Havel dlouhodobě zastává právě témata, jež by měla být moderní pravici i levici vlastní, protože jsou klíčová pro západní civilizaci jako takovou: občanská společnost, ekologické a morální problémy konzumního stylu života, povědomí o lidských právech a právním státu.

To nejsou hodnoty pouze levice ani pouze pravice, to jsou hodnoty kultivované, moderní levice i pravice. ODS příklonem k nim může jen získat. Její voliči vždy byli více proevropští než Klaus, a snad jejich podobnost "havlovcům" lze najít i v jiných směrech. ODS, zdá se, si taky uvědomuje, že nemůže vyhrát volby bez hlasu voličů ze středu politického spektra, které vyhnal z voličstva ODS právě Klaus.

Klausovou strategií bylo přitom lákat na svou nacionalistickou a postnormalizační strunu i voliče jinak spíše levicové, zatímco "havlovce" přenechával s pohrdáním jako drobky pro KDU-ČSL, pro US-DEU a jiné podobné strany.

Špidlovi se ale podařilo vytvořit koalici liberální levice a těchto drobků proti Klausovi, s čímž vyhrál volby a sestavil vládu. Tehdy Klaus jako šéf ODS skončil a jeho dědictví se začalo rozpadat. Na levici se chopil kormidla Jiří Paroubek, který nepustí ODS ani jednoho trochu levicověji smýšlejícího občana.

Paroubek je silný a přesvědčivý, přestál mnohé pohromy, vtiskl ČSSD disciplínu a od dob Miloše Zemana je prvním opravdu nezpochybnitelným socialistickým lídrem. Jeho styl ovšem, chtěj nechtěj, nahání hrůzu "havlovskému" středu, a to zejména Paroubkovou vícekrát otevřeně zmiňovanou koalicí s komunisty (po volbách 2006 označil dokonce KSČM a ČSSD za jeden blok), jeho populismem a technokracií.

Nechci tím říci, že případná vláda ČSSD by byla katastrofou pro naší zemi, zejména pak jednobarevnou, jasně většinovou vládu ČSSD nebo ODS bych vítal co nejvřeleji. Zvykl jsem si na Paroubka a respektuji jeho ČSSD, i když je osobně podpořit nemohu (něco jiného jsou evropské volby, kde sociální demokraté jsou pro mne stále mnohem lepší alternativou než klausovská fosilie jménem Jan Zahradil).

Dokáži si se skřípěním zubů představit i vládu ČSSD s KSČM jako něco, co se prostě stane, aniž by se něco zásadního změnilo (ale ČSSD by se tím pro mne stala tím méně volitelnou a jasně prokomunistickou stranou). V každém případě "havlovci" a potažmo středoví voliči mají, vezmeme-li v úvahu odchod Strany zelených z parlamentní politiky a obecnou nedůvěryhodnost lidovců, nyní velký problém, koho volit, což by ODS měla využít a usnadnit jim rozhodnutí.

Námluvy s Havlem jsou jistě nejlepší signál do těchto řad. Není to v žádném případě krok doleva (což by mi osobně ale vůbec nevadilo, protože se stále považuji za stejně levicového jako pravicového voliče), je to krok dopředu.

Všechno se mění. I když Paroubkova ČSSD je minimálně od Špidlových dob mnohem víc "havlovská" než ODS, Paroubek vnesl do strany jinou náladu, jež vzájemné porozumění mezi socialisty (které jsem sám dvakrát volil a někdy v budoucnu zas volit hodlám) a "havlovci" znemožňuje. Paroubek se ve svém populismu velmi připodobnil Klausovi, i když každý z nich říká něco jiného a v jiném kontextu, a Klaus třeba, na rozdíl od Paroubka, našel odvahu hájit americký radar proti veřejnému mínění.

Mění se i situace v ODS. Kdo by kdysi řekl, že ve vládě ODS zasedne, byť za bursíkovce, jako ministr zahraničí Karel Schwarzenberg? Tohoto Havlova "úhlavního přítele" teď naopak chtěla za každou cenu vyměnit Paroubkova ČSSD, protože jí vadí radar, který sem začaly tahat bývalé "havlovsky" orientované socialistické vlády.

Ze tří dřívějších kandidátů na šéfa ODS (jímž by byl, nebýt komunistické minulosti, Klausův oblíbenec Tlustý, který ovšem dnes už v ODS není a kandiduje za stranu Vladimíra Železného), tj. Nečase, Zahradila a Topolánka, jsem si tehdy přál nejvíce liberála Jana Zahradila. Nečase jsem se bál jako katolického ultrakonzervativce z Moravy a o Topolánkovi jsem nic nevěděl.

Dnes je mi z těch tří nejsympatičtější asi Nečas a Zahradil se stal v mých očích klausovským reziduem. Právě nitřní život a proměny velkých stran jsou tím nejlepším signálem pro českou politiku, neboť snad už nikdo nevěří, že politický život v Česku lze měnit založením či reformou malých stran. Klaus, Zeman, Špidla, Paroubek, Topolánek, to jsou jména českých politických směrů a proměn českého politického života (a kdesi za nimi, vkořeněné do dob Sametové revoluce, je ještě jméno Havel).