Susan Boylová , naše poslední instantní celebrita, mi připomíná jednu z mnoha amatérských pěvkyň, které jsem dirigoval při zkouškách některých jednodušších Haydnových či Schubertových mší, píše Spengler, přednes nějaké operní divy okresního formátu.

Hudební talent roste jako tráva a kouzelných hlasů je za dolar tucet. Že Boylová ztělesňuje triumf obyčejného člověka odnikud zpečetěný pozváními do nejsledovanějších TV talkshow, je bolestné. Lidové publikum Západu si libuje ve své průměrnosti a korunuje své Hvězdy Dne: "...v době ekonomické nejistoty a tísně vystoupila ze tmy, aby z nás vyloudila úsměv, možná pár slz uznání tomu, kdo naplnil svůj životní sen. Poslyšte, my všichni sníme, no ne?", dojímal se komentátor na stránkách Kansas City Star 17. dubna a v bezpočtu variací totéž chrlila média kolem světa.

Touto dobou pod pronikavými pohledy přísných učitelů v Číně cvičí 60 milionů dětí západní klasickou hudbu. Východoázijští zpěváci, zvláště Korejci, se propracovávají na výsluní od píky z provinčních operních spolků, a každý z nich umí zpívat líp než Boylová.

Kdo myslíte, že bude za 20 let hýbat světem?

Jsme odvaření, jak říkají Italové, bolliti, anglicky boiled. Teď můžeme říkat "boyled." Příčí se mi být stále jediný, kdo to říká, ale nemáme naději. My to nebudeme.

Spodním proudem soutěží, jako je American Idol nebo jeho britská obdoba, které Boyle vynesla do hvězdných výšin, je samolibost. Od jisté doby lidé Západu dávají přednost ztotožnění se s tím, co se jim podobá, než aby se snažili vyrovnat tomu, co je přesahuje ZDE

Sprostý odpor k vysoké kultuře odráží touhu lenocha po odměně bez ohledu na úsilí a zásluhy ; umělecká dokonalost, která vyžaduje roky disciplíny a obětí, zahanbuje netečné masové západní publikum. V pěveckých sborech a amatérských sdruženích najdete tisíce lepších hlasů než má Boylová, ale dav uchvátil tento pozdě vylíhlý skotský ptáček -- zpěváček jako symbol vlastních tužeb.

Bez předsudků k Boylové, která se zdá být spíše pobavená než opilá svým úspěchem, vysněný svět národů se promítá do skutečného světa. V Číně studuje téměř 40 000 000 dětí hru na klavír a dalších 15 milionů se učí hře na smyčcové nástroje. Skoro 60 milionů mladých Číňanů se vzdělává v klasické západní hudbě, a učí se tvrdě pod vedením učitelů, kteří vyžadují mistrovskou techniku za školné od rodičů, kteří dbají na pravidelný cvik. 60 mil. je velké číslo, když si uvědomíme, že všech mladých Američanů od 5 do 18 let je pouze 30 milionů. Snad 5 či 6 milionů z nich hraje na piano, ale stěží se zaujetím jejich čínských protějšků.

Před sto lety bylo zvykem, že se dívky Západu učily na klavír, aby zvýšily své šance na vdávání. Čínské děti se učí hrát proto, že jejich uvážliví rodiče vědí, že se tím zvyšuje jejich šance dosáhnout akademického vzdělání a neváhají proto skládat nemalé oběti. Samozřejmě, jen několika se poštěstí stát se koncertními umělci. Na konzervatoři, kde jsem působil (Spengler), ti nejlepší instrumentalisté byli Východoázijci, východoevropané a mezi nimi pár židů. Většina z již hotových a nastupujících Východoázijců vyniká značným pochopením klasického stylu a někteří prokazují hluboké vcítění do západní hudby.

