Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. 8 As 51/2007 -- 67:

O pochodech "těch" lidí v Plzni a Ústí se píše nemálo. Novináři, blogeři a publicisté mívají obvykle jasno o tom, kdo pochodoval (rasisté/neonacisté), a že se pochody měly buď zakázat už předem, nebo nejpozději na místě (čili magistrátní úředníci jsou neschopní).

Je to chlupatý, tak je to medvěd

Způsob uvažování a pravdotvorby je zřejmě následující. Někteří demonstranti měli holé hlavy, byli oblečení v černém, svolavatel je "známá firma", den pochodu byl zvolen na osmnáctého (symbolika pořadí písmen A. H. v abecedě), za pár dní měl narozeniny Adolf Hitler a hlavně všude v televizi, novinách a na internetu se horem dolem říkalo a psalo, že pochodovali "pravicoví extremisté" a "neonacisté". Tudíž pochodovali neonacisté a rasisté. Jiní lidé ne. Říkali to v televizi a tam jen tak něco neříkají. Je to tedy pravda.

Co na tom, že být neonacistou či rasistou je věc přesvědčení a do hlavy člověku viděti není možno. Kolik těch lidí tam asi bylo z hecu, sounáležitosti s partou, hledání sebe sama, vybití adrenalinu, sympatiemi s řádem pevné ruky nebo znechucením s užvaněnými panáky ze současných parlamentních stran? Kolik z těch lidí by, když by na to došlo, přešlo od velkohubosti a tvrďáckého manekýnství a hospodských řečí k akci a skutečně podpořilo nebo vykonalo nějaký rasový čin?

Magistrátní neschopové?

Většinou se už dnes mezi lidmi ví, že demonstrace nepodléhají povolení úřadů a že se pouze ohlašují. Úřady avšak mají povinnost demonstrace zakázat nebo v průběhu jejich konání rozpustit, pokud .... pokud .... pokud co? Zde je všeobecné povědomí už menší. Člověk by asi řekl obecnou formulku, že pokud porušují zákony a hlásají rasovou nenávist.

Přesnou odpověď najdeme v § 10 zákona o právu shromažďovacím, který rozvádí ústavní právo svobody shromažďování a svobody projevu. Věc se má tak, že k zákazu nebo rozpuštění shromáždění může (a také musí) dojít, pokud by demonstrace směřovala k výzvě

Dalšími důvody jsou zdravotní nebezpečí účastníků, kolize s jiným shromážděním, dopravní omezení a páchání trestných činů účastníky.

Zákaz a rozpuštění shromáždění je zde zákonným omezením svobody shromažďování, který umožňuje čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v případech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu.

Čtenář by si na tomto místě měl povšimnout, že z jiných důvodů pochod zakázat ani rozpustit nelze (státní moc lze uplatňovat jen v zákonem stanovených mezích, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a dále by neměla uniknout pozornosti formulace "směřovat k výzvě ... popírat nebo omezovat ... pro jejich rasu ... nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti".

Ponaučení ze zákona

Slovy právnickými, aby mohlo dojít k rozpuštění pochodu, musí být splněny všechny podmínky zároveň. Demonstrace (nikoliv tedy jen exces jednotlivců) musí buď

A:
• směřovat k výzvě
• k popírání nebo omezování práv občanů
• pro jejich rasu nebo národnost

nebo

B:
• směřovat k výzvě
• k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti vůči občanům
• pro jejich rasu nebo národnost,

a to navíc jen

C:
• pokud to je nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu.

K zákazu či rozpuštění tedy může a musí dojít jen v případě A nebo B, přičemž musí být řečeno ještě C, tj. co konkrétně je chráněno (práva a svobody druhých, veřejný pořádek, zdraví, mravnost, majetek nebo pro bezpečnost státu).

Toliko rozbor zákonných ustanovení.

To remember

Na rozdíl od předchozího, spíše objektivisticky pojatého odstavce o zákonných ustanoveních, praktické posuzování, co výzva je a co ještě ne, a pokud ano, zda směřuje k popírání práv nebo rozněcování nesnášenlivosti z důvodů národnostních, je věcí pečlivě zvážené úvahy. V následujících odstavcích je proto namístě používat méně striktní zvratné sloveso "domnívám se".

Domnívám se tedy, že stěžejním pojmem je zde slovo "výzva" v kontextu "směřovat k výzvě".

Výzva tak, jak ji používáme v jiných kontextech, je něco jiného než skryté a neprojevené naznačování či vyjádření názoru nebo postoje. Nese v sobě nějaký zřetelný, jasný, nepřehlédnutelný a hlavně nezaměnitelný prvek ponouknutí, popíchnutí, popostrčení či impulsu.

Když se pěkně oblečená žena usměje na kolemjdoucího muže, nemusí to znamenat, že ho vyzývá, aby jí pozval na večeři. Na druhou stranu, úsměv doprovozený mimickým gestem a hlubokým pohledem již jistě výzvou je. Podobně také není výzvou vyjádření názoru člověka veřejně prohlašujícího, že nemá rád rajskou omáčku, a to i když se jich takových sejde tisíc a budou to hlasitě skandovat.

Příklady

Pochod v Ústí byl pokojný, v proslovech nikdo k popírání práv občanů nevyzýval, a tedy nebylo možné jej zakázat ani rozpustit. To, že se konalo osmnáctého, před narozeninami Adolfa Hitlera, demonstranti vypadali jako skinheadi a neonacisté a organizátor byl "známý neonacista" může být sice zneklidňující, avšak ani demonstrace skrytých symbolů a dejme tomu i názorů dejme tomu podstatné části demonstrantů nelze podřadit pod zákonný a nutný pojem "výzva" či "směřování k výzvě" . Maximálně lze připustit, že z indicií vyplynulo, že demonstranti dali nevyřčeně najevo své sympatie k Adolfu Hitlerovi či potažmo a nepřímo myšlenkám nacismu, ale nikoho jiného k témuž nevyzývali a ani k tomu nesměřovali.

Domnívám se též, že ze stejného důvodu, totiž nedostatku "výzvy", by byl hypotetický případ, kdy by někdo (např. Autonomní nacionalisté) chtěl uspořádat, bez dalšího, happening k narozeninám Adolfa Hitlera s referáty o jeho osobě a dějinném významu bez agitačních prvků, projevů sympatie a ospravedlňování jeho zločinů, a úřad by takový happening nebyl oprávněn zakázat. Shromáždění se konec konců nemusí konat jen z důvodu vyzývání někoho k něčemu, postačí například důvod prezentace vlastních názorů a postojů či vzdělávání bez pokusu o verbování či přesvědčování ostatních.

Poznámka na závěr

Koncem tohoto pojednání je na místě v rámci vyváženosti textu zmínit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku 8 As 51/2007 -- 67 připustil závěr odlišný od závěru autorem prezentovaného výše, konkrétně že souhrou extremistického pozadí demonstrantů např. s datem blízkým výročí tzv. Křišťálové noci a místem konání shromáždění (např. v blízkosti synagog) či dalšími okolnostmi (např. tím, že předpokládaný den shromáždění připadne na sobotu, která je z hlediska židovského náboženství svátkem, a kdy se věřící shromažďují v synagogách) může postačovat k zákazu shromáždění.