Třiadvacet

12. 5. 2009 / Tomáš Koloc

Kdybych šel po pravicové Praze a v mé blízkosti se vyskytl ústřižek z nějakého pravicově-stalinistického tisku -- ostouzející dejme tomu rok 1968 coby rok běžného boje mezi jednotlivými frakcemi komunistů -- nejspíš bych připsal jména několika mně známých reformních mučedníků z řad dubčekovské KSČ a zmínil bych, kolik let si později odseděli a jak jinak byli perzekuováni. Havlův "projev" jsem ale našel na vývěsní tabuli typické české vesnice, jejíž občané se zánovními auty v garážích svých rodinných domků mudrují o tom, jak bylo za komunistů líp. A tak jsem v rámci své touhy po pravdě-padni-komu-padni vytáhl z kapsy propisku a pod článek z Haló novin připsal "Budeme všestranně podporovat živnostníky a drobné rolníky. Klement Gottwald 1946."

Po přečtení článku pana Víta Slavné májové dny, který je také jako vystřižený ze stránek Haló novin, musím postupovat stejně. To, že jeho předchozí článek "Pár slov k osvobození Plzně" je jako vystřižený z normalizačních publikací, zmínil už můj předřečník František Řezáč. Já bych se rád vyjádřil k druhému článku, týkajícího se plzeňských květnových událostí roku 1945. Hluboce si vážím všech padlých demokratů i komunistů v plzeňském povstání. Nejsem historik a na rozdíl od pana Řezáče, který Josefu Vítovi jako první věcně oponoval, neznám ani podrobnosti plzeňského povstání. Vím však, že v Praze se povstání a stavění barikád německým jednotkám prchajícím před Stalinem do americké okupační zóny rovnalo téměř zbytečnému krveprolití a podezřele připomínalo továrnu na výrobu poválečných zásluh, v níž měla KSČ větší část akcií. Čest těm komunistům kteří v povstání padli nevědomí a budiž jim útěchou, že kdyby přežili, mohli být bez aureoly padlých během procesů se "sionisty", "trockisty", "tisovci" a "buržoazními nacionalisty", "kulturními úchylkáři" a "formalisty" dohnáni k smrti, či později v sedmdesátých letech posláni ze svých původních míst do kotelen, vrátnic či vězení.

V anoncovaném dokumentárním filmu o dr. Husákovi jsem se od komunistické historičky profesorky Horanské dověděl, že ze sedmdesáti čtyř tisíc účastníků Slovenského národního povstání byly pouhé tři tisíce komunistů. Většina komunistů jistě nebyla ani mezi účastníky a oběťmi Pražského povstání, natožpak celého protinacistického odboje -- vždyť do 22. 7. 1941 měli komunisté, sdružení v Kominterně jednotnou směrnici: Hitlerovy ozbrojené síly jsou jen dělníci v uniformách, proti nimž by neměl být veden bratrovražedný boj (to bylo ostatně potvrzeno družbou německých a sovětských vojáků na demarkační linii, jíž si Stalinovo SSSR a Hitlerovo Německo na konci roku 1939 rozdělily Polsko).

K žehrání pana Víta, že byl opomenut 9. květen, který jsem s takovou radostí slavíval jako školák, bych chtěl dodat, že byl slaven proto, že SSSR podepsal bezpodmínečnou kapitulaci s Německem o den později, než byla v Remeši prvním podpisem bezpodmínečné kapitulace ukončena válka v Evropě, a ti sovětští vojáci, kteří přibyli do Prahy až 9. května, vjížděli už do města, které bylo už prakticky "vyčištěno" nejen díky mnoha obětem českých revolucionářů, ale i díky Vlasovově armádě, která v poslední chvíli změnila stranu a přispěchala Pražanům na pomoc. Jádrem bojů, kteří byli sovětští vojáci nuceni podstupovat ještě tři další dny po kapitulaci 8. května, byl český venkov, kde se některé jednotky odmítly podrobit. Kdyby nebyla demarkační linie vojsk USA a SSSR stanovena předem, mohli být vojáci generála Pattona v Praze možná už šestého května večer, tak jako předsunutý československý průzkumný oddíl americké armády, s jehož členem, plukovníkem Václavem Strakou, jsem před lety dělal rozhovor pro Český rozhlas 6. Smíchovský tank číslo 23 sice nebyl v Praze první, zato se stal propagandistickým PR symbolem, který se (po boku Aurory, radiové vysílací věže v Hlivicích či Usámy bin Ládina) zařadil do depozitáře hmotných důkazů rčení Josepha Goebbelse, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Je jistě smutné, zapomíná-li se dnes při oslavách na 144 tisíc padlých sovětských vojáků, kteří nás spoluosvobodili a na jejich velitele maršála Koněva. Možná to ale bude tím, že stejný maršál Koněv o 23 let později, v květnu 1968, svou osobou zaštítil špionážní akci, při níž byla už v květnu pod záminkou vojenského cvičení připravena srpnová okupace ČSSR. Během této okupace se mimo jiné opět bratrsky na našem území setkala vojska SSSR a (tentokrát Východního) Německa. Čtyřicet tisíc vojáků z původního půl milionu pak u nás zůstalo na dalších 23 let a my jsme jako pionýři devátého května stávali sovětských u hrobů k nimž teď už téměř nikdo necítil přílišnou pietu. Od revoluce 1989 letos uplynula další dvacítka let, během níž, jak zmiňujete, jsme se jen obrátili o 180 stupňů, a stejně devótně se klaníme zase jen těm dříve zapovězeným hrobům - tentokrát na druhou světovou stranu.

Magická hranice třiadvacítky (let od poslední revoluce) se však opět blíží. Snad to po ní bude už konečně úplně jinak...

Vytisknout