1. Jsme si vůbec vědomi, že ještě počátkem října 1918 nebylo "vyhráno"?

Klíčový význam Masarykova působení v těch čtyřech válečných letech první světové války je zcela nesporný. Na začátku té války neměla česká "politické scéna" vůbec žádnou koncepci pro přijatelně funkční vztah k ní. Na jejím konci zcela nepřehlédnutelně byl ve Washingtonu vůdčí autoritou pro problematiku Střední Evropy (a Rakousko-Uherska) T. G. Masaryk. Hodí se připomenout jak to, že známých Wilsonových 14 bodů k řešení poválečných poměrů evropských menšin zprvu počítalo výlučně jen s jejich autonomií, tak také to, že habsburská monarchie se vnitřně rozložila sama sebou (dokonce v samotném Rakousku, kam osobní Masarykův vliv na podzim roku 1918 rozhodně stěží zasahoval). Rozmanité spekulace, které se vyrojily zvláště po roce 1989, nehistoricky tvrdící, že kdyby Masaryk "nerozbil" Rakousko-Uhersko v roce 1918, nemuselo by bývalo dojít ani k "Únoru 1948", ani k "Srpnu 1968", snad netřeba pro jejich naivitu vyvracet. Na obdobně vůči historii necitlivé úrovni je zrovna tak teze, že "Masarykem začalo, co za Beneše skončilo nelidským vyhnáním Němců z ČSR". Kupodivu se také nedávno objevil v česky publikovaném článku "pozoruhodný" (ale věcně nepodložený) názor, že Masaryk v prosinci 1914 vyjel do svého exilu jako agent rakousko-uherské vlády (!).

2. Dvě další poznámky k portrétu "Osvoboditele"

Možná je vhodné předběžně upozornit na zápis, který si Masaryk poznamenal do svého deníku roku 1881: "Závidím těm, kteří mohou psát inkoustem; já píši o každé svízeli krví svého srdce." (Z původního německého znění přeložil M. D.) Nemělo by nám snad uniknout, že v porovnání s všelijakými současnými hrátkami o pozice v politice Masaryk také nevývratně musí připadat jako zjev ze zcela neskutečné pohádky: Sice jako jednačtyřicetiletý do politiky vstupuje, ale velmi brzy se vzdává mandátu; maje za to, že pro ni jaksi není dost kvalifikován (smíme-li to po něm opakovat). Pak se věnuje dál své kariéře univerzitního profesora, zakládá další kulturně-politický časopis a napíše několik zcela zásadních knižních analýz o nejzávažnějších "otázkách" svého času a tehdejšího lidstva. Teprve po 14-leté přestávce se znovu -- a s úspěchem -- pokouší získat poslanecký mandát; roku 1907.

3. Diskrétní Masaryk a konečně prozřevší Wilson

Na delikátnost -- jen váhavě stupňovaného -- uznávání čs. zahraničního odboje, nakonec jako "vlády" ze strany "Spojenců", naléhavě upozorňuje § 103 Masarykovy Světové revoluce . Ta čs. "vláda" v exilu neměla totiž prokazatelně žádné národní území pod svou pravomocí! (Samozřejmě zcela jiným, víceméně především vojensky vnímaným fenoménem bylo ovládnutí transsibiřské magistrály čs. legiemi.) Význam 14 Wilsonových "bodů" z 8. ledna 1918 je sice nesporný, ale vůbec negarantoval vznik samostatného státu! Je třeba upozornit na to, že zcela nedvojznačně a "osudově" pro poválečné státoprávní uspořádání Střední Evropy zapůsobila teprve Wilsonova odpověď na nabídku míru z rakouské strany --- z 19. října 1918.

