Není sporu o tom, jak naložit s těmi, jejichž pohrdání pro liberální hodnoty přijímá formu ustřelování nohou holčičkám. Ti musejí skončit ve vězení. Avšak liberální stát odmítají islamisté i socialisté, tak co by se mělo udělat s nimi? Mají se tito lidé tolerovat jen do té doby, než se jim začne dařit úspěšně bojovat proti státu, v kterémžto okamžiku skončí za mřížemi společně s nadšenci z al Kajdy?

Levice samozřejmě neodmítá občanské svobody: dělnické hnutí bojovalo za velké množství těchto svobod. Marx velmi obdivoval velké revoluční dědictví středostavovského liberalismu. Přesto však existuje mezi liberály a levičáky hluboký konflikt. Liberalismus věří, že by stát měl tolerovat všechny názory, které neusilují o to zlikvidovat tuto toleranci. Je to ironický způsob politiky. Jak varoval Tony Blair: "Naše tolerance je to, co činí Británii Británií. Takže se tomu musíte přizpůsobit, anebo sem nejezděte." Zda je to komicky rozporné, anebo správně paradoxní, to závisí na vašem názoru na liberální stát.

Státu je dost jedno, v co věříte, pokud to neohrožuje právo jiných na jejich přesvědčení. Cyničtějším názorem je, že pokročilý kapitalismus je svou podstatou beznázorový; pokud platíte daně a nebijete policisty, nikoho nezajímá, co si myslíte. Liberální stát nemá názor na to, zda je čarodějnictví cennější než džiu džitsu. Jako taktní hostinský, liberální stát má co nejméně názorů. Mnoho liberálů má podezření, že mít vášnivé přesvědčení ohledně něčeho je latentně autoritářské. Avšak neměl by být liberalismus vášnivým přesvědčením? Liberalismus není nutně vlažný. Člověk může být vášnivě neutrální, anebo projevovat zuřivý nezájem.

Každý poctivý liberál však přizná, že neutralita státu je určitou formou politické zaujatosti. Ve sféře přesvědčení by měla existovat volnost, stejně jako na tržišti. Levice odmítá liberální argumentaci proto, že liberalismus vylučuje takovou politickou zaujatost, jakou požaduje socialismus. Například nepřipouští, aby byl stát neutrální vůči názoru, zda ve společenském a hospodářském životě má převládat spolupráce, či individualismus.

Pokud je zkouškou liberalismu, jak se staví ke svým neliberálním protivníkům, někteří liberální intelektuálové padli hned při první překážce. Spisovatelé jako Martin Amis a Christopher Hitchens nejenže souhlasí s vězněním teroristů, ale prosazují i západní kulturní nadřazenost. Jiní (Richard Dawkins) prosazují staromódní racionalismus, kterého lze prý užívat proti nevzdělanému a zaslepenému islámu. Tito intelektuálové se stali zbraněmi ve válce proti terorismu. Západní nadřazenost už nepoužívá bibli, používá ateismu.

Ironie je jasná. Někteří naši svobodní literární duchové hájí liberální hodnoty způsoby, jimiž je ohrožují. Tím odrážejí chování západních států. Od liberálů se očekává, že si budou cenit nuancované analýzy a morální složitosti. Ty se ale neprojevují při pomlouvačné redukci islámu v barbarský krvavý kult. Liberálové jsou známí svými uvážlivými soudy, nikoliv rychlým a arogantním odmítnutím veškerých náboženství jako nesmyslů. Existuje také slavné dědictví zpochybňování příliš absolutních soudů: skutečný liberál odsoudí islámský terorismus, avšak je si vědom národní křivdy a ponížení, které ho motivují. Žádný ze spisovatelů, o nichž jsem se zmínil, není schopen takto rozlišovat. Celkem vzato se starají jen o svobodu projevu, nikoliv o svobodu nebýt podřízeným v impériu.

Součástí liberálního myšlení je ironie či paradox: Liberál musí být netolerantní vůči útokům na toleranci. Ale neustále hrozí, že se tato ironie vymkne z rukou. Jestliže se liberálnímu státu podařilo obsáhnout množství nejrůznějších přesvědčení, zatímco sám nezastává žádná, je to obdivuhodný civilizační úspěch. Jenže tato neutralita, jakmile se jednou octne pod tlakem, se lehce mění v nadřazenost.

Kompletní článek v angličtině ZDE