Proč se České republice říká "Ráj pedofilů"? Rozhodně to neznamená, co Čech -- to pedofil. Myslím si, že důvodem je naše špatná kriminální vyšetřovací metoda a velmi nízké tresty, spíše je častější beztrestnost pachatelů. V ČR se stále ještě věří, že žena je tu od toho, aby posloužila muži, především ve starších generacích se uznává vlastnictví žen jako majetku. Práva malých dětí jsou naprosto opomíjena nebo dokonce neuznávána. Naše děti jsou majetkem rodičů a jejich práva zůstávají tiše na papíře. Ministr Ivan Langer rázně popřel problematiku v ČR o zneužívání dětí, až na malé výjimky, nikoho týrání a zneužívání dětí nezajímá.

Řekněme si nejdříve něco k zavedeným kriminálním metodám vyšetřování. Pokud dítě nebo jeho právní zástupce vůbec najde odvahu ohlásit znásilnění nebo pohlavní zneužití na policii, je to právě ono, kdo se stane obětí bezohledné vyšetřovací mašinérie. Zneužité dítě musí vypovídat přímo na kriminální policii, musí podrobně popsat traumatický zážitek, často ještě v šoku z brutality, s neodeznělými bolestmi, s pocitem ponížení a psychického bahna. Musí se podrobit lékařské prohlídce, projít psychologickými testy pravdomluvnosti. Vyšetřovací metoda je postavena na zdlouhavosti, oběť je mezi jednotlivými vyšetřeními vystavena jednání pachatele, který má dost času na to, aby si svou oběť psychicky zpracoval výhrůžkami a vydíráním. Žádná vyšetřovací vazba, aby obviněný nemohl ovlivňovat svědky, jako je tomu u hospodářských deliktů.

Vyšetření děvčátka je často svěřováno mužům policistům i psychologům, přestože má z mužů strach a dělá ji potíže vůbec mluvit, ale to nikoho nezajímá. Často je tlačena k tomu, aby se přiznala, že si to udělala sama a pachatele falešně obviňuje, a to včetně předškolních dětí. Musí čelit narážkám typu prostituce, a to často velmi sprostým, musí čelit obviněním, že ona je ta špatná. Není divu, že jen vyzrálá a dostatečně silná osobnost dokáže odolat nátlaku pachatele, vyšetřovacím metodám a ještě ustát psychologická vyšetření. A pachatel? Pokud se nezalekne a nepřizná se, má většinou vyhráno, a to i v případě jasných důkazů. Vím, o čem mluvím, sama jsem účastnicí vyšetřování pohlavního zneužití čtyřletého děvčátka. Je to odporný hnus. O problému otevřeně mluvil emeritní policejní rada Miloslav Dočekal v pořadu paní Jílkové "Máte slovo". Soudní tresty jsou směšně nízké, pokud vůbec nějaké padnou. Tyto metody v ČR chrání pachatele před obětí a to z nás dělá ráj pedofilů.

Postoj naší společnosti odpovídá nedostatečné znalosti sexuální problematiky mezi obyvatelstvem. Uvedený průzkum prokázal, že ještě dnes se mladí lidé dozvídají o sexu převážně od svých kamarádů. Čerpají z časopisů, z pokřiveného postoje médií s kultem nahých žen a sexistických samců, z reklam a mýtů, z internetu. Sexuální výchova na školách zklamala. Na rodinnou výchovu se ve většině případů spoléhat nemůžeme, protože většina rodičů chápe sexualitu jako pudovou záležitost nebo partnerskou povinnost. Z vlastní zkušenosti z konzultací s lidmi mohu potvrdit, že například postoj k panenské bláně je naprosto scestný. Pořád nám v hlavách straší čistota křesťanské panny a vůbec si neuvědomujeme, že panenská blána je ochrana děvčátka před infekcemi, ochrana jejího zdravého vývoje pohlavních orgánů a její budoucí plodnosti, ochrana psychického vývoje v ženu a matku. Panenskou blánu považuje hodně lidí za nepotřebný kus kůže asi jako zbytečné slepé střevo. Jedinou ochranou, kterou u nás uznáváme, je ochrana před pohlavními nemocemi.

Panenství není boží mravnost a už dávno ho nepotřebujeme ani pro účely uznání otcovství manželského dítěte. Je to právo ženy, je to lidské právo. Panenská blána je součástí ženina těla a jen ona má právo rozhodnout o její defloraci ve věku, kdy je zodpovědného rozhodnutí schopná. Do té doby je naší povinností dívku chránit. Nechápu, proč se u nás udržuje tak odporně hnusný názor, že deflorace je lehké a neškodné poranění, asi jako píchnutí o špendlík. Většina mužů vůbec nechápe, proč s tím ženy tolik nadělají. Dokonce i u malých děvčátek si někteří lidé dodnes myslí, že se deflorace zahojí jako škrábanec na ruce, bohužel si to myslí i některé ženy. Spojení panenské blány s psychikou ženy lidé odmítají a považují je za rozmazlenost. Kriminální policie vyšetřuje pohlavní zneužití jako porušení zákona, který určuje věkovou hranici povolení pohlavního styku, maximálně za mravní ohrožení výchovy dítěte. Stejně tak jednají soudy. Nikoho ani nenapadne žalovat pachatele za trestný čin ublížení na zdraví s doživotními následky, ať už možnými tělesnými nebo psychickými, případně ženinu možnou budoucí neplodnost nebo rakovinu děložního čípku. To všechno jsou možné následky předčasné deflorace a pachatel vystavuje děvčátko všem těmto rizikům. Nikoho ani nenapadne nazývat znásilňování dítěte teroristickým mučením. A řekněme si na rovinu, že pro dítě je znásilnění projevem teroru i mučení, kterému není schopno se žádnými prostředky bránit. Dokonce ani raně pubertální dívky předčasně tělesně vyspělé nejsou schopny samostatného zodpovědného rozhodnutí. Možná by pomohlo i stanovení vysoké částky jako odškodnění za újmu na zdraví, zvláště v případě léčby následných nemocí, nebo následnou léčbu přímo uhradit.

Existuje "Úmluva o právech dítěte", kterou Česká a Slovenská federativní republika ratifikovala dne 7. ledna 1991 a která vstoupila v platnost dne 6. února 1991, která mimo jiné praví v článcích:

Opravdu není Česká republika schopná chránit ty nejvíce bezbranné vůči sexistickým jedincům?

Na znásilněnou ženu se mnoho lidí dívá s pocitem, že si o to nejspíše koledovala, buď svou vyzývavostí, nebo odmítnutím práva svého muže. Především u pubertálních dívek si někteří myslí, že tělesná vyspělost dává právo k sexuálnímu vyžití a poukazují na nízký věk povolující sex v jiných státech. Ani na pohlavní zneužívání dětí se nedokážeme dívat jako na něco odporně hnusného, primitivně živočišného, na něco hodného negramotných barbarů, naprosto neslučitelného s inteligentní společností. Ještě si pamatuji internetové debaty kolem kauzy sbormistra Kulínského či dalších mediálně známých kauz, které jsou ještě dnes k dohledání na internetových stránkách. Stále hájíme právo muže na sexuální vyžití a potíráme právo žen na nedotknutelnost jejího těla bez jejího svolení. Mnozí považují sexuální úslužnost za prvotní ženinu povinnost. Jsme dokonce tolerantní i k pornografii, kterou si můžeme libovolně v každém věku prohlížet v časopisech, v televizi nebo na internetu. Považujeme ji za svobodné vyžití člověka stejně jako drogy, hrací automaty, mafiánské bandy terorizující občany, považujeme to všechno za součást demokracie. Možná, že bychom se velmi divili, kdyby někdo našel odvahu nařídit povinné kontroly panenství při pravidelných meziročních pediatrických prohlídkách, a to již u dívek při nástupu do 1.třídy základní školy.

