Dobře se ve světě ví, že vzájemnému jednání válčících stran musí vždycky na obou stranách předcházet ukončení palby. Vždy ten, kdo z takového vojenského střetnutí vyšel jako vítěz, mohl si pak po výchozím provizorním příměří určovat podmínky k následnému míru. Nebývá tomu jinak ani v 21. století.

2. Jak se žilo a žije v Gaze? Byl Izrael jen velkorysý, když násilně vysídlil odtamtud své obyvatelstvo?

Palestinci v Gaze na tom nebyli zrovna růžově ani před započetím stávajícího konfliktu, především sociálně-ekonomicky. Ať si někdo představí život 1 ½ milionu lidí na ploše pouhých 360 km2, s řadou omezení, včetně vysoké nezaměstnanosti (50 %)! Pokud je Gaza severojižním směrem roztažena na 40 km délky, šířka (od moře do vnitrozemí) je v průměru pouhých 9 km! Vojensky je tedy Hamás vystaven na milost a nemilost silám Izraele. (Hospodářsky je tomu obdobně!)

Před rokem a půl (v červnu 2007) ve volbách Hnutí Hamás v Gaze triumfovalo nad konkurenčním Fatáhem, nadále navenek reprezentujícím prostřednictvím prezidenta Abbáse Palestinskou správu ze Západního břehu. Hnutí Hamás tehdy také v Gaze zvítězilo poukazem na korupčnost Fatáhu. Nesmiřitelně radikální kritika Izraele ze strany Hamásu měla zřejmě u hlasujícího obyvatelstva ještě větší váhu. Připočtěme jako fakt, že možná celá polovina obyvatelstva Gazy jsou lidé považující se stále -- už nejméně tři generace! -- za "uprchlíky" z izraelského území; Hamás na území Gazy nemusel moc přesvědčovat tamní Palestince, že lépe vyslovuje a představuje jejich požadavky. Navíc je tamní populace nesmírně mladá, takže i tím snadněji ovlivnitelná; také pro případný nábor do sebevražedných komand má Hamás další, i když v tomto směru politováníhodnou výhodu. Přitom tohle všechno se děje v prostředí, jemuž chybí přijatelná infrastruktura; Gaza nemá ani žádné zdroje, nemá-li takovým zdrojem být moře, které právě kvůli možným rizikům ilegálního dovozu zbraní po vodě kontroluje izraelské námořnictvo.

Když třeba Ariel Šaron v dubnu 2004 zdůvodňoval svůj plán na stažení izraelského obyvatelstva z Pásma Gazy, především žehral na dohody z Osla a na řetěz politických tlaků na Izrael z Evropy prostřednictvím USA. Jako kdyby program k likvidaci izraelských sídlišť na území Gazy byl především úlitbou před arabským světem i před Západem. Izrael po vynuceném návratu židovského obyvatelstva z Gazy na své území (ze srpna 2005) nemusel napříště chránit bezpečnost osmi tisíc vlastních souvěrců mezi nepřátelsky naladěným obyvatelstvem. O to snáz pak mohl realizovat další rozmanitá opatření, aniž se musel obávat, že v Gaze usazení židovští občané by se mohli stát snadno rukojmími. Izrael předtím obdobně jako na Západním břehu zajišťoval pro své osadníky výkup pozemků, včetně orné půdy, takže pokud posléze pouhých osm tisíc lidí údajně vlastnilo až 40 % orné půdy, stěží to mohlo navodit vzájemné sympatie mezi oběma etniky v oblasti. Když se Izraelci z Gazy stáhli, zajistili zároveň likvidaci opouštěné infrastruktury. (Následovalo několik dalších podobných vysídlení [čtyři] také na Západním břehu!) Takto poprvé stát Izrael odstranil sídliště na palestinském území, které plánovitě zakládal po válce z roku 1967. Izolační kruh kolem Gazy bylo možné bez dalších skrupulí tvrději sevřít. Že by to byl jen velký koncentrační tábor?

Kupodivu hned po překvapujícím izraelském odchodu z Gazy následujícího roku bylo usídleno na Západním břehu 12 tisíc izraelských kolonistů. Nezapomeňme, že toto palestinské území, plánovitě doslova "prošpikované" židovskými osadami, je už čtyři desetiletí prakticky pod neustálým dozorem izraelských orgánů! Takto jako kdyby se "potichu" vytvářela půda nejen pro další mezietnické napětí na rozhodně nehomogenním palestinském území, ale také proti možným plánům na etnické dvojstátí na tomto území dvou zatím rozhodně nikoli vzájemně přátelských dědiců tolik za posledních 60 let tvrdě zkoušené země.