Možnosti ukončení kruté světové války se začaly rýsovat po 5. říjnu 1918, když Německo přišlo s nabídkou příměří (k němuž se téhož dne přidalo jak Rakousko, tak Turecko). Rakousko-Uhersko výslovně akceptovalo řadu Wilsonových stanovisek, včetně těch "14 bodů"! Masaryk se včas dověděl o plánu císaře Karla na přetvoření Rakouska na spolkový stát. Proto inicioval vydání "Deklarace Nezávislosti" (datované pak 18. 10.), jejíž znění předem diskrétně předal americkým vládním místům (státnímu sekretáři Lansingovi). Sám Wilson pod dojmem argumentace z právě zmíněné "Deklarace" nenechal ve své odpovědi rakouské vládní kruhy na pochybách o tom, že pouhá autonomie (ze 14 bodů z ledna) nemůže uspokojit snahy národů k dosažení vlastních práv a osudů; ta odpověď -- zopakujme to tu -- byla vydána teprve 19. října 1918!

4. "Československý národ" -- jen fikce?

V podmínkách z počátku 20. století stále zůstávala jako nedotknutelná zásada v povědomí mocných tehdejšího času legitimita, opřená o tzv. "historicky doložená" práva. Nemůžeme se v 21. století nikterak divit, že tzv. "československý národ" byl sice kolem roku 1918 politickou fikcí, ale ještě před vznikem ČSR naprosto nezbytnou. Tehdy sice bylo možné státoprávně (a historicky) odkazovat na České království, ale tisíc let nic obdobného by se nenašlo pro jakoby jen podtatranské "Severní Uhry". I když to bylo "historicky" a "jazykově" problematické, bylo nanejvýš nutné politicky rozhodujícím (a stále ještě tradicionalisticky zakotveným) spojeneckým kruhům zdůrazňovat, že Slováci jsou vlastně jen jinou větví z týchž kořenů. Aby to nepůsobilo komplikovaně, ne-li zmateně, bylo optimální před světem vystupovat jako jeden národ, "československý". Ostatně takto, společně prolévanou krví v boji, vystupovaly také "československé legie"!

Vzhledem k tomu, že Slováci svým počtem (15,1 % podle sčítání z roku 1921) byli v nově vzniklém státě až na třetím místě -- za Němci (24,7 %) --, nebylo možné jiným viditelným způsobem dát najevo, že jsou státotvorně "na prvním místě", spolu s Čechy (kterých bylo v ČSR 52,5 %). Navíc Němci se zpočátku jevili jako "nestátotvorná" složka v ČSR; je pochopitelné, že okamžitě nechtěli žít jen jako právně rovnocenný, a ne už jako jazykově nadřazený národ.

Je nutné znovu a znovu připomínat, že TGM si naléhavě uvědomoval nepřipravenost slovenského národa na nový plnoprávný život po roce 1918. Opakovaně o tom až příliš výmluvně psal např. dr. Vavru Šrobárovi: "To naše Slovensko mně nedává spát! Ti Slováci a Češi jsou si tak cizí..." (18. 10. 1919.) Nebo: "Mám o Slovensko velký strach! Jsem nemocen z toho, věřte mně." (27. 11. 1919.) Stěží lze přehlédnout (leč děje se tak!), že po svém otci měl Masaryk z poloviny slovenský původ!

5. Achillova pata ČSR --- její Němci?

(Také o tom, kdo "doma" rozbíjení společné monarchie státoprávně začal)

Už 21. října 1918 se Němci z českých zemí nově ještě nevzniknuvší republiky dohodli s rakouskými Němci na ustavení "Deutschösterreich"; se čtyřmi regiony: Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschmähren, Böhmerwaldgau. Mohlo by se přehlédnout to datum: týden před spontánním vyhlášením české samostatnosti v Praze už -- ve spolupráci s "rakouskými" -- rozbíjeli tehdy ještě existující rakousko-uherské mocnářství čeští a moravští Němci! Již 30. října ustavili němečtí poslanci zmíněných regionů spolu s rakouskými reprezentanty (bylo jich 208) svou vlastní vládu a o dva týdny později (12. 11.) vyhlásili republiku, kterou chtěli propojit s "říšskoněmeckou" (nazývanou pak "Výmarská republika"). Jen mimochodem budiž zde zmíněno, že 31. října se jako samostatné království odtrhly od společného soustátí Uhry. (K 29. 10. bylo vyhlášeno společné "království" Jihoslovanů.)

Málokdo s tím dlouhým odstupem času od vzniku republiky si ještě teď uvědomuje, že Masaryk hned druhého dne po svém příjezdu do Prahy (22. 12. 1918) oslovil "naše německé krajany" a třetího dne (23. 12.) navštívil německé divadlo s artikulací naší "společné vlasti".

Je třeba předem říci, že se podařilo poměrně brzy získat 70 % německých voličů pro aktivní vztah vůči zprvu jen s ostentativní averzí vnímanému (a ještě nestabilnímu!) státu. Hned na podzim 1925 bylo zvoleno do čs. parlamentu 54 poslanců. Když se objevili dva němečtí ministři ve vládě, zůstalo to tradicí až do kritického roku 1938.

Nelze přehlédnout, jací lidé se jako Rakušané nebo říšští či naši Němci s uznáním vyjadřovali o TGM a o ČSR. Nebyl to jen Emil Ludwig se svým "Duchem a činem" (1935). Třeba mezinárodně významný teoretik sociálního demokratismu Karl Kautsky v něm od roku 1933 viděl "svého prezidenta"; dokonce s takovým oceněním, že i F. D. Roosevelt podle jeho mínění zůstával v jeho stínu! Ještě krátce před zprvu nečekaným koncem ČSR se vyjádřil Wenzel Jaksch o TGM jako o "naději všech slušně smýšlejících lidí" (roku 1937).

Stěží je možné spojovat poválečný odsun většiny německého obyvatelstva z ČSR po druhé světové válce s okolnostmi, za jakých ten stát po první světové válce vznikl. Už to, že se nepodařil obdobný odsun maďarského obyvatelstva z jižního Slovenska, dokládá, že teprve specifické mezinárodně-politické podmínky (diferencované zájmy SSSR ve Střední Evropě) umožňovaly drastické řešení jen tzv. německé otázky v ČSR (na účet "kolektivní viny").

6. Masarykova předjímavá demokraticky projektovaná vize "Nové Evropy"

ČSR nebyla nějakým zlovolným a zcela "umělým" projektem jakési Masarykovy "umanutosti". Copak nebyl Masaryk ještě na počátku léta 1914 loajálním říšským poslancem? Nezačala první světová válka jako projekt ekonomicko-politické rozpínavosti císařského Německa? Česká politická scéna na válku nikterak připravena nebyla. S přihlédnutím k tomu, že stále ještě svět respektoval jakousi "vydrženou legitimitu", byl od počátku problém třeba s formováním "legionářského" vojska v Rusku; protože jakou může mít cenu přísaha vojáka, který zběhl na druhou stranu fronty? I když Masaryk vyhlásil slavnostně odboj proti rakousko-uherské monarchii při příležitosti oslav Husovy památky v Ženevě (500-leté výročí jeho mučednické smrti), až do podzimu posledního roku války nebylo jisté, zda státoprávně nezůstane v Evropě prakticky vše při starém, jen s nově definovanými právy na širší autonomii. V Úvodu k Nové Evropě (datovaném v Kyjevě, 15. 1. 1918) Masaryk zcela otevřeně přiznal, že "dost dlouho jsem se podle staršího programu Palackého natrápil, usmířit Rakousko s námi a přetvořit je v demokratické soustátí, vypovězení války udělalo z politického problému problém svědomí".

V rámci situace na začátku 20. století rozhodně nebyla mezinárodně-politicky zralá doba na nějaké "sebeurčení národů". Bylo ovšem možné argumentovat "historickými právy zemí koruny české"; a bylo nutné pragmaticky k tomu připojit zmínku, že Slováci jsou jenom jaksi "druhou větví" téhož národa "československého". A když ne vždy politicky, tak eticky právo národů na sebeurčení opakovaně zdůrazňovat. Zároveň jedním dechem brzdit obavy z "balkanizace" Střední Evropy.

7. Pro jaké úbytě zanikla "Masarykova republika"?

Považuji za nezbytné okamžitě a zcela kategoricky tvrdit, že ať už před rokem 1914, anebo v poválečném dvacetiletí, neselhaly přímo nějaké "Masarykovy ideje", nýbrž pokaždé světová ekonomika a politika.

