Nikdy jsem nesouhlasil s Václavem Klausem, když tvrdil, že žádné klimatické problémy neexistují, že se nic mimořádného neděje a že pár stupňů teploty směrem nahoru přece nemůže nikoho rozházet. Nepočítám se sice ke skupině, kterou pan prezident nazývá klimatickými alarmisty, ale snažím se uvažovat reálně a střízlivě. Brilantně zvládnuté interview Václava Klause v Davosu a zejména jednoznačně pozitivní reakce amerických čtenářů na webu Breitbart.com by mne sice měly naplnit čímsi, co by se dalo nazvat národní hrdostí, ale musím znovu a znovu konstatovat, že profesor Klaus neměl a nemá pravdu.

Při jeho dosavadních vystoupeních jsem si vždy kladl otázku, zda to, co se na naší planetě v tuto chvíli děje, nevidí, nebo nechce vidět. Dnes ale pana prezidenta docela chápu. On nesporně ví, že se opravdu "cosi děje". Že to "směšné" zvýšení průměrné teploty o dva, tři stupně, znamená velké riziko, ale jako ekonom a ctitel Miltona Friedmana si současně velmi dobře uvědomuje, že řešením nastupujících "podnebních" malérů by byla především cílená negace toho, co on sám vyznává jako náboženství a tím je ekonomická svoboda a volný rozvoj trhu.

Jednotlivé světové velmoci i střední a malé státy by totiž musely do značné míry přijmout zpět to, co státy středovýchodní Evropy zavrhly na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Vlády by totiž musely řadu rozhodujících problémů řešit centrálně, zákonem, formou zákazů a příkazů, tedy naprostým zintenzivněním a radikální změnou charakteru státních zásahů do ekonomiky a s tím se liberál Václav Klaus zkrátka smířit nemůže. Proto mluví o ohrožení svobody, proto tolik útočí na ty, kteří zastávají opačná stanoviska.

Dokud se ale opravdu jednalo pouze o jakési diskuze na téma klimatických změn a podílu člověka na těchto změnách, diskuze o míře odpovědnosti vůči našim potomkům, pak se vlastně z toho našeho sobeckého pohledu mnoho nedělo. Teď se tady ale rýsuje hmatatelný důkaz toho, že se "podnební" problematika může dotýkat ve velmi dohledné době (ony ledovce mohou podle vědců kompletně roztát již za neuvěřitelných šest let) každého z nás, každého současného člověka a státu a to už je o něčem jiném. Možnost války ještě pro tuto světovou populaci, za současné kvality dostupných zbraňových systémů a s předpokladem rychlé eskalace případného konfliktu je docela alarmující.

O tom, že k ozbrojeným střetům dojít skutečně může, nelze pochybovat. Současný stav zásob strategických energetických surovin a jeho výhled do nejbližší budoucnosti není příliš povzbudivý a bez těchto surovin současné ekonomiky prostě existovat nemohou. Dobrým důvodem je i to, že jakákoli koncentrace bojové techniky, zvláště pak válečných lodí (hladinových i ponorek) v určité oblasti, je velmi silným rizikem vzniku konfliktu. Faktem také je, že neustále se zrychlující tání arktických ledovců může podle odborníků narušit křehké klimatické systémy a výrazně ochladit podnebí v Evropě a zhoršit i tak tíživou ekonomickou situaci a dostupnost potřebných energií. Může dojít k situaci, kdy bude rozhodující roli hrát obyčejná náhoda, nebo momentální psychická kondice jednotlivců (vojáků i politiků) a to je špatné. Žádné bezpečnostní mechanizmy, které mají zabránit předčasnému vypuknutí konfliktu, nejsou dokonalé, protože je vymysleli zase jen lidé, poplatní své úrovni, svým zkušenostem a své době. Kvůli ropě, plynu, ale konec konců i vodě se v budoucnu zkrátka bojovat bude.

Narodil jsem se těsně po válce (myslím tím tu druhou a světovou) a dosud jsem se počítal k historicky neuvěřitelně zdařilé generaci, která, přes všechna kritická období, nezažila válku.

Že bych se toho přece jen nakonec dočkal?