Za pohlavní zneužití dítěte by měly být dostatečně vysoké tresty, tělíčka malých dětí by měla být v civilizované společnosti naprosté tabu. Ani zvířata neznásilňují svá nevyzrálá mláďata, kde se to tedy v člověku bere? Měli bychom se dožadovat absolutní pohlavní zdrženlivosti vůči nezletilým dětem a říkám-li dětem, mám na mysli chlapce stejně jako dívenky. Pohlavní zneužívání chlapců je podle průzkumů překvapivě vysoké. Tolerance není na místě ani z důvodů ututlání v rodině, vždy se jedná o ochranu pachatele proti dítěti a zneužité děti to velmi dobře vnímají. Utajování v rodinném kruhu je napomáhání zločinu a činí rodinné příslušníky spolupachateli. Dospělý člověk je za sebe plně zodpovědný a měl by být i maximálně trestaný za zničené životy svých obětí.

Mluvím zde sice hlavně o mužích, ale nesmím zapomenout ani na zneužívající ženy. Nikdy nepochopím, jak se pohlavního zneužívání může dopouštět matka na vlastním dítěti. Chce se mi zvracet při takových případech. Je jedno, zda k tomu byla přinucena svým partnerem nebo to dělá z vlastní vůle. Právě ona by za takové jednání měla dostat maximální trest za ublížení na těle i na duši, protože zneužívá dítě, které je na ní biologicky závislé a její jednání je zvlášť opovržlivé. Pro mě jako ženu a matku je to stejně odporné jako mučení vězňů, neboť jak jinak nazvat bezmocné "držení" a snášení bolestí bez lékařského ošetření a bez možnosti si stěžovat. Dítě se stává v rukou násilného rodiče vězněm nebo jeho otrokem, který si své postavení ničím nezavinil. Těžko z takového dítěte vyroste sebevědomý, svobodně smýšlející člověk. Stále ještě se nedokážeme razantně postavit proti brutalitě a sadismu některých rodičů, celospolečensky odsoudit násilí a zneužívání. Bohužel to není pouze lidská zbabělost, která nás činí lhostejnými, jsou to stále ještě používané metody jak potrestat stěžovatele místo pachatele. Je to také názor, že rodič si se svým dítětem může dělat, co chce.

My nedokážeme potírat ani pedofilní pornografii, která je po celém světě hojně rozšířená. Pokud už vůbec dojde k usvědčení nějakého obchodníka s pedofilní pornografií, soudíme ho za rozšiřování a obchodování se zakázaným zbožím. Nikdo už se nezabývá zneužitými dětmi na fotografiích nebo videofilmech. Neexistuje žádná policejní evidence obětí, podle které by se dalo rozvinout pátrání po autorech filmů a fotek, a kterým by se mohl zabavený materiál poskytnout jako chybějící důkazní břemeno při vyšetřování jejich případů. Nebo si snad někdo myslí, že si zneužité dítě či jeho zákonný zástupce může dojít za pachatelem a požádat jej o jeho výtvor, aby měl důkazy pro obžalobu? A u nás se dětská pornografie fotí a točí, jako příklad můžeme uvést zabavenou pedofilní pornografii na Ostravsku. A na internetu se vesele prodává dál, prodává se v nabídkových katalozích. Stačí do vyhledávače zadat správné slovo, například deflorace a můžete získat DVD i zdarma, zajímá se někdo o to, jak jsou staré dívenky ve filmech?

Neuznávám jako důvod neexistence takového archivu pro účely Interpolu nebo specializovaných policejních skupin pro pedofilní pornografii stále omílanou možnost zneužití. Když je vůle, evidence vytvořit lze. Příkladem může být článek ze 3. dubna v Právu, kde se píše o vytvoření systému včasné intervence u problémových dětí. Chceme-li se chránit my dospělí před dětmi, systém vytvořit dokážeme a obhájíme si ho, máme-li chránit děti před námi dospělými, máme plno výmluv, proč to nejde.

