Ovoce patří všem a země nikomu

Zásadní projev neposlušnosti vůči stranické politice a vůli voličů je v KSČM rozsudkem – příště už na žádnou kandidátku ani nepomysli. Jednou provždy konec. Ale kdo kandidoval za komunisty v posledních dvaceti letech, nedělal to pro koryto, ale proto, že politikou s lidmi a pro lidi žije. Na vládní prebendy nejspíš nemyslel. V ostatních, demokratických stranách platí totéž, jen s jednou výjimkou: pokud zájemce o politikův hlas kompenzuje ztrátu budoucím příjmem jako okamžitým zhodnocením zrady. Tím se několikaleté úsilí zhodnotí, a bývalý politik šetří milióny za volební kampaň s neznámým výsledkem. Peníze na dřevo.

Ať se člověk snaží jakkoli nepřipustit myšlenku, že svobodně myslící lidé devalvují svoji hodnotu primitivním materialismem milionů v igeleitkách, nakonec opět připomenu klasiky. Určitě k nim právem patří Jean Jacques Rousseau. V kontextu předcházejících odstavců nelze necitovat z jeho „Společenské smlouvy“, z „Rozpravy o původu nerovnosti mezi lidmi.“

„První, kdo si ohradil svůj pozemek a odvážil se říct: "tohle je moje", a nalezl lidi dostatečně prosté, aby mu uvěřili, byl prvním zakladatelem občanské společnosti... Střežte se poslouchat tohoto lháře: jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země nikomu!“

Tak jasně komunistický názor už asi dlouho nebudete číst, že?

A přitom je obsah tím hlavním leitmotivem všech výhrad našich tzv. demokratických stran vůči komunistům: Uznání práva na soukromé vlastnictví. Vzhledem k výsledkům české a slovenské kupónové privatizace, vzhledem k vytunelování polostátních bank, vzhledem tahanicím s církví, zpochybňování Benešových dekretů, příkladů Koženého, Krejčíře aj. se nicméně otázka posvátnosti soukromého majetku významně relativizovala. Zvláště, kdy nabytý majetek neprošel daňovým sítem, což je zásadní svatokrádež pro námi vzývané demokracie. Dokonce i v médiích proklínaném bývalém režimu zde existovaly právní nároky na majetek, na osobní vlastnictví. Jinak se chápalo vlastnictví výrobních prostředků. Pole, lesy, rybníky nepatřily nikdy všem, ale např. družstvům. U továren se po sametové revoluci nabízela Komárkova varianta zaměstnaneckých akcionářů.

Když se procházím lesem a čtu tabulku, že se pohybuji na soukromém území (u nás na Luhačovicku), chtěl bych se zeptat majitele lesa, zda si je vědom, že v případě požáru vzlétnou letadla s vodou a přijedou hasicí vozy hrazené z prostředků daňových poplatníků? Abych mu i já touto formou pomohl uchránit „jeho soukromý majetek“...

Nevstupovat, soukromá řeka

Stále aktuální je téma obrany soukromého majetku, téma přiměřenosti užití násilí při jeho ochraně. V Kanadě jsem zažil situaci, kdy jsme při rybaření šli řekou a na břehu se objevil sedlák, který nás vyzval k opuštění vodního toku, neboť protéká přes jeho farmu. Cestovatel Miroslav Zikmund popisuje, jak se při cestě Austrálií přiblížil k staletému baobabu a v tu chvíli na něho mířila puška farmáře. „Porušil jste zákon o majetku a já vás teď mohu zastřelit, protože jste bez povolení vstoupil na můj pozemek“, tlumočí jeho slova cestovatel a dodává, že si poté s farmářem dobře rozuměl... Jen nevím, jak bychom se na příhodu dívali, když farmář využil svého práva? Tito vzdálení ochránci soukromí mají české příznivce, od nichž jsme se už dočkali typicky českých reakcí. Například jistý pan Muzika nastražil bombu u dveří své chaty a zloději museli amputovat nohu. Pan Doskočil na Plzeňsku nachystal samostříl a recidivista Grunza skončil s prostřeleným stehnem v nemocnici. Dobře zloději tak, řekne "slušný občan". V našem okrese ochránce vlastního auta rafinovaně zaskočil zloděje množstvím umně maskovaných rybářských háčků, které se posléze nezvratně zaryly do zadku jistého pobloudilce. Ještě že většinou chrání majetky právně nezpůsobilí hafani. Svého času ukousl slavičínský vlčák nos malému chlapci. Psa pak musel zlínský veterinář utratit, aby z jeho žaludku vytáhl jen nepatrně natrávený orgán k následnému přišití na brněnské klinice. V tomto případě pes hlídal jen své žrádlo. Novinářka v místních novinách nejvíce litovala utraceného psa.

A neuveď nás v pokušení

Bdělý a na nikom nezávislý europoslanec Vladimír Železný také nejspíš hlídal jakési žrádlo, když v programu svých Nezávislých demokratů výhrůžně sděloval spoluobčanům, že „lupič, který vniká do cizího auta či na cizí pozemek, si musí být vědom smrtelného rizika“. O televizi Nova samozřejmě nemluvě. Nakonec mu málem ukradli celou partaj.

A tak se vracím zpět ke komunistům a jejich „kardinálnímu“ klopýtnutí. Ať se snaží jak se snaží, jednou vztáhli ruku na soukromý majetek....a na to se u nás nezapomíná. I kdyby Vladimír Kučera v Mladé frontě Dnes citoval jak chtěl Havlíčka s jeho kritickým postojem k Rusku, přece jen zůstává aktuálnější jeho latinsko-český Jezovitský marš na motivy Mt 6,13: Et ne nos inducas in tentationem – když ti dávají, běž honem.