity vykořeněného člověka, zmítajícího se mezi protiklady: "imę? / nazwisko? / miejsce urodzenia? / miejsce zamieszkania? / od: wędrować / narodowość? wędrowiec / obywatelstwo? marzenie / kim jesteś -- / z imienia z nazwiska z miejsca urodzenia / z miejsca zamieszkania z pochodzenia / z przynależności z narodowości z obywatelstwa / z każdego z osobna najbardziej z marzenia / z tęsknoty z żalu z wiary z baśni z legendy / z wielkiej improwizacji z wiązania końca / kłamstwa z końcem rozumu z bólu" (tamtéž, s. 30). Báseň se dočkala novější verze, pro niž autor provedl několik drobných změn v souladu s nynější situací básníka, neboť K. Kaszper žije nyní nikoli v polském Těšíně, ale ve Vendryni (polsky ve Wędryni): "imię?... / nazwisko?... / miejsce zamieszkania;... Wędrynia / pochodzenie? od wędrować / narodowość wędrowiec / obywatelstwo? marzenie / kim jesteś?" (in: Dwa poematy, Třinec, Grupa Literacka '63, 2002, nestr.). Podle A. Wolneho je třeba vzít v úvahu, že trpká slova byla formulována v době výjimečného stavu v Polsku, kdy bylo přecházení hranice mezi Československem a Polskem omezeno a nebyl umožněn malý pohraniční styk ani rodinám, které byly rozděleny státní hranicí; ta se stala hranicí ideologickou. (Alfred Wolny, Suita Zaolziańska..., op. cit., s. 170.)

Kaszperova další významná báseň nese název Polonaise a je dramatickým obrazem hlučného krakovského života, plného ruchu velkoměsta, kde je místo k literární tvorbě ("przemieniamy słowo w słowo"; in: Suita Zaolziańska, op. cit., s. 31; variantně: "przekuwamy słowo w słowo", in: Dwa poematy, op. cit., nestr.), příležitost k připíjení s kamarády a slavnými kolegy spisovateli ("z Chełmickim Konradem Hłaską z Krzysztofami Kamilami / z Kadenem z Tadeuszem ze Stedem z Rafałem"; za tato křestní jména /i přezdívky/ není obtížné dosadit si příjmení známých polských autorů) až k fyzické (nebo snad metafyzické?) bolesti, kdy "wyjesz jak smok / którego spala pragnienie" (tamtéž, s. 31); narážka na draka jako na proslulý znak Krakova je naprosto zjevná. V básni Coda se navrací motiv cizího vlivu na rodnou kulturu (kritika cizích předpon v rodném jazyce a lámání koncovek), známý již z básně Genesis; návratný motiv koresponduje se snahou o napodobení hudební formy poémy. Ve Finále se lyrický subjekt distancuje od reality společenské situace té doby: "ziomkowie niosą w pochodach transparenty..." (tamtéž, s. 32). Opět se nabízí srovnání dvou verzí básně, jejíž pointa tentokrát prozrazuje, co bylo v r. 1980, kdy byla poema napsána ("styczeń -- marzec 1980"; in: Dwa poematy, op. cit., nestr.), pouze naznačeno a ponecháno na čtenáři, aby si domyslel: "byliśmy / jesteśmy / będziemy" (tamtéž). Po tak dramatickém a pesimistickém obrazu totalitního života po obou stranách hranice a konstatování odumírání rodné kultury ústí finále poémy do ironické transformace i u nás známého hesla, deklarativního a patetického zvolání "byli jsme / jsme / a budeme". Suita zaolziańska patří básnickou formou, poetickým jazykem a myšlenkovou rovinou díla k tomu nejlepšímu, co od 80. let 20. století v polské poezii českého Těšínska vzniklo.

Skutečnost, že hranice neprobíhá jen mezi lidmi, ale v případě příslušníků polské národnostní menšiny i "uvnitř" člověka, dokládá i další Kaszperova báseň Liryk nadzieja. Báseň byla napsána už v nových politických podmínkách. Autor doprostřed hranice položil pomyslné "wahadełko" a tato metafora odkazuje na váhání mezi tím, co je polské a co české; dilema, že se Poláci z Těšínska cítí v Polsku jako Češi a v České republice jako Poláci, provází několik jejich generací: "Po drugiej stronie rzeki / Chłopcy noszą w kieszeniach wiatr / Dziewczyny wielkie oczy / Niebo staneło w drzwiach / Wahadłowych miłości" (in: III Najazd Poetów na Zamek Piastów Śląskich w Brzegu, Opole, Brzeskie Centrum Kultury, 1992). Postřeh A. Wolneho o hranici "uvnitř" potvrzuje také výzkum lingvistky I. Bogoczové z Filozofické fakulty Ostravské univerzity u nejmladší generace Poláků na českém Těšínsku. Z jejího výzkumu vyplývá, že "polscy uczniowie akceptują swoją narodowość, nie pragną ani nie zamierzają jej zmieniać. (...) Fakt, że nie czują się Czechami, wcale nie oznacza, że identyfikują si z Polakami z Polski. (...) Zdecydowana większość informatorów uważa za swoją ojczyznę państwo czeskie. (...) Większość zapytanych czuje się w Polsce obco, nikt nie ma ochoty zamieszkać w Polsce na stałe. (...) Pojęcie ojczyzny utożsamiane jest z pojęciem ojczysty region, strony rodzinne, rodzinne miasto / wieś, dom, najbliższa okolica." (Irena Bogocz, Świadomoścć i kompetencja językowa najmłodszej generacji Polaków na Zaolziu. Ostrava, FF OU, 1996, s. 75-76.)

