Měl jsem na základní škole třídní učitelku, kterou obdivuji dodnes jako vzor odvahy, cti a lidskosti. Byla to žena, která po návratu z Osvětimi, kde potkala svého manžela, vychovala sedm dětí z téhož koncentráku a stovky nás, nezbedných a přemoudřelých žáků experimentální základní školy s rozšířeným vyučováním cizím jazykům. Paradoxem osudu bylo, že učila němčinu. Ona, které Němci způsobili tolik utrpení. Byla laskavá, přísná, ale výsostně spravedlivá. A nikdy neuhnula od svých zásad. Řekla je každému, i za cenu konfliktu. Přežila jsem koncentrák, přežiju cokoliv, řekla mi jednou.

Jak chce být vzorem svým žákům učitelka, která na šikanu inspektorů reaguje prosbou o anonymitu školy i sebe? Co je chce naučit? Odvaze? Cti? Neústupnosti a vytrvalosti? Nebo podlézavé, otrocké pokoře, útočící ze zálohy, ze tmy ??? Boj o charakter začíná v dětství.