"Adventus" znamená latinsky "příchod". Ezoterická literatura hovoří v souvislosti s adventní dobou o období zvýšené citlivosti, která má v jednotlivých adventních týdnech odlišné zaměření a úroveň. V prvním týdnu jde o naladění na oblast nerostnou, v oblasti vesmíru potom hvězdnou sféru (mimo sluneční soustavu), ve druhém týdnu na oblast rostlinnou a Slunce, ve třetím týdnu na živočišstvo a měsíční element, v posledním týdnu na fenomény, týkající se rodné planety, lidstva a konečně i sebe sama.

Tyto tajemně znějící věty jednoduše řečeno znamenají, že se v nás a kolem nás v době adventu postupně koncentrují síly a děje, které nás (pokud o tom chceme vědět) vrací k sobě samým. Vrcholí kolem Štědrého dne. To dříve souviselo s přísnější životosprávou, kterou naši předkové v době adventu udržovali, s adventní kontemplací, zastavením se ve shonu času (to bylo dáno už tím, že naši zemědělští předkové byli v té době tak říkajíc na "zimní dovolené), a především adventním půstem (jímž se obecně nerozumí jen dietní askeze), který jim měl sloužit k tomu, aby na Štědrý den prožili všechno, co se ten den prožít dá, o to silněji.

V lidové tradici se štědrodenní "kontemplativní dispozice" projevovala především snahou nahlédnout do budoucnosti: věštilo se z díry v ledu, z rozříznutého jablíčka, svíček, plujících na oříšcích, či z rozlitého olova, vzácné možnosti dne se odrážely v lidových mýtech o otevírajících se pokladech, které mají symbolizovat poklady duchovní. V lidové, ohlasové i umělé literatuře severní polokoule se objevuje archetypální motiv člověka, který na Štědrý den usnul, prospal jej, a jeho sen mu zásadně kvalitativně změnil život.

Motiv "urychlení životní cesty" a vize budoucího se projevuje v lidovém svátku Svatého Ondřeje (30. 11) , který měl dívkám najít manžely, motiv askeze a dobročinnosti, která je "doporučenou hygienou" pro adventní čas se projevuje v svátcích Svaté Barbory (4.11), Svatého Mikuláše (6.11 -- který se slaví v předvečer, po východu první hvězdy, kdy podle archaického vnímání času začínal den), Svatého Ambrože (7.11) a Svaté Lucie (13.11). Popularita každého z těchto svátků byla kraj od kraje a období od období různá, jejich význam však byl vždy týž: odměnit dobré a špatné, které se stalo během celého roku, abychom se připravili na přijetí ztělesnění lidství, které se má ve "Svatvečer" narodit: božského dítěte v nás. Udílení dárků jako projev lásky blízkým je pouhým druhotným symbolem tohoto děje, který v nás -- pokud byly podmínky adventního "těhotenství" splněny -- měl proběhnout.

Výrazný je adventní lidový zvyk udržovaný na svatou Barboru, kdy má člověk uříznout třešňovou větvičku, která, vložena do vody, vykvete na Štědrý den. Při důkladném pozorování jsou její "vegetační fáze" důkazem faktické pravdivosti některých výše popsaných souvislostí.

Na jednoho ze svatých, o nichž jsem se zmínil výše, padla však během folklorního vývoje euroamerické kulturní oblasti rána, která se dá srovnat s rakovinným bujením. Svatý Mikuláš (280 či 286 -- 345 či 352) byl řeckým křesťanským biskupem v Myře, městě, ležícím v tehdejší římské provincii (Malá) Asie -- proto má také jeho lidová postava vnější atributy biskupa: počínaje kompletním biskupským oděvem, včetně mitry a berly. Nejznámější legenda o Svatém Mikuláši říká, že se doslechl, že jeden chudý otec chce prodat své dcery do nevěstince. Biskup šel, a všechno co měl, tomu muži zastrčil za okno, aby mohl muž důstojně žít a upustil od svého zlého úmyslu. Jeho role soudce, který dobré odměňuje a trestá zlé, v lidových představách západoevropských, především germánských zemí korespondovala s archetypem vousatého starce s kápí na hlavě, boha Odina (Wodana), u Slovanů Velese a u Románů vzdušného vozataje Merkura.

Na rozdíl od nás, Slováků, a katolických oblastí německy mluvících zemí, kteří jsme si ponechali představu dítěte Ježíše, se předkřesťansko-biskupský kříženec narodil v podobě vousatého muže s kápí: ve Francii jako Otec Vánoce, v německých protestantských oblastech jako Vánoční muž, ve Skandinávii jako Vánoční skřítek, v Rusku jako Děda Mráz a v Nizozemí jako Sint Nicolaas, zkráceně Sinterklaas. Americká kulturní oblast, která, stejně jako každá koloniální oblast, žije především z importu, si tuto bytost adoptovala pod jménem, vycházejícím ze zkomoleniny holandského Sinterklaase: Santa Claus. Což je zvláštní hříčka vzhledem k tomu, že Santa znamená italsky a španělsky "Svatá" a "Claus" je německá zkrácenina jména Nicolaus, Mikuláš. Za svůj pozdější vývoj si Svatý Mikuláš možná může už tím, co jeho mnohoznačně vyložitelné jméno v řeckém originále Nicoláos znamená: "Vítězství lidu".

O další vývoj této bytosti se zasloužil americký voják Henry Beekman Livingston (1748 -- 1828), který jej ve své básni "Account of a Visit from St. Nicholas" (1828) umístil do Laponska, do výbavy mu dal spřežení sobů, a poslal ho rozvážet dárky. Představa magické figury, vnucující dětem zářivé baličky s jinak neprodejnými produkty uvnitř, časem zaujala Livingstonovy krajany na pozici copywriterů, a tak Santa Claus prošel v USA od roku 1915 několika reklamními kampaněmi, které vyvrcholily v roce 1931 masivní reklamní kampaní společnosti Coca-Cola.

Tehdy s konečnou platností získal svou dnešní kanonizovanou podobu s červenou čepicí s bambulí a bílým vousem z vaty, a konzumní kontext, který je přímo protikladný ke smyslu adventu a Vánoc. V této podobě dnes tento archetypální deviant válcuje folklor a podvědomí dětí i dospělých celé Zeměkoule, která je stále ještě kolonií dnes už dohasínající velmoci USA, a nabourává dětem stovky let zažité představy do té míry, že například k mnoha českým dětem devatenáct dní po příchodu tradičního Svatého Mikuláše přijíždí z Laponska (kde děti zatím dosud věří na Skřítka Joulupukkiho) Ježíšek v podobě bytosti, jakou můžete vidět v pravém horním rohu adventních Britských listů, hned vedle věnce o čtyř svíčkách, mystického symbolu období adventu...