Sebeobětování samo o sobě není hodnotou

13. 5. 2009 / Boris Cvek

Reaguji na článek M. Štěrby "Co milují francouzští školáci a co čeští školáci?" Mně osobně se "láska, přátelství, svoboda, rodina, rovnost" atd. nespojují s egoismem. Pan Štěrba by možná čekal, že děti si vyberou jako nejhezčí slova "sebeobětování" nebo "sebezapření", nicméně kdyby sebeobětování nebo sebezapření měly být hodnotou samy "o sobě a pro sebe" (když použiji Hegelova duckspeaku), potom smrdí fanatismem, zotročováním a zneužíváním. Západní civilizace stojí na tom, že oběť a popření egoismu roste z něčeho pozitivního, právě z lásky, přátelství, touhy po svobodě atd. Čili v tom ohledu mají děti naprosto zdravé hodnoty. Jinou otázku je, zda my dospělí jsme schopni jim vysvětlit, co všechno k lásce, přátelství, svobodě atd. patří. Možná jsme to všechno zradili a chceme si vlastní selhání kompenzovat na tom, že budeme děti hnát do opačného extrému. Jak bychom jim třeba dokázali vysvětlit jednu z nejkrásnějších pasáží Nového zákona, v níž Apoštol mluví o lásce těmito slovy (1Kor 13 kap. cituji dle on-line dostupného překladu "Nová bible kralická")? Věříme ještě v něco jiného než v pouhý egoismus, převlečený v mnoha životních situacích do různých maškar "lásky", "přátelství", "svobody" atd. Říká se "podle sebe, soudím tebe":

1. Kdybych mluvil jazyky lidí i andělů, ale neměl bych lásku, stal jsem se dunícím kovem nebo řinčícím činelem.
2. A kdybych měl proroctví a rozuměl všem tajemstvím a veškerému poznání a kdybych měl všechnu víru, takže bych i hory přenášel, ale neměl bych lásku, nejsem nic.
3. A kdybych všechen svůj majetek vynaložil na krmení chudých a kdybych vydal své tělo ke spálení, ale neměl bych lásku, nic mi to neprospěje.
4. Láska je trpělivá, je dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nenadýmá;
5. nechová se nepatřičně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nemyslí na nic zlého;
6. neraduje se z nepravosti, ale raduje se s pravdou;
7. všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.
8. Láska nikdy neselhává. Avšak proroctví, ta zaniknou, jazyky, ty přestanou, poznání, to bude zmařeno.
9. Částečně totiž poznáváme a částečně prorokujeme,
10. ale jakmile přijde to dokonalé, tehdy to, co je částečné, zanikne.
11. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě; když jsem se však stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí.
12. Nyní totiž vidíme jako v zrcadle, zastřeně, ale potom tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám tak, jak jsem byl také sám poznán.
13. Nyní pak zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.

V původní Bibli kralické je to takto:

1. Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měd zvučící aneb zvonec znějící.
2. A bychť měl proroctví, a povědom byl všelikého tajemství i všelikého umění, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.
3. A kdybych vynaložil na pokrmy všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych neměl, nic mi to neprospívá.
4. Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se.
5. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého.
6. Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě.
7. Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká.
8. Láska nikdy nevypadá, ješto buď že proroctví jsou, ta přestanou, buď jazykové, ti utichnou, buď učení, to v nic přijde.
9. Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme.
10. Ale jakž by přišlo dokonalé, tehdyť to, což jest z částky, vyhlazeno bude.
11. Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem muž, opustil jsem dětinské věci.
12. Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.
13. Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.

Pozn. JČ: A abychom k tomu dodali zase něco protikladného, zde je citát z předmluvy Milana Kundery k jeho hře Jakub a jeho pán (Brno, Atlantis, 1992, str. 8-9):

Citovost je neodmyslitelná od člověka, ale stává se nebezpečnou od chvíle, kdy se považuje za hodnotu, za kritérium pravdy, za ospravedlnění jednání. Národnostní city, i ty nejvznešenější, jsou s to kdykoliv ospravedlnit nejhorší hrůzy; a člověk, hruď nadmutou lyrickými city, se dopouští nízkostí ve svatém jménu lásky.

Citovost, která nahrazuje racionální myšlení, se stává základem neporozumění a nesnášenlivosti; stává se, jak to řekl Karl Gustav Jung, "superstrukturou brutality".

Povznesení citu až na úroveň hodnot sahá velmi daleko od minulosti, možná až tam, kde se křesťanství oddělilo od judaismu. "Miluj Boha a čiň, co se ti líbí," řekl svatý Augustin. Slavná věta je velmi výmluvná: kritérium pravdy se takto přemístilo z vnějšku do nitra: do libovůle subjektivního. Neurčitost láskyplného citu ("miluj Boha!" - křesťanský imperativ) nahrazuje jasnost Zákona (imperativ judaismu) a stává se neuchopitelným kritériem morálky.

Víte, v čem je tato Kunderova argumentace nepřesvědčivá a proč?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 13.5. 2009