3. Není nutné hledat "kořeny" těch současných svízelů?

Asi si musíme znovu zopakovat, že problémy v oblasti sice nezačaly, ale vyvrcholily v květnu 1948, když stát Izrael vznikl. Už 29. listopadu 1947 Valné shromáždění OSN odhlasovalo rozdělení Palestiny na dva státy, židovský a arabský, přičemž Jeruzalém se měl stát územím pod mezinárodní kontrolou. Přitom komise OSN, která měla tento projekt připravit, neměla možnost na území Palestiny vůbec vstoupit! Izraelci zůstávali jakoby v pasti arabského obklíčení. Arabům se dokonce podařilo odříznout Jeruzalém od pobřeží. Když v květnu 1948 Izraelci prolomili tuto blokádu, nemálo Palestinců začalo prchat za hranice země. Představitelé Izraele to považovali za výhodu, protože takto vylepšovali početní bilanci pro vlastní etnikum. 14. května 1948 byl v Tel Avivu vyhlášen Stát Izrael. Hned den nato vpadla do Palestiny vojska pěti arabských států, aby znemožnila existenci nově vyhlášeného státu. (Nejednou byla v českých médiích těchto dnů připomínána vojenská pomoc ČSR v té pro Izrael tísnivé situaci.)

Nemálo ovlivnila další dějiny válka z června 1967. Arabské státy ji vyvolaly, Izrael v ní triumfoval a vojensky obsadil četná nová území. V nejedné židovské hlavě se zahnízdil plán, jak vytvořit Velký Izrael. Dodnes je Západní břeh plánovitě osídlován židovským obyvatelstvem; toto území je nejen obklíčeno zdmi a ploty, ale také na různých bodech uvnitř opatřeno kontrolními body pro kontrolu pohybu obyvatelstva. Ačkoli je faktem, že takto se pro Izrael značně snížilo riziko sebevražedných bombových útoků, na druhé straně na Palestince to jistě působí nemálo depresivně. Přitom i hospodářsky je celé území Palestinské správy ("PA") závislé na Izraeli. Na Izraelce nemůže působit povzbudivě skutečnost, že Arabové mají velké populační přírůstky.

4. Rezoluce OSN, ale i nedávná arabská iniciativa

Koncepce OSN pro Palestinu zahrnuje nepřehlédnutelně celou řadu dokumentů Rady bezpečnosti; zde nechť jsou uvedeny aspoň čísla rezolucí a jejich letopočty: 237 (1967), 242 (1967), 271 (1969), 298 (1971), 338 (1973), 446 (1979), 476 a 478 (1980), 681 (1990), 799 (1992), 904 (1994) a 1322 (2000). Tyto rezoluce Izrael vesměs ignoroval. V nich bylo především odsuzováno porušování lidských práv; kromě jednostranného měnění vzájemných hranic (ve prospěch Izraele).

Při arabském summitu v Bejrútu roku 2002 Saúdská Arábie přišla s mírovým plánem na urovnání poměrů mezi Izraelem a Palestinci. Dokument se také odvolával na předchozí jednání v této citlivé záležitosti -- během mimořádného arabského summitu z června 1996, vyzývajícího ke "všeobecnému míru v souladu s mezinárodním právem". Také tento projekt jako kdyby nikdy neexistoval.

Když nějaké spory mají nakonec vojenské vyústění, problémem je vždycky, jaké jsou vlastně "zákony války", a co je přiměřená obrana. Existují dva významné dokumenty: Haagská konvence z roku 1907 a Ženevská konvence z roku 1949. Pokud se bojuje (válčí), vždy trpí i civilisté; a těm, kteří zrovna zbraněmi řeší vzájemné problémy, otázka proporcí může připadat akademická. Přitom zbraněmi se nevyřeší ani předmět sporu, ani se nevrátí již zmařené životy.

5. Nedávné "spouštěcí mechanismy" stávající konfrontace

V lednu 2006 se Hamásu podařilo zvítězit ve všeobecných volbách na území PA. Izrael hned považoval za nutné prohlásit, že vláda pod vedením Hamásu není důvěryhodná, protože toto hnutí -- podle izraelského přesvědčení -- je teroristickou organizací. Bez ohledu na vzájemné třenice se v březnu 2007 nakonec obě palestinská soupeřící hnutí (Hamás a Fatáh) dohodla na vládě "národní jednoty". Izrael opětovně považoval za nezbytné prohlásit, že nebude jednat s vládou, v níž je zastoupeno Hnutí Hamás.

