3. 12. 2008
Chceme je posílit? Pak je zakažme!Zakázat komunisty, zakázat komunismus! Kdybyste s takovým návrhem přišel v lednu 1990, otevřený dopis tohoto znění bych vám tehdy nepsal. Lidé si tenkrát od vás, politiků, slibovali, že budete chytřejší a čestnější než soudruzi a že také budete mít národní hrdost a kus vlasteneckého citu, který vám nikomu nedovolí posluhovat velmocím a rozkrádat stát. Posluhování a rozkrádání jsme tenkrát měli plné zuby a také jsme moc toužili po demokracii, čili po lidovládě, abyste mi dobře rozuměl. Kdyby se Komunistická strana Československa zakázala v rámci tak zvaného revolučního kvasu, málokdo by co namítal. Tehdy byla příhodná chvíle, kdy lidé vnímali dění značně černobíle na způsob: ti jsou dobří a jen dobří a tamti zlí a jen zlí. S polistopadovými vládami navíc zatím nestačili udělat jedinou špatnou zkušenost. Jak známo, v lednu 1990 a ani později toho roku KSČ nikdo nezakázal. Jestli proto, že byli tehdejší státníci demokratičtí, nebo proto, že měli s odstupujícími soudružskými státníky stohy dohod o převzetí moci, toho se já, řadový smrtelník, na rozdíl od vás, nikdy kloudně nedopátrám. |
Rád bych vás, pane Štětino, přesvědčil, že jste s návrhem zakázat Komunistickou stranu Čech a Moravy přišel, jak se říká, po termínu. Proč po termínu? Většina parlamentních politických stran si do názvu vtělila přídomek "demokratická". To samo o sobě neznamená, že by se strany demokraticky chovaly nebo se tak chovat chtěly. Prostě značka DEM. se dobře prodává. Nicméně lidé se o skutečný význam slova "demokratický" začali zajímat a zjistili, že demokracie se vyznačuje tím, že je svoboda smýšlení a možnost nenásilného názorového projevu jedním z jejích základních pilířů. Proto ve skutečné demokracii není ani jeden politický vězeň či obecně vězeň pro názor a ani jeden pro názor utlačovaný člověk. Až když začnete ctít výše zmíněná demokratická práva, vznikne vám pod rukama prostor volné názorové, a tedy i politické soutěže. Politik, který volnou politickou soutěž zakazuje, je v demokracii v každém případě podezřelý, protože jí škodí. Proč chcete uškodit demokracii vy? Je vaše protikomunistické cítění a přesvědčení tak zásadní, že vám splynulo s bojem za pravdu a vy se vlastně obětujete u vědomí, že radši vrazíte demokracii nůž do boku vy, než aby to udělali komunisté? Nebo jste vůbec nepřemýšlel o našem celonárodním právu na demokracii, o právu, pro které jsme na listopadových náměstích různě po vlasti před devatenácti lety nastavovali těla ranám policistů? Třeba jste tam tehdy mezi námi nestál. Kde jste tehdy stál nebo seděl, pane Štětino? Nebo se radikálním nápadem, který vás ještě nezatěžká nepohodlnou nálepkou "extremista", ale už je dost šokující na to, aby se o vás mluvilo, před někým nějak zviditelňujete? Nebo jste dokonce, aniž to víte, kmitajícím titěrným kolečkem v globální hře? V jaké, ptáte se? V té, co se snaží o prosakování tvrdého normalizačního kurzu na způsob: jenom tihle tady vládnou trhu, jenom tito zde dělají politiku a my, pakliže chceme žít bez potíží, musíme tohle skousnout. Osobně jsem názoru, že vám poněkud prvoplánově splývá strach z domněnky, že "imperiální snahy Ruska nekončí u Užhorodu, ale u Aše" s dílčím úspěchem Zjuganovových komunistů, z čehož jste pro sebe vyvodil, že " ti naši (komunisté) jsou jim pátou kolonou". Sama logická výztuž takových vývodů je poněkud křehká a poukazuje na skutečnost, jak slepým rádcem bývá strach. Natolik slepým, že kupříkladu naivně přehlížíte letitou imperiální povahu zájmů Spojených států amerických, které by nejraději obkroužily celý obydlený svět, a že vám ušlo i to, že dnešní Rusko nehodlá na nepřítele střílet marx-leninismem, nýbrž municí třetího tisíciletí, v čemž se, jakož i v mnohém jiném, naprosto shoduje s taktikou a strategií USA. Vy byste měl společně s námi vystupovat proti skutečným nešvarům dnešních dnů, které nás navíc tady a teď ožebračují nebo nás alespoň v duchovním smyslu ponižují. Buďte té statečnosti a pomozte nám s kritikou režimu, co očekávané a slibované dobré hodnoty nepřináší, bývalou sociální, zdravotnickou a vzdělávací síť, jejíž funkčnost a výsledky nám záviděli ledaskde v Evropě, potopil, demokracii nám nepovolil, tak jako nám ji nedovolili zmiňovaní komunisté, a to hlavní, z čeho vychází a na čem svým způsobem bohatne, i když zároveň i prodělává, je poněkud primitivní dělítko společnosti na bohaté a chudé, jejichž nezasloužené majetkové rozdíly poněkud rychle vymezily dělicí čáru mezi dvěma třídami s neslučitelnými zájmy. Za takového stavu věcí se každý, kdo by zakazoval marxismus, vystavuje nebezpečí, že se mu zítra narodí přede dveřmi Marx! A každý, kdo by komunistickou stranu a s ní 13% našich občanů vykázal do ilegality, riskuje, že narazí na statisíce sešikovaných rozzlobených lidí, kterým se těžko do očí nadává do extremistů a těžko jim vyhrožovat kriminálem, protože oni se s vládou nepřijdou dohadovat, oni ji přijdou odstranit a ona bude v případě porážky moci jen doufat, že budou tak naivní a nedůslední jako v listopadu 89 a nepoženou ji k zodpovědnosti spolu s těmi, kteří nám tenkrát z revoluce udělali bleší trh politických reklam bez záruk a reklamací, trh levné práce a spousty závislostí, ať už tomu nakrásně říkali otevřená společnost, globální svět nebo kdovíjak ještě. Jestli si nechcete širší občanské a lidské souvislosti svého honu na 13% zpoplatněných spoluobčanů připustit, nabízím vám alespoň ne tak primitivní a také daleko účinnější lék na komunismus, než je něco či dokonce někoho zakázat. Něco mi říká, že kdybychom nenasytné hlavouny v obchodu a v politice poslali, jak vy říkáte, k šípku a slušné výnosy z národohospodářství podělili mezi lidi spravedlivě, bylo by hračkou vypořádat se s komunisty. Je by už prostě nikdo nevolil, nikdo by je jako opozici nepotřeboval. Spokojení lidé neoponují. |