Rovněž pomohlo stabilizovat jejich politické systémy. V tomto ohledu NATO svou roli splnilo. Severoatlantická aliance je však dítětem své doby. Je to organizace, která výborně sloužila svému účelu po dobu studené války. Od rozpadu Sovětského svazu však NATO svou identitu, své priority a své bezpečnostní výzvy s větším či menším úspěchem hledá.

Páteří organizace je bezesporu transatlantická vazba, ale jak na pražském summitu prohlásil Lord Robertson, aliance se při svém rozšiřování necítí být vázána názvem a tudíž se nebude orientovat pouze na severoatlantický prostor. V minulých letech se aliance soustředila zejména na své rozšiřování východním směrem. Tento proces - a s ním spojená agenda - odsunuly řešení té nejdůležitější otázky: Jaký bude vztah NATO k jeho bývalému protivníkovi, který od konce studené války prošel podstatnými změnami. Rusko současnosti rozhodně není Sovětským svazem v období invaze do Afghánistánu. Ruská ekonomika je velice citlivá na výkyvy cen ropy a zemního plynu a ruská závislost na prodeji těchto surovin je z dlouhodobého hlediska stejně nebezpečná jako závislost některých evropských zemí na jejich nákupu.

NATO by se tedy mělo snažit hledat nový způsob spolupráce s Ruskem. K jejich fungujícímu a úspěšnému bezpečnostnímu partnerství je zapotřebí nejen společných zájmů a sdílených hrozeb, ale také adekvátních prostředků na jejich prosazování a eliminaci. Společné zájmy NATO-Rusko jsou velmi zřetelné. Kromě globálních hrozeb, jako je proliferace zbraní hromadného ničení nebo terorismus, jsou tu i hrozby regionální bezpečnosti, například tzv. zamrzlý konflikt v Moldávii, nebo situace na Kavkaze. Mezi společné zájmy patří například spolupráce s kontingentem ISAF v Afghánistánu, řešení íránského zbrojního programu, či boj proti extremismu a náboženskému fundamentalismu. Jistá forma ruské participace na bezpečnostní architektuře evropského prostoru je nezbytností, neboť společné zájmy a sdílené hrozby tu prokazatelně jsou. Je tedy třeba překonat ideologické předsudky.

Pokud se to podaří, může být bezpečnostní spolupráce rychle nastartována. O tom svědčí i nedávné vstřícné kroky Ruska směrem k novému prezidentovi Spojených států Baracku Obamovi. Rozpaky budí spíše mnohdy zbytečná snaha obou stran hledat další body střetu. Neexistuje důvod, proč k novým hrozbám přidávat ze sentimentu hrozby staré, založené již jen na historické zkušenosti. Příkladem je na jedné straně rétorika některých evropských politiků ve věci protiraketové obrany či dvojí standardy ve věci Kosova a Kavkazu, na druhé straně pak výroky o sféře výlučného zájmu v postsovětském prostoru či nedávné hrozby ekonomickými sankcemi vůči zemím vyvážejícím zbraně do Gruzie. Rusko často opakuje, že je NATO záměrně vyřadilo z bezpečnostního dialogu v Evropě. To dokazuje, že se od summitu v Londýně v červenci 1990, kdy deklarace členských států na vyloučila Rusko jako hlavní hrozbu pro NATO, nepodařilo najít fungující mechanismus spolupráce. Ruští představitelé se v tomto ohledu často odvolávají na celou řadu ujištění ze strany Aliance o budoucím rozšiřování a spolupráci s Ruskem. Ať už se jednalo o Stálou radu či o její současnou nástupkyni Radu NATO - Rusko, Rusové mají stále pocit, že se je státy Aliance snaží udržet dostatečně daleko od euroatlantické bezpečnostní architektury.

S nástupem nových administrativ v USA a Rusku se otevřela šance na změnu. Prezident Medveděv se snaží Obamově administrativě cesty k ní umožnit. Ruský prezident hned po svém nástup do úřadu označil dialog o transformaci bezpečnostního uspořádání v Evropě za jednu ze svých zahraničně politických priorit. Ruské návrhy pod lapidárním názvem "bezpečnostní architektura od Vancouveru po Vladivostok" byly zpočátku označeny za pokus podkopat základy transatlantické spolupráce. Nicméně, pokud se nad ruským návrhem zamyslíme hlouběji, stojí za ním právě ona poměrně oprávněná nespokojenost Moskvy nad pocitem vyloučení z bezpečnostního dialogu v Evropě. Iniciativa ruského prezidenta zůstává zatím jen v hrubých obrysech. Lze však předpokládat, že Rusko má v plánu navrhnout svolání mezinárodní bezpečnostní konference po vzoru Helsinské konference z roku 1975. Z diskuze na ní by pak mohla vzejít dohoda o novém panevropském bezpečnostním rámci.

Myšlenku konference již podpořili někteří evropští politici, mezi které se řadí i současná německá kancléřka Angela Merkelová. Nutnost vzájemné výměny názorů je v současné době napjatých vztahů s Ruskem nanejvýš akutní. Zahájení dialogu však vyžaduje, aby si Severoatlantická aliance vyjasnila a zaujala společný postoj, jenž bude respektovat zájmy všech svých členů. Nicméně, ochota jednat a schopnost naslouchat je prvním zásadním krokem k zlepšování bezpečnostního klimatu v Evropě. NATO by se k této ruské výzvě nemělo otáčet zády, naopak - mělo by využít možnosti nastartovat funkční spolupráci v rámci společných bezpečnostních zájmů.

Autor je poslancem ČSSD a předsedou zahraničního výboru PS PČR