B. S. Kunda v r. 1980 konstatoval, že autoři generace antologie Światłocienie "dalecy są od moralizatorskiego stosunku do polityki" (B. S. Kunda, Poeci Zaolzia, op. cit., s. 26). Po r. 1989 v Kaszperově poezii naopak přibývá hodnocení politické situace v zemi, ale i v Evropě (nebo alespoň její umělecká reflexe), patrně pod vlivem uvolnění intelektuální vrstvy polské "menšinové" společnosti z ideologického korzetu totalitního Československa a nové příležitosti k svobodnému myšlení o současné společnosti. K. Kaszper tak činí symbolicky a šifrovaně, jeho básnické obrazy se jen pozvolna a líně pohybují kupředu, místy se bezprostředně za sebou doslovně opakují, lyrický subjekt se nachází v jakémsi hypnotickém stavu jako při náboženském vytržení či drogovém transu, s ohledem na regionální tradici se v nečekaných a překvapivých souvislostech objevuje desakralizace i radikální (postmoderní) ironie. Svědčí o tom báseň Via Appia Cupiditas: "průvod se líně sunul dopředu / kněz / ministrant ministrant / hrobník / skupina druidů v sametových rukavičkách // kolemjdoucí s porozuměním / skláněli hlavy a padali na kolena / už dlouho si nevychutnali tak znamenitou přehlídku smrti / a zmrtvýchvstání // osvobozený od minulosti / osvobozený od minulosti / kaplan pomazával trpaslíky / textem z vizitek nového kandidáta na boha / od této chvíle volný / od této chvíle volný / ministranti zachraňovali zbytky z použitých hrdinů / příborovým nožem námezdních dvořanů // hrobník faxoval těla / pod symbolem / jmelí demokracie // průvod se líně sunul dopředu / prašná cesta obrůstala katakombami / živých mrtvých." (Překlady z rukopisu provedl L. Martinek.) Dojem pomalého a slavnostního pochodu umocňují stylistické figury, zejména epizeuxis, tedy prosté opakování slov za sebou, kterou najdeme i v jiných Kaszperových básních, zde již citovaných.

K. Kaszper nikdy nezpřetrhal vazby s polským literárním střediskem českého Těšínska. Je hledačem mladých literárních talentů, z jejichž tvorby uveřejnil ukázky v příloze Jemioła. Výčet těchto autorů podává článek Kazimierza Kaszpera Jemioła a młodzi, Głos Ludu, 24. 2. 2004, s. 5 (přílohy). Svým přátelům i v současnosti zasílá básnické pozdravy a jejich tvorbě také patří autorův obdiv, jako v básni Świerszcze, která je věnována "Wilhelmu Przeczkovi a Władysławu Sikorovi, kolegům z nebožky Literárně-umělecké sekce": "viděl jsem včera na stránkách / jak se pěkně lámeš do veršů / takže to ještě není konec / ještě skáčou po louce naděje tví poslední cvrčci // kalili vodu že jsi už docela oněměl / u oltáře svatého klidu / že namísto abys zpíval hořké žalmy na planinách / jenom uždibuješ trávu a tajně přežvykuješ // že jsi ztratil hlavu pro královnu spící / na strašidelném zámku / a každé ráno zaklínáš své bílé beránky / aby pro ni řádili jako vlci / nebo stažení viseli na háku // a že jsi srdce opevnil pancířem velké knihy / aby se zapomnělo orosit krví paseky / a přestalo slzet / nad každým vybledlým lístkem ve spěchu odhozeným // ale včera jsem viděl na stránkách / jak se opět pěkně lámeš do veršů / takže to ještě není konec / ještě skáčou po louce naděje tví poslední cvrčci." (Překlady z rukopisu provedl L. Martinek.)

Už v r. 1980, kdy v Katovicích vyšla Kaszperova sbírka W orszaku, uvědomil si modernost autorovy poezie katovický literární kritik S. Piskor: "Największym komplementem, jakim mogę obdarzyć poetę -- to stwierdzić, że jest on współczesny. Kazimierz Kaszper w swoich wierszach jest współczesny pod każdym wzgłędem, nie tylko formalnym. Przede wszystkim wzbudza uwagę (i zaufanie czytelnika) myślowa zawartość przekazu w tonie konfesyjnym, przede wszystkim autoanaliza własnej sytuacji poety w kontekście bytowania w określonych warunkach. Każdy wiersz jest ekspresją ładunku myślowego, który porusza, zmusza do myślenia, dokumentuje sytuację egzystencjaną podmiotu, jego niepokoje, ważne pytania, które rozgrywają się w pełnym skupieniu." (Největší kompliment, který mohu udělit básníkovi, je konstatování, že je současný. Kazimierz Kaszper je ve svých básních současný v každém, nejen formálním ohledu. Především budí pozornost /a důvěru čtenáře/ myšlenková obsažnost sdělení v konfesijním tónu, především vlastní analýza situace básníka v kontextu existence v určitých podmínkách. Každá báseň je výrazem myšlenkového náboje, který vzrušuje, nutí k přemýšlení, dokumentuje existenciální situaci subjektu, jeho zneklidnění, důležité tázání, která se odehrávají v naprostém soustředění. Stanisław Piskor, Współczesny poeta, Zwrot, 1980, č. 10, s. 75-76.)

Vytisknout