Fetišistou je ten, kdo se spokojí s falešným příslibem falešného příslibu. V některých případech tvoří takový symbolický předmět punčocha, v jiných, neméně pomýlených, jakási bílá koule v Brdech. Podstatou je vždy symbolizovaný výtvor touhy, který dotyčný s předmětem iracionálně spojil. Lze říci, že fetišista oklikou přes symbolický předmět touhy miluje sebe samého.

Je možná krásné a uchvacující snít o tom, jak naše národní společenství jednou provždy bezpečně spočine v náruči západní civilizace - přání však vyrůstá z mindráku malého národa smýkaného dějinami z rohu do rohu. Maximum možného, tedy to, co skutečně můžeme mít, jsou dobré vztahy s evropskými sousedy a USA; přidat k tomu ještě ustrnulou, násilím restituovanou "věčnost", jaká tvořívala úběžník barokní politiky, to už prostě žádným způsobem nezvládneme. Nejen osobní, ale ani mezinárodní vztahy nelze jednou provždy zpečetit, tím méně magicky ovládat prostřednictvím zázračné věci. Avšak fixovat přání dobrých spojeneckých vztahů se Spojenými státy na radar v Brdech je zhruba totéž jako stavět manželství na prstenu nebo erotický vztah na punčoše.

Ještě coby zbraňový expert Amnesty International jsem spolupráci se senátorem Štětinou přerušil hned v počátcích - totiž poté, kdy dotyčný v rozhlasovém rozhovoru věnovaném tématice dětských vojáků naprosto typickým způsobem "ujel" a při vzpomínce na milované Kavkazany začal básnit o příkladné péči, jakou údajně polní velitelé "svým" osiřelým chlapcům poskytují. Ukázala se tak určitá stránka jeho povahy, která se neustále vrací. Štětina na jedné straně obecně moralizuje, na straně druhé však ty, k nimž cítí sympatie, posuzuje absolutně zaslepeně, nevěcně a nekriticky.

Ďábel se skutečně někdy skrývá v detailu. Když senátor v odpovědi panu Matuszekovi zkouší zformulovat důvod, proč navzdory spoluobčanům hlasoval pro radar, namísto věcných argumentů vypráví historku o zavražděné ruské novinářce Anně Politkovské. Té prý popisoval, jak "Stíhačky SU-25 a bombarďáky" ničily Groznyj, čtvrť za čtvrtí. Jenomže chyba lávky, letouny Su-25 vůbec nejsou žádné stíhačky, ale frontové bitevníky... Lidsky opravdový svědek-novinář by si ovšem mohl technické serepetičky úplně odpustit a jednoduše (a o to působivěji) popsat, jak "ruská letadla" systematicky ničila Groznyj. To však Štětinovi bylo málo - on musí prostě navrch předstírat vojenskou expertízu, kterou nedisponuje. Zdánlivě autentická výpověď přímého svědka otřesných událostí tak získává odpornou pachuť falešného přibarvování a vystavování vlastního já vypravěče, jehož cílem není pokorně svědčit o prožitém, ale blýsknout se a vystupňovat účinek na publikum. A "vo tom to je", vážení, "vo tom to je".

Člověk, který za minulého režimu navštěvoval oblasti Sovětského svazu, do nichž coby cizinec prostě nemohl proniknout bez intenzivních servilních projevů vůči tehdejším vládcům, svým současným zarputilým antirusismem a antikomunismem převážně hojí zastaralá zranění na svém egu, kterým kdysi musel vytírat podlahu, aby mu továryšči dovolili plavit se po Jeniseji. Autoritářský charakter totiž nikdy neodpustí tomu, před kým se kdysi ponižoval, jestliže se jeho někdejší idol později ukázal být slabším než někdo jiný. Dnes Štětina ve věci nezpochybnitelné mocenské instance prostě vsadil na jiného pána; pro změnu pro něj je teď ochoten slepě se ztrapnit. Kdyby ovšem byl poctivý, musel by spolu s Dantem přiznat "Transmutabile son per tutte guise" a ani náhodou by si nehrál na morální autoritu.

Jenže to bychom po něm zřejmě chtěli příliš. Pan senátor přece teď patří k rodu těch, kdo se raději budou mýlit s Bushem, než by měli pravdu s Putinem - a to přinejmenším do nepříliš vzdálené doby, kdy vrtkavá Fortuna znova změní předmět své přízně a Americe vedené vlastní variantou Gorbačova upře tolik hýčkané světové prvenství.

Takovou možnost si však Štětina nepochybně vůbec nepřipouští. Dosud se skrze radar stoprocentně fixuje na falešný příslib falešného příslibu - jednoduše proto, že komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci.