27. 10. 2008
Sváteční slovoTak nějak se jmenují úvahy, ve kterých většinou v neděli a dnech jinak svátečních obracejí lidé slova k nám lidem sluchu, kteří máme zrovna zapnutý televizní nebo rozhlasový přijímač a zaplacené poplatky samozřejmě, aby nám sdělili, že podle jejich názoru je na světě cosi podstatnějšího než nákup v Penny, nová hypotéka nebo dokonce finanční krize. Již samotný termín, kdy jsou podobná sváteční slova vysílána, svědčí o tom, že si s tím nemusíme příliš lámat hlavu a o atraktivitě svátečních slov pro reálný svět vypovídá i to, že jsou jen zcela výjimečně přerušována reklamou. Nedalo mi to a osloven na Dachsteinu v den Státního svátku Rakouské republiky svátečním slovem presidenta Fischera rovnou na obou programech ORF najednou, rozhodl jsem se také pokusit o pár svátečních slov. Zítra si připomeneme 90. výročí vzniku samostatné Československé republiky. |
28. říjen je den, který si z pochopitelných i nepochopitelných důvodů připomínají spíše obyvatelé České republiky než Slovenské republiky. Mezi ty pochopitelné důvody bych řadil to, že Slováci měli neustálý pocit mladšího bratra a nedostatku účasti na řízení. Určitě to v řadě ohledů i období platilo, ale pokud si připomeneme federalizaci v roce 1968, mimochodem i její 40. výročí si v těchto dnech připomínáme, a následné období normalizace, tak je to minimálně sporné. Mezi ty méně pochopitelné důvody bych pak zařadil to, že Československo bylo naprosto unikátním projektem, který dokázal zcela v rozporu s obvyklou politickou praxí a celou řadou chmurných předpovědí spojit v jediném státě dva národy se zcela rozdílnou historií, kulturou, tradicemi a především se zcela rozdílnou úrovní hospodářského a sociálního rozvoje a během tři čtvrtě století je dokázal vypustit do světa v podobě dvou emancipovaných moderních více či méně „národních“ evropských států. Kvalita společného československého základu i zkušenosti z federálního soužití umožnily oběma státům se nejen kulturně rozejít, ale dokonce po deseti letech se opět setkat jako rovný s rovným v Evropské unii a po více než čtyřech letech členství můžeme konstatovat, že se ani jeden z nich ani v EU neztratil. Slovensko za necelé dva měsíce vstoupí do eurozóny, která si nyní dělá čáku na Evropu první kategorie, jakousi EU v EU. Vzájemné česko-slovenské vztahy politické, společenské, kulturní, hospodářské i ty čistě mezilidské jsou na zcela nadstandardní úrovni. Opět navzdory celé řadě chmurných prognóz a zaručených předpovědí krachu toho či onoho. Jsem hrdý na to, že jsem Čechoslovák a jsem hrdý na to, že jsem se mohl já i mí rodiče a prarodiče na „projektu Československo“ aktivně účastnit. Nezastávám názor, že se jednalo o projekt, který jednoznačně přispěl jenom k emancipaci Slovenska a že „Češi Slováky živili“, jak se nám v průběhu oněch společných let i po nich mnozí snažili mnohokrát namluvit. Jsem přesvědčen, že stejnou měrou v oněch letech uzrávala i česká strana, protože to, že někomu z vlastní vůle pomáhám a vykonávám tak určitou misi, je vždy nesmírně obohacující pro obě strany. Nejsem si jist, jestli někdy někde v moderních dějinách existoval podobně úspěšný projekt harmonizace rozvoje dvou tak rozdílných teritorií i národů ve společném státě. I když rád na Československo vzpomínám, tak si jasně uvědomuji, že v momentu, kdy obě federální republiky svým způsobem dozrály k politické samostatnosti, tak se „projekt Československo“ svým způsobem vnitřně v určité etapě vyčerpal a bylo nejlepší ho ukončit, k čemuž opět došlo neobvykle kulturně, civilizovaně a bez zbytečných emocí. „Projekt Československo“ se tak zcela přirozeně v příhodný okamžik naplnil. Možná bylo dokonce dobře, že v té době první poloviny devadesátých let neexistovaly žádné vnější politické síly a zájmy, ať již mocenské nebo sousedské, které by Českou a Slovenskou republiku držely tak trochu násilím pohromadě v době, kdy scházela vnitřní energie k nastartování nové etapy budování společného státu. Desetiletá zkušenost politické samostatnosti byla před vstupem do EU pro oba státy nenahraditelná a dala mnohým možnost lépe poznat skutečné kvality minulého společného soužití. Přiznám se, že mi to tenkrát, na počátku devadesátých let, bylo velice líto a že jsem dělal všechno proto, aby byl společný stát zachován. Přiznám se dokonce k tomu, že bych o něj bojoval i s odstupem oněch 15 let znovu. Ale na druhé straně jsem velice rád, že je to tak, jak to je. Jen bych přivítal, kdyby si společná státnost a výsledky soužití v Československu vysloužily na obou stranách ještě více úcty. Uplynulých devadesát let nám dává celou řadu zkušeností a poučení, která bychom měli daleko více využívat nejen v našem vztahu k našemu členství v EU, ale i Evropské unii jako takové. Prošli jsme za oněch devadesát let celou řadou zkoušek, zásadních zvratů i nenápadných změn, zažili jsme více než desítku ústavních pořádků. Pokud se zastavíme jen u data 28. října, tak kromě již zmíněné československé samostatnosti v roce 1918 a zákona o československé federaci z roku 1968, si tento den připomínáme rovněž tzv. Den znárodnění z roku 1945. Tenkrát došlo k znárodnění klíčového průmyslu, dolů a bank. V roce 1988 byly oslavy tehdy 70. výročí československé státnosti po prvé od roku 1939 provázeny násilnostmi ze strany vládnoucího režimu. Události z října roku 1939, smrt dělníka Václava Sedláčka a studenta Jana Opletala rychle vyústily nakonec v tragický 17. listopad 1939 a ty z roku 1988 již celkem nezadržitelně směřovaly k 17. listopadu 1989. Určitě se tento den stalo ještě něco významného, na co si teď nemohu vzpomenout. Jeho dějiny a zkušenosti by měly být pro současnou politickou elitu České republiky opravdovým pokladem, ze kterého může čerpat určité poučení vždy, když se dostává ve vztazích v rámci EU do určitých potíží. Myslím, že základní poučení je trojí. To první spočívá v tom, že nám zadarmo nikdy, nikde, nikdo, nic nedá. Druhé pak hovoří o tom, že sami toho uprostřed Evropy mnoho nedokážeme a to třetí nás učí, že špatné sousedské vztahy tu vedou skoro vždy k osudným potížím, které nemohou zvrátit ani sebelepší přátelské vztahy ke vzdáleným zemím. Zkrátka a dobře, 28. října je opravdu na co vzpomínat, o čem přemýšlet a z čeho se poučit. Před blížícím se předsednictvím České republiky v EU by toho bylo více než třeba. Na samý závěr si dovolím poznámku, že Státní svátek Rakouské republiky dne 26. října opravdu, ale opravdu, nemá své kořeny v radosti rakouského lidu z října roku 1918, plynoucí z toho, že se Češi za dva dny definitivně osamostatní a bude od nich konečně pokoj... |