V roce 2003 se vydala německá nezisková organizace Karo zaštítěná německou odbočkou Dětského fondu OSN (UNICEF) knihu "Děti šlapou chodník - zpráva z česko-německé hranice", kterou vyvolala na české i německé straně značné pobouření. Představitelé ministerstev vnitra Česka a Německa se dohodli na závěr dvoudenní schůzky v Drážďanech na rozšíření a nových formách spolupráce při potírání mravnostní kriminality a na vytvoření skupiny styčných důstojníků, kteří budou mít na starost rychlou komunikaci a předávání informací o mravnostní kriminalitě. Dodnes nemáme o jejich činnosti žádné zprávy, nevíme ani, jestli tato spolupráce ještě dnes funguje. Připadá mi toto prohlášení ze zdroje ČTK od berlínského zpravodaje ze dne 27. 11. 2003 spíše jako účelové k uklidnění situace. U nás se celý případ odbyl prohlášením, že se jednalo o pár vyspělých romských dívenek. A co naše neromské děti?

Tváříme se, jakoby se nás majoritní společnosti problém netýkal, ale samotný průzkum sexuologů problém potvrzuje. Občas se dočteme o tom, že stát vyhlásil válku pedofilům, o autorech ani slovo a v praxi nic takového vidět není.

Popíráním byť od hlavy ministersky pomazané problém nevyřešíme, naopak, pan Langer dal všem tvůrcům dětské pornografie i živého zneužívání a znásilňování dětí jasný signál, že se nemají ze strany české policie čeho obávat, budou-li při svém jednání dostatečně opatrní a své oběti si správně psychicky zpracují. Kdyby se přece jenom některá z obětí rozhodla si postěžovat nebo dokonce žalovat, stačí zatloukat, zatloukat a zatloukat.

Píšu-li o autorech, mám na mysli jakéhokoliv člověka, protože autory fotografií a videofilmů nemusí být samotní pedofilové, naopak ti jsou většinou až konečnými zákazníky. Autoři mohou být klidně zdraví heterosexuálové, pro mě slušným slovem nepopsatelní. Logika soudce Nejvyššího soudu Pavla Šámala, který navrhl v roce 2004 změny do trestního zákoníku proti držení dětské pornografie, aby se snížil počet zákazníků, kteří si dětskou pornografii opatřují, a tím by se měl snížit počet výrobců, mi ve světě svobodného globalizovaného trhu logická nepřipadá. Jak dlouho necháme autory "svobodně tvořit" ? Jak dlouho je necháme obchodovat s dětmi ?

Mnohé matky učí své dcery, že sexualitou lze dosáhnout majetku i postavení ve společnosti a naše společnost je vůči takovému smýšlení vstřícná. Můžeme si o tom každý myslet, co chceme, pokud se někdo v dospělosti dobrovolně rozhodne prodávat své tělo a zapřít svou duši, je to jeho věc. Prodávat těla dětí a ničit jejich duše, na to nikdo právo nemá a za takové bezpráví by měly být stanoveny nejvyšší tresty. Vždyť z těch dětí vychováváme nemyslící a necítící otroky nebo agresivní jedince toužící po pomstě nebo celoživotní samotáře. Krademe jim jejich svobodnou budoucnost.

To nemá s demokracií vůbec nic společného. To je porušování lidských práv a my je v naší společnosti svou nečinností, popíráním, špatně nastavenými vyšetřovacími metodami i nízkou trestní sazbou podporujeme. A naše děti se právem brání proti nám. Kontrarevoluce je jednou ze způsobů obrany, ke které jsme mládež my dospělí donutili. Kdo jiný je má chránit, když to neděláme my? Kdo je od dětství učí, že se každý musí o sebe postarat sám ? Kdo jim názorně ukazuje, jak se to dělá ? My dospělí. Nestěžujme si potom na vzrůstající agresivitu našich dětí, dělají jenom to, co je my sami učíme, brání se proti těm, koho považují za svého nepřítele. A naše společnost vůči dětem nepřátelská opravdu je.