Coby vysoký úředník na Wall Street (píše Spengler) jsem měl mnoho příležitostí porovnat kvality západních a východoázijských uchazečů. Číňané bez výjimky přicházeli s doktoráty z exaktních věd, vybaveni bystrým podnikatelským instinktem a příkladnou pracovní morálkou. Obvykle bylo jejich úkolem dřít do úmoru za zlomek výdělku amerických kluků, kteří si potřásali rukama s klienty. Existovaly i výjimky; jeden z nejúspěšnějších obchodů vládními dluhopisy na Wall Street vedla Číňanka, která přišla do Ameriky studovat balet a jejím koníčkem byla koncertní hra Mozartových orchestrálních děl na klavír. V naprosté většině však Číňané na vyšších postech nebyli ke spatření a k větším penězům jim byl přístup odepřen.

Teď tihle američtí kluci nemají moc co na práci, když se "umění prodeje" stalo ve finančnictví sprostým slovem. A prvními bilionáři by se vbrzku mohli stát podnikatelé jako je Wang Čan -- fu z akumulátorové firmy BYD, která úspěšně spuští první velkovýrobu elektromobilů. Nejchytřejší děti Západu nastupovali na práva a do ekonomických škol, zatímco Wang studoval na lokální zapadlé čínské univerzitě přírodní vědy.

Nanebevstoupení S. Boylové je výzvou k bližšímu pohledu na její domov, městečko Blackburn ve West Lothian a obecně na stav bytí původně průmyslových měst na severu Británie. Je to život po ekonomické smrti a není to nic příjemného. Málo míst na Západě je tak skličujících. Mladí lidé se tam nemají nač těšit než na každotýdenní pitku.

Místní plátky vydávají tlusté reklamní přílohy o klubových radovánkách, které se zdají být středobodem místní ekonomiky. Během páteční a sobotní noci otupělá mládež běsní v ruinách průmyslových měst. Značná část britské dělnické třídy je nezaměstnatelná za jakoukoli cenu, příliš líná na to odstěhovat se do Londýna a obsluhovat v restauracích nebo řídit autobusy jako Francouzi a Španělé.

Generace Američanů se vyučila zhola zbytečným dovednostem: prodávat nemovitosti a čínské zboží v buticích nebo zprostředkovávat hypotéky. Ti nejchytřejší si pořídili MBA a obchodovali deriváty. O takové schopnosti už zájem nebude. Co Amerika potřebuje, se lehko napíše: Ekonomika se řítí, protože všichni najednou přestali utrácet poté, co spadly ceny nemovitsotí. Stárnoucí silné poválečné ročníky potřebují úspory. Jediná cesta, která vede z bankrotu je vyrábět a vyvážet, tak jako Čína.

Napíše se to snadno, ale co by tak Amerika mohla vyvážet? Elektromobily stěží. Warren Buffet nenakupuje akcie GM, ale místo toho koupil desetinový podíl v BYD za 200 mil. dolarů, čínské sázce na elektromobily. Čína potřebuje jaderné reaktory -- v příštím čtvrtstoletí bude spouštět tři do roka -- ale Amerika svůj jaderný průmysl už před časem opustila. Amerika nevyrábí ani těžké stavební stroje, které potřebuje na zamýšlenou obnovu infrastruktury.

Že jsou kluci z Wall Street ve srabu, o tom není pochyb. Špičková bublinová obchodní technologie už se nenosí. Zanedlouho budou mít kluci problém najít místo v čínském bistru pod čínským nebo indickým šéfkuchařem. Prasklá bublina zasáhla i stravovací návyky a potravinový řetězec a smete miliony dalších pracovních míst.

Jestli BYD vyhraje na trhu elektromobily a očekávaný vůz od GM "Volt" se neprosadí, Detroit už se nevzpamatuje a americký autoprůmysl se scvrkne na kost, tak jako se předtím vytratil ten britský.

Den, kdy k americkému snu stačil úsměv a naleštěné boty, je tentam, dnes stačí píseň s úsměvem k zisku instantní hvězdné aureoly. To je poselství naděje, kterou přináší S. Boylová stísněným davům anglosaského publika. Ve skutečnosti její rodné hnízdo v Británii je živým důkazem toho, že možná už žádná naděje není. Nic už nevzkřísí sever Británie z průmyslových trosek a široká území USA tento osud budou následovat.