Před první světovou válkou existovaly pouze tři středoevropské státy, dva autentické, ten třetí silovou kooptací: Německo, Rakousko-Uhersko, a Rusko; Polsko bylo rozdělené ještě před napoleonskými válkami mezi uvedené tři velmoci. Přitom Rakousko-Uhersko na jihovýchodě hraničilo s Osmánskou říší. Německo svou ekonomikou již na počátku 20. století předčilo Velkou Británii. Boj o hegemonii nad "starým kontinentem" byl na spadnutí. Je tu třeba zdůraznit, že během války Masaryk myslel evropsky a demokraticky, nikoli partikulárně nebo nacionalisticky.

Připomínám jen tolik, že třeba již v Ideálech humanitních (z roku 1901!) Masaryk formuloval myšlenku, že zárukou žádoucího příštího vývoje ve světě by byla "mezinárodní nenucená organizace svéprávných kulturních národů". --- Na zcela nesrovnatelné úrovni s dobou před sto nebo sedmdesáti lety také dnešní svět zatím nedokáže najít účinné prostředky k zajištění nejen globálního míru, ale ani k udržitelnému životu na této planetě. Jako kdyby se lidstvo nedokázalo zbavit přízraku setrvalého boje o hegemonii (spolu se zdroji energie a surovin)...

7. Doma není nikdo prorokem?

Máme-li před sebou odkaz významného myslitele a státníka, vždy je obtížné vzdát mu hold bez pathosu a s žádoucím přihlédnutím k okolnostem, jež se staly médiem jeho vyniknutí. Je -- že by paradoxně? -- zajímavé, že tak jako stihli komunisté zašlapávat vděčnou památku na TGM po "Únoru", zrovna tak "inovačně" to zkoušejí mnozí literáti po "Listopadu". Jako neohrožená -- a právě tím ještě více dráždící -- osobnost zůstává ovšem T. G. Masaryk jako politik i pro 21. století málem nedostižným vzorem.

Na závěr raději už jen dva citáty. V Evropě, jaká je John Gunther napsal: "Masaryk -- jakou velikost to jméno znamená! Syn robotníka, ...který dorostl k "nejlepšímu intelektu století", pacifista, který zorganizoval armádu, jež provedla čin, nemající obdoby ve vojenských dějinách, ...který v debaklu moderního světa stále věří ve vládu snášenlivosti. ...Nebude snad už dlouho živ. Není však člověka naší doby, který zanechá ostatním lepší vzpomínku." A proslulý intelektuál 20. století sir Karl Popper roku 1945 ve svém slavném díle Otevřená společnost a její nepřátelé napsal: "Masarykovo Československo bylo zřejmě jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly." Karl Popper prý ve svém životě obdivoval dva muže; tím druhým -- po Masarykovi -- byl W. Churchill. (U Kautského "tím druhým" byl -- jak bylo zmíněno shora -- F. D. Roosevelt.)

Citát nemusí nic automaticky dokazovat. Ani jeho autor. Když ale doma neumíme po rozmanitých zkouškách času najít přijatelně vyvážený pohled na zakladatele novodobého československého státu, alespoň ty soudy "zvenčí" by měly silácké kritiky -- zajisté mýtického (ale mezi legionáři dojemně zrozeného!) -- "tatíčkovství" přimět k zamyšlení, zda se přece jen neotírají příliš neomaleně o čestnou památku velikána, aby se na ní také -- byť problematicky -- přihřáli. Už jsme se navylévali žíravin rozleptávajících ty lepší naše tradice sdostatek! Máme takových osobností, jakou byl TGM, opravdu nazbyt?!

POZNÁMKA: Zájemce o další podrobnosti k této tématice odkazuji především přímo na Masarykovu Světovou revoluci. --- Na řadu závažných souvislostí upozorňuji ve svých dvou publikacích: Zpětné zrcadlo Masaryk? (S podtitulem: Tři sondy, také do naší dnešní krize. Vydalo Masarykovo muzeum v Hodoníně, 2005.) --- Masarykovské návraty (Nadace Universitas Masarykiana + Akademické nakladatelství Cerm + Nakladatelství a vydavatelství Nauma, Brno 2006)