Snaha zbavit "tvář" její "zadnice"

12. 5. 2009 / Bohumil Kartous

Protože kdo se o to kdy pokusil, nebude se snažit "tvářit" tak, jako že bulvár je nemorální vřídek na ctnostné tváři této společnosti. Bulvár je její prostá a holá zadnice a jak známo, tvář bez zadnice odděleně existovat nemohou. Celebrity, které "něco dokázaly", by však rády, snad ve svatém procitnutí, tvář zbožštily a zadnice ji zbavily. Na nadarmo Kundera psal, že hovno je z hlediska teologie velký problém....

Problematika bulváru nepřipouští jeho segregaci od tzv. slušné společnosti. Bulvár k ní totiž neodmyslitelně patří, bulvár je ukojením společenské touhy po "barbarských" mýtech. Vedle toho ctnostná role zasloužilých umělců (zde bez jakékoliv ironie poukazuje na zmínku o tom, že tito lidé podle vlastních slov "něco dokázali") představuje určitou "vyšší" teologii, alespoň v historickém slova smyslu.

Tak jako křesťanství pohanské rity buď asimilovalo, nebo popřelo, stejným způsobem se vede svůj věčný boj současná společnost. Pokrokově teologické stanovisko opět zastávají počestní měšťané a to pohanské pochopitelně lůza. Jen ta prorostlost je s příchodem informačního věku daleko více zřejmá.

V pořádku, to je jen zápletka

Bulvár je signifikantní tím, že dotváří obraz společnosti s její kýčovitou zálibou v božském a pornografickém zároveň, protože bulvár, to je velmi zajímavá pornografie toho, co bychom mohli bez obav nazvat panteonem.

Bulvár, to jsou ony řecké báje o bozích, kteří vládli nadpřirozeností a přitom bez ustání vstupovali do světa lidí a poněkud svévolně ho manipulovali z čistě účelových důvodů.

Defilé celebrit v bulváru je stejným příběhem s jiným obsazením. Vezměte si, co bulvár přitahuje: sexualita, hrůza a moc. Na základě těchto vůdčích pilířů jsou řecké báje tímtéž, čím je současný bulvár.

Kdo nechce vidět onu společenskou "zadnici" a snaží se být ctnostný, působí neskonale humorně, jako třeba ten herec, který svou typicky přehnanou dramatizací role popisuje, jak se "hnutí spravedlnosti" složené z herců, moderátorů a autorů červené knihovny vrhlo do předem prohraného boje, majíc na štítu pouze svou čest. Kde pohledat větší kýč?

Bulvár svou podstatou pouze upevnil svou stabilitu: obě strany nadále chtějí hrát svou roli. Bulvár se dál bude držet úhybných tvrzení o poptávce trhu a vzájemné potřebnosti. Je vlastně upřímný, pokud dobře porozumíme eufemismům: dělá to pro peníze a přiznává, že tento kšeft je možný jedině se spolupracujícími partnery.

Herci, zpěváci, moderátoři a jiní "zasloužilí" umělci chtějí hrát svou roli podle svého: chtějí být "celebrováni", tudíž jim nebude proti srsti, pokud je někdo smyšleně, nepravdivě, nevkusně a nesmyslně adoruje.

Opak jim ovšem bude krajně nepříjemný, přitom z hlediska kategorií, za kterými tak charakterně stojí, se jedná o vychýlení zcela totožné a stejně "nepřijatelné". Ještě že je tu společné publikum. To je v případech obou abstrakcí "bulvár" x "celebrita" shodné. A před ním se zrovna odehrává tato epizodní zápletka.

Skutečné nebezpečí bulváru

Ten problém má ještě jednu vrstvu. Většina lidí, čest výjimkám, kteří v petici hájí vkus, takt a pravdivost, totiž v rámci showbusinessu čile vytváří bulvární materii, někdy i nebývalého kalibru. Stačí si někdy poslechnout pořad pan Krause na bulvárním rádiu Frekvence 1.

Zábavní model pořadu "Co vy na to, pane Kraus?" v němž se "hloupá blondýna" ptá "chytrého glosátora", je tak prorostlý s běžnou politickou i společenskou bulvární žurnalistikou, že jejich blízkost se blíží úplné identifikaci, alespoň z hlediska těch, kdo tuto informační produkci vyhledávají a konzumují.

Spojuje je zcela shodný princip: vysoký stupeň zjednodušení nějaké skutečnosti umožňuje nejrůznější konstrukce, které mohou buď bavit (Jan Kraus), nebo provokovat (politický komentář v kterémkoliv konzumním českém periodiku).

Jiná forma téhož, z nichž jedna je daleko úspěšnější a účinnější, což lze demonstrovat na jednom nedávném příběhu. V něm se moderátoru Janu Krausovi podařilo nachytat místopředsedkyni zelených Kateřinu Jacques na tom, že neví, jakým postupem se nevyrábí biomasa.

Od té doby je Kateřina Jacques s oblibou přezdívána jako "Kaťuška biomasa" a po internetu koluje pasáž z talk show. Zelení kvůli tomu možná přijdou o nějaké to procento ve volbách.

Žádný, garantuji, že žádný "seriozní" politický komentář nemá ani desetinovou sílu toho, jaký dopad měla ona talk show, která nepřinesla nic jiného než bulvární, nevkusný, netaktní a z hlediska pravdivosti výpovědi o dané osobě velmi omezený příběh.

V této souvislosti by bylo dobré zmínit názor Daniela Köppla, šéfredaktora Marketing & Media, z rozhovoru pro ČT. V něm řekl, že se víc než toho primitivního a přiznaného bulváru bojí jeho sofistikované formy. Tohle myslím docela dobře souvisí.

Vytisknout