Scházím se s Blankou čas od času, abych se dozvěděl, co je nového. Jak již někteří čtenáři vědí, Blanka mne pravidelně zásobuje analýzami všeho druhu: od české politiky přes tu evropskou, od vztahů mezinárodních, až po ty intimní, a místy nevynechá ani ty nejintimnější. Naposledy jsme se věnovali Slovenkám¨, nyní se nepřímo stal tématem její učitel, který byl u toho. Tématem byla: občanská společnost.

O tom, že je to intelektuál bylo jasné od prvního okamžiku: hovořily za něho jeho sexy rovnátka, nedbale oholená tvář a poněkud těkavý pohled plný něhy. Jako u správného učitele jsem se před ním chvíli cítil jako žák, než vytáhl z tašky něco, co mne naprosto ohromilo. Měl to vypočítané na efekt. Ta kniha měla modrou obálku a černým písmem na ní bylo anglicky napsáno: Being and Time. Ano, to nemělo naprosto žádnou chybu: šlo o slavnou knihu filozofa Martina Heideggera. "Právě to čtu," řekl John.

Nerozebírali jsme ale dílo tohoto německého filozofa, na to už byla v kavárně poměrně pokročilá doba, ale dostali jsme se zase po čase k něčemu, co Blanka s oblibou ráda otevírá. Nazývám si to sám pro sebe "syndromem neukončené revoluce". Kdysi mne tím Blanka překvapila po jednom senátním čtení, na němž jistý senátor vyvolával duchy minulosti. Možná se k takovým úvahám hodí nejlépe tento rok osmiček v předtuše té budoucí devítky. Po několika zdvořilostních frázích totiž John s neodlatelnou otevřeností řekl něco, co mne úplně nadzvedlo. "Když nejste spokojeni se současností, proč se jí nepokoušíte změnit?" Než jsem se stačil zmoci na nějakou reakci, v níž bych se pokusil dělat zas po čase advokáta ďáblu, dodal: "Klíčem ke všemu je občanská společnost!"

Byl bych se tím nějak zvlášť nezabýval, kdyby to nebylo sdělení upřímné, bezpochyby trochu naivní, ale ve své podstatě velmi opravdové. Na rozdíl od všech těch expertů, kteří o tom mluví ex cathedra, tento mladý učitel angličtiny v Praze mne v čase vrátil někam, kam jsem zrovna moc nechtěl. Blanka měla tentokrát v inscenování situací navrch.

Ale byli jsme už v tom. "Nevěřím na občanskou společnost!" řekl jsem nekompromisně tomu chlapci. Bylo vidět, že se ho to sdělení citelně dotklo, protože čekal, že s ním budu souhlasit. Blanka chtěla tu nerovnováhu před blížící se konfrontací vyladit, proto se trochu více rozesmála než obvykle, aby dala najevo, že to nemyslím zas tak vážně. Myslel jsem to vážně. "Jakto?" divil se John, "máte přece Havla, Patočku a Masaryka -- ti všichni přece u vás budovali občanskou společnost!" V tom výroku bylo zděšení, bolest a neporozumění. Abych mu to neusnadnil, nasadil jsem tu nejtěžší váhu, které jsem byl toho večera schopen: "Přece mi tu nebudeš vykládat, že u vás v Americe nějaká občanská společnost existuje!"

Občas někdo do Prahy přijede, aby tu kázal, jak to chodí ve světě. A protože to často bývají emigranti, nikdo jim moc nevěří, neboť za jejich výroky bývá ponejvíce skryta frustrace z toho, že jim v jejich rodné vlasti, i přes stejnou mateřštinu, už nikdo nerozumí. Když ale přijede do Česka Američan, který tu káže, budí to v místních obyvatelích možná méně zlosti, a snad i o poznání více soucitu. U žen to někdy vyvolává i jakési hormonální záchvaty. Jistě, John nemohl říct nic jiného: "Ano, v Americe občanská společnost existuje!" Dost mne tím naštval...

Protože ale nemůžete pokračovat dál, když proti sobě stojí dva nekompromisní výroky, bude dobré uvést příklady. "Můžeš to uvést na příkladu?" A John ten příklad uvedl. Jmenuje se to Mothers Against Drunk Driving (MADD). Vznikla prý někdy před 30 lety. Našel jsem si jejich webové stránky, abych si ověřil, jestli mi John nekecal. Vypadá to, že mluvil pravdu, je to ZDE.

A jaké poučení z toho plyne? Dali jsme si ještě jedno pivo, i když to vypadalo, že nám nenalejí. "Zkus to," řekla Blanka. "Tebe tady znají!" Znají a nalili -- sám jsem si už nedal. Zdálo se mi, že některá setkání se nemají konat, protože člověku naruší jinak dobře zaběhaný rytmus. Jeho skryté a občas i odkryté bytí. Mladý Američan ale čte Heidegerra, řeší problém s prodloužením svého víza v Česku, a Blance se prostě líbí. "My s tebou vlastně souhlasíme," chlácholila Johna rozněžnělá Blanka, "problém vlastně nespočívá v tom, že bychom nesouhlasili, ale v něčem jiném..." John tomu nerozuměl: "A v čem?" Podívali jsme se na sebe s Blankou trochu lítostivě a Johnovi už ten večer na otázku nedpověděli.

Odpovídám na ni až dnes, když už se mi to v hlavě všechno tak trochu rozleželo: "Problém, milý Johne, spočívá v tom, že na to, aby se člověk věnoval 30 let organizaci, zasvětil jí doslova celý život, je ten jeho život příliš krátký. V této zemi navíc část předchozích generací zasvětila své životy různým pravdám, které se ukázaly být něčím jiným, než v co oni sami ve skrytu duše doufali."