Čínská šetrnost a píle jsou ctnosti, které se zrodily v dlouhých těžkých časech. Strašná utrpení 19. a 20. století zanechala v každém čínském rodiči přesvědčení, že svět nemá slitování s průměrností. Nemají tolik pochopení pro snění jako lidé Západu. Realita byla po řadu generací natolik neodbytná, že jsou připraveni se s ní vypořádat. Své životy zasvětili tomu, aby jejich děti vynikly v množství, které překoná Západ v jakémkoli oboru. Jestli si lidé Západu myslí, že nynější krize je nepříjemná, nedokážou si ani představit, jak bolestné asi bude zotavení, které přijde z opačné strany zeměkoule.

Je stále těžší a těžší zaplašit ošklivou myšlenku, že také Američané by zatraceně potřebovali dlouhé špatné časy, které by je naučili takové píli, jakou si osvojili Číňané za tak vysokou cenu.

P.S. Tolik Spengler o kultuře, nynější hospodářské krizi, rovnosti, demokracii. Výraz rovnost a demokracie se ve Spenglerově článku přímo nevyskytuje, ale plný otazníků dráždivě čpí mezi řádky. Mediální manipulace publiku zase jednou publiku předvedla něco nového: bezvýznamného člověka ošklivého jako My, který se prosadil v televizi, tzn. dosáhl maximálního možného úspěchu. Spengler exponuje kontrast vysoké - klasické kultury, která vyžaduje úsilí a odříkání a žije bohatým životem daleko na východ od místa svého vzniku na jedné straně a pokleslé popkultury, která nikoho nepovznáší, ale oblbuje. I obecné mediální nadšení na "průlomem" S. Boylové do sféry popkultury se nese v duchu: Popkultura je určena všem, klasická kultura jen pro některé -- ergo popkultura je demokratická, klasická kultura je elitářská a po zásluze okrajová. Spengler poukazuje na to, že lidé Západu dávají přednost ztotožnění se s tím, co se jim podobá, než aby se snažili vyrovnat tomu, co je přesahuje.

Zdánlivým paradoxem jsou např. anorektické modelky, které jsou stavěny na odiv většinově obézní populaci, celebrity dopřávající si ilegální drogy, luxus, rychlost a orgie všeho druhu navzdory tomu, že na mnohé z těchto skutků jsou paragrafy, respektive generální humanistiko -- osvícensko - racionalistický diskurs jako demokratická ideologie pro masy a skutečná oficiální mediální manipulace, která se vědomě soustřeďuje na iracionalitu, pudy a vegetativní reflexy.

Kde jsou skutečné hodnoty? Kdo jsou opravdoví hrdinové? Co má vůbec cenu? Nejde jen o peníze. Jde o přítomnost či absenci skutečné kultury.

Nakonec od Boylové k Nám a zde dva notoricky známé příklady z domácího prostředí:

Televizní mág, dnes europoslanec Vladimír Železný: Za reálného socialismu se jeho zásluhou televizním masám otvírala Okna vesmíru dokořán. Za demokracie společně s kolektivem renomovaných intelektuálů představil projekt nové televize jako kulturně-vzdělávací instituce, který obratem proměnil v komerční podvod (zisk) kolosálních rozměrů.

Železný se rád chlubí vytříbeným vkusem a hlubokými znalostmi umění. Jako televizní ředitel ovšem všechny kritiky produkce jeho stanice odbýval tím, že jen dává lidem to, co chtějí.

Disident, dramatik, později prezident Václav Havel: Za reálného socialismu na aféře kolem režimního útisku tzv. druhé kultury vystavěl Chartu 77 jako pevnost obrany lidských práv a základnu demokracie. Po převratu se Havel na kulturním poli věnoval toliko budování vlastní image. Plastic People koncertovali na Hradě i v Bílém domě. Zapsali se do historie jako kapela, která sehrála nejvýznamnější part ve světové politice. Kultura U Nás už není politikum. Václav Havel je ...

Co se z nás stane, záleží na tom, jaký význam přikládáme kultuře.

Zdroj ZDE