V příkladu, který "Spengler" použil, má ČLR především funkci zrcadla -- a na zrcadlo, jak známo, se neradno zlobiti. Říši středu možná čeká růžová budoucnost, jak tvrdí někteří ekonomové; možná však, že krize západní poptávky naopak eskaluje do značné míry dosud skryté tenze etnického, náboženského, sociálního či geografického (protiklad pobřežní pás-vnitrozemí) původu. Nelze dokonce vyloučit, že Čína opět jednou stojí na konci civilizačního cyklu, v němž překročila kapacitu dostupných zdrojů a brzy ji čeká fáze kontrakce. To je jistě zajímavá otázka -- pokud jde však o osud samotné západní kultury, příliš na tom nesejde.

Zkusmo můžeme zasadil kauzu Boylová do rámce komparativní historie civilizací, jak ji najdeme u Arnolda Josepha Toynbeeho (1889-1975). Civilizace podle něj zakládají tvořivé menšiny, které vynaleznou odpověď na nějakou palčivou výzvu (těžké přírodní podmínky, tlak jiné civilizace atp.), jíž daná společnost čelí. Na základě úspěšné odpovědi je rozvinuta kultura upevňovaná institucemi. Dokud si tvořivá menšina uchovává schopnost nacházet účinné odpovědi na nové výzvy, následuje ji jak napodobivá většina uvnitř vlastní společnosti, tak společnosti sousední, které se k úspěšnému civilizačnímu okruhu připojují rovněž skrze napodobování (mimesi). Civilizace roste, dokud se její vnitřní spirituální impuls nevyčerpá, nové výzvy nezačnou být "řešeny" rutinní aplikací starých postupů bez ohledu na účinnost, a kreativní menšina se nezmění v menšinu dominantní. Již nezasloužené, pouze zděděné postavení dominantní menšiny se přitom stává prekérním: Většina ji přestává spontánně následovat, mění se ve vnitřní proletariát napodobující cizí vzory a musí být ke spolupráci nucena násilím; "barbaři" a civilizační konkurenti mimo území vlastního civilizačního okruhu jsou zase drženi za uzavřenými a bráněnými hranicemi (Limes Romanus, Čínská zeď, Maginotova linie, vrstvená protiraketová obrana...) a upadající civilizace postupně přechází do defenzívy. Zprvu ještě převládne nacionalismus, militarismus a tyranie dominantní menšiny. Brzy ale dominantní menšina vytvoří "univerzální stát" zcela podvazující jakoukoliv kreativní politickou aktivitu, vnitřní proletariát založí univerzální církev čerpající z resentimentu vůči útlaku a barbaři zformují bandy nájezdníků.

Trvající tlak zevnitř i zvnějšku postupně vede k podlehnutí dominantní menšiny, která se co do kulturní identity proletarizuje a barbarizuje, zatímco její dědictví "prokapává" k proletariátu, stává se kořistí barbarů a šíří se kulturní difuzí ke konkurentům.

Je samozřejmě otázka, co ve vztahu k takto obecnému schématu lze vyvodit z epizodické kauzy Boylová -- zda ji chápat jako příznak širšího trendu, jak to dělá "Spengler". Mám za to, že s jistou rezervou to smysl skutečně dává. Moderní populární hudba vznikla míšením kulturních vlivů a stylovou deregulací, v jejichž rámci po určitou dobu kvetla autentická kreativita svébytných individualit. Avšak již počínaje projektem The Monkeys začal hrát roli "tvůrce autenticity" kulturní průmysl, jehož vliv na celý proces postupně narůstal. Individuality s vlastní tvorbou a repertoárem se proti naleštěnému světu "Superstar" (vyrůstajícímu ze standardizovaného hlasového školení postaveného proti dřívějším dobám stále více na "silovém" výkonu, dále na zvukařích, garderóbě a make-upu) prosazují stále řidčeji. Z chtěně "autentické" produkce ve skutečnosti na hony dýchá průmyslovost, sterilita a umělost; "přirozenost" reprezentuje jen akcentování promyšleně zaranžovaných náznaků sexuality a stále častěji "nespoutaná síla" hlasu. Kromě toho, že je tento standardní kánon vstupenkou do světa kulturního průmyslu, nemá ovšem stylizace v jeho duchu žádný další smysl. Není tedy divu, že může být koneckonců pociťována i jako zbytečná zátěž. Proč by vlastně nemohl kus vepřového s podobným nadáním jako kterákoliv průměrná průmyslová "hvězda" interpretovat zděděný repertoár stejně jako kdokoliv jiný? Copak móda a kosmetika tvoří rituál, který má pro obecenstvo jiný než čistě povrchní smysl? Proč by se televizní pěvecká soutěž nemohla zkusmo "proletarizovat" až na hranici karaoke show v hospodě sedmé cenové skupiny?

V kauze Boylová vidím především řízený experiment kulturního průmyslu, který starostlivě zaranžoval pokus zastřít vlastní existenci. Nevím kolikátý pokus v řadě to byl, ale tentokrát bombasticky uspěl. Ukázal, že naleštěné silikonové celebrity bez chuti a zápachu lze občas pro zpestření nahradit průměrnou domovnicí, neboť lid kvituje každé vybočení z nesmyslné disciplinace s velkým nadšením. Někdo může v dalším stupni řízené deregulace kultury vidět "demokratizaci"; já se však přece jen spíše přikláním k interpretaci, kterou předložil "Spengler". Jedna věc je nesmyslnost pravidel zformovaných kulturním průmyslem, ale něčím jiným a podle mne závažnějším šířící se nechuť k pravidlům vůbec. Hranice mezi vysokým a nízkým se stávají nepřesvědčivými; co mi vlastně ještě brání vymočit se do broušené vázy či porcelánové nádoby z éry dynastie Ming? Proč bych proboha nemohl chodit po městě v pyžamu? Vždyť je vše tak jedno...

Nad úspěchem slečny Boylové bych býval jásal, kdybych si mohl aspoň půl vteřiny myslet, že ohlašuje návrat kreativity do západní kultury. Tak tomu ale přirozeně vůbec není. Boylová pouze předjala nepříliš vzdálenou dobu, kdy v Superstar vystoupí někdo jako Eva a Vašek, aby za společného doprovodu Moravanky a Zelenáčů přednesli "Don't worry, be happy". Ať žije zábava!