Je otázkou, zda bylo vhodné setrvávat na stávající zkušenosti, když se přece jenom mohlo -- při nemalé dávce trpělivosti pro vlastní jednání -- "blýskat na lepší časy"! Jako kdyby izraelští představitelé zároveň přehlíželi, že silný protivník může nasadit do konfrontace třeba letadla a tanky, zatímco ten slabý a okolnostmi deptaný má možnost dát okatě najevo svůj vzdor spíše jen demonstracemi a teroristickými akcemi.

Samozřejmě že Hamás dával opakovaně a kategoricky najevo, že upírá židovskému státu právo na existenci; jako to bylo od samého vzniku existence Izraele slyšet prakticky odevšad z arabského světa, což automaticky neslibovalo úspěch (nebo aspoň pokrok) ve vzájemném jednání. Je zrovna tak problém sugestivně (a s nabalenými emocemi!) cítit, že zjevně určité neblahé a odsouzeníhodné kroky učinil ten druhý, a na druhé straně najít v sobě dostatek odvahy k utlumení těch zkušeností a doprovodných pocitů, a místo vnímání pouhé posloupnosti příčin a následků již neodčinitelných akcí podívat se vpřed, k hledání cesty, kudy z toho všeho ven. Ne pro vlastní věhlas, ale v zájmu trpících a bezbranných lidí na obou stranách. Ať už jsou historické a ideologické souvislosti jakékoliv.

6. Kde se teď ocitáme?

Poté co Hamás se přestal cítit vázán předchozím půlletým příměřím s Izraelem, Hamásem vyprovokované bojové akce Izraele začaly 27. prosince 2008. Izrael sice zasáhl velkou řadu předem vytypovaných cílů na území Gazy, ale zároveň došlo k nemalým ztrátám u civilního obyvatelstva Gazy. Že nemalý počet obětí je mezi mladými lidmi a dětmi, je dáno stávající věkovou strukturou Palestinců (45 % pod 15 let věku!).

Izrael má před všeobecnými volbami (datovanými na 10. 2. 2009). Do té doby musí stávající izraelská vláda přesvědčit své voliče, že to, co už učinila a ještě v této krvavé konfrontaci učiní, bylo a je plně v zájmu nejen Izraele, ale také samotných Palestinců z Gazy a celého širšího světa.

Je zatím problém dokázat, že izraelská vláda teď -- v zájmu své sebeobrany -- jedná jak zcela zodpovědně, tak také naprosto citlivě vůči obyvatelstvu Gazy. Vera Gowlland-Debbas právě před týdnem (5. 1.) ve webovém "openDemocracy" si dovolila připomenout varšavské ghetto během židovského povstání za světové války a 400 000 židů za vysokou zdí, žijících stísněně na pouhých dvou čtverečních kilometrech. Zároveň uvedla, že Mezinárodní soudní dvůr odsoudil stavbu zdí kolem Západního břehu (včetně nezákonných anexí částí palestinského území) jako činy mimo zákon.

7. Jak dál?

Žádná z obou stran nebude zřejmě chtít rychle přistoupit k příměří. Izrael ještě optimálně nezajistil své obyvatelstvo před možnými dalšími raketovými útoky Hamásu z Gazy, a Hamás asi počítá, že zvyšující se počet obětí ve vlastním obyvatelstvu rychle ochladí sympatie s Izraelem na Západě.

Samozřejmě že je nezbytné co nejrychleji ukončit v Gaze vojenské operace. Je nanejvýš nutné angažovat pro další mírová jednání OSN, v jejich rámci pak světové velmoci, a také určitě diferencovaně arabský svět (jak "prozápadní" arabské státy, tak především určitě Egypt, Zajordánsko, Sýrii a Libanon; nemálo iritující otázkou může být zapojení Íránu do jednání). Nelze opomenout, že kromě navenek vyhřezlého sporu mezi Izraelem a Hamásem existuje tu také zároveň napětí přímo na Západním břehu, mezi Fatáhem a Hamásem! Předem je třeba počítat rovněž s tím, že na jistou -- ne zrovna krátkou -- dobu bude nutné do oblasti Gazy vyslat mezinárodní dohled s jednotkami pod hlavičkou OSN. Kromě jiného bude nezbytné zajistit také likvidaci ilegálních dodávek zbraní do Gazy; ovšem se zárukami pro vyhlídky na konečně lepší život nejen pro tamní Palestince, ale i pro Západní břeh. Pro Izrael opět teprve s nastolením podmínek bez ohrožování živými bombami vznikne konečně čas k revizi stávající politiky síly vůči Palestincům. Bez dlouhodobých záruk k tomu pochopitelně dojít nemůže.

Jak jen uhasit ten propuknuvší žár?