Zárukou kvality

Lucie Výborná, moderátorka : Je sedm minut po desáté hodině, posloucháte Dopolední Radiožurnál. Proti mně už u druhého mikrofonu sedí teoretik médií, profesor Jan Jirák. Pěkný den.

Jan Jirák: Dobrý den.

Lucie Výborná, moderátorka : Pane profesore, ještě než se budeme věnovat mediální výchově a českým médiím, položím vám stejnou otázku, jakou kladu už od devíti hodin odrána posluchačům Dopoledního Radiožurnálu, totiž zda jsou podle vašeho názoru naše současná veřejnoprávní média zárukou kvality a objektivity informací?

Jan Jirák: Myslím, že v kontextu českých médií jsou vcelku zárukou jisté kvality. Objektivita je vymyšlenost. Ta není možná, o čem, což bych si troufal i obhájit, takže to bych ... Objektivitu pochopitelně nejsou schopna udělat. Zdá se mi, že naše veřejnoprávní média někdy až příliš straní tomu či onomu, ale ono se toho asi nejde vyvarovat.

Lucie Výborná, moderátorka : To říká Jan Jirák, je dnešním hostem Dopoledního Radiožurnálu. Jsou k vám k dispozici naše webové stránky www.radiozurnal.cz. Máte-li na pana profesora nějaké otázky, budeme rádi, když je pošlete. Stejně jako hlasovat můžete právě na webových stránkách do naší ankety na toto téma: veřejnoprávní média a záruka kvality informací.

Písnička

Lucie Výborná, moderátorka : V Dopoledním Radiožurnálu sedí se mnou profesor Jan Jirák. Naším tématem jsou média. Vy jste také spoluautorem učebnice Rozumět médiím. Jak to vypadá s mediální výchovou na českých školách?

Jan Jirák: Tak já myslím, že se ta situace lepší už, aspoň teda doufám. Víte, to je taková složitá věc. Já jsem nikdy netušil, jak obtížné je zkusit do vzdělávacího systému, který nějak běží, prosadit nové téma. Měl jsem si toho všimnout pochopitelně, ale nevšiml si. A mně přišlo samozřejmé, že lidé potřebují se poměrně včas dovědět něco o tom, jak fungují média a co se od nich dá čekat a co se od nich nedá čekat. A najednou se ukázalo, že to nikam nepatří, že to není ani čeština, ani dějepis. Takže ty počátky byly dost těžké. A myslím, že dodnes česká společnost, což zní strašně vznešeně, trošku trpí tím, že vlastně představy o tom, co ta média umějí, k čemu jsou, k čemu naopak nejsou, tak že tyhle představy jsou dost takové jako rozostřené a mnohdy velmi intuitivní...

Lucie Výborná, moderátorka : Pardon, že vstupuji do vaší řeči, jsou rozostřené tím, na co jsme tady byli, řekněme, před těmi dvaceti lety zvyklí? Tady máme noviny: něco se v nich píše, je to pravda - takže to tak také bereme?

Jan Jirák: Myslím, že ne, myslím, že ne, že ta situace byla složitější. Když se podíváme na tu dobu před dvaceti lety a dříve, myslím, že na celou dobu normalizace, tak jsme žili v podstatě v takovém zvláštním jakoby schizofrenií. Na jednu stranu jsme věděli, že to, co je v médiích, se musí brát vážně, protože to bude platit. A na druhou stranu jsme věděli, že tomu nemůžeme věřit. To byl zvláštní stav, který nás udržoval v takové ostražitosti, co si zase tam nahoře vymysleli a co tak asi může znamenat. To vedlo k tomu slovnému čtení mezi řádky a jaksi snaze porovnávat víc zdrojů. To byla doba, kdy se četl několikery noviny, taky byly na pracovišti k dispozici často. A já myslím, že to, na čem jsme trošku začali trpět, byla neuvěřitelná naivita, s kterou jsme vpadli do těch devadesátých let. Zatímco tady, když to hodně zjednoduším a omlouvám se historikům a sociologům, tady na začátku devadesátých let žila představa, že alespoň pokud jde o média a nějakou veřejnou komunikaci, tak že si dáme takový lepší 68, v lepším provedení. A málokdo tehdy tušil, že na západ od nás za tehdejší železnou oponou se odehrává tvrdá a drsná komercionalizace, že média, která by snad chtěla někoho opravdu informovat, jsou v podstatě v defenzívě a že všechno, promiňte mi ten výraz, válcuje snaha vyhovět inzerentovi.

Lucie Výborná, moderátorka : A prodat noviny.

Jan Jirák: Prodat noviny, prodat stanici, pobavit, nezatěžovat. Takže já mám pocit, že do devadesátých let česká společnost vstoupila nevybavená imunními látkami proti tomuhle tomu tlaku. Ona uměla zápasit nebo vyrovnávat se s médii, která dělala politickou propagandu, neuměla se vyrovnat s médii, která dělala komerci.

Lucie Výborná, moderátorka : Vy jste naznačil ten vývoj, to, co se stalo na západ od našich hranic, zejména v sedmdesátých letech té západní Evropy, i když asi někde začali daleko dříve. Myslíte si, že tenhle ten druh vývoje už máme za těch posledních dvacet let za sebou a jsme jakžtakž stabilizovaní v tom, co teď máme na mediálním trhu nebo že se to ještě bude někam posouvat?

Jan Jirák: To je těžká otázka. Myslím, že ten ... pokud jde čistě o mediální trh, tedy o byznys, aby se tak řeklo, tak ta situace je v podstatě stabilizovaná na úrovni podobné západní Evropě. Ta tradiční média, zvláště tištěná, postupně lehce ztrácejí. Internetová média postupně lehce nabývají, komercionalizují se, stávají se masovými, ta představa té krásné globální vesnice už je v podstatě mrtvá. Takže v tomhle, myslím, že jsme se stali součástí toho, řekněme, evropského kontextu. Nějaké změny, myslím, že nás čekají. Hlavně asi to budou změny v oblasti postavení a role těch médií veřejné služby nebo, jak se s oblibou říká, veřejnoprávních.

Lucie Výborná, moderátorka : Co to je veřejnoprávní, na to se vás budu ptát za malý okamžik. Profesor Jan Jirák je hostem Dopoledního Radiožurnálu.

Písnička

Co je to "veřejnoprávní"

Lucie Výborná, moderátorka : John Lennon v Dopoledním Radiožurnálu. Posloucháte nás devatenáct minut po desáté hodině. Ve studiu je se mnou mediální expert Jan Jirák. Pane profesore, když vezmu slovo veřejnoprávní, mohl byste mi nějak pomoci s tou definicí? Víte, ona spousta novinářů, spousta politiků také s tím slovem manipuluje, a to velmi často. Jan Kraus se mu třeba směje. Co to je veřejnoprávní?

Jan Jirák: Slova mají své dějiny, ta slova se vyvíjejí a nabírají na sebe nové významy a tohle slovo k nám vlastně vstoupilo na začátku devadesátých let nebo v první polovině devadesátých let a původně označovalo vlastně jenom fakt, že některé instituce, tehdy hlavně média, nejsou soukromoprávní, tedy mají jiný právní statut, než když by to byly soukromé, soukromé podniky. Dokonce to ani tehdy nebylo v legislativě to slovo. Používalo se vlastně jako překlad z němčiny, jenom jako kalk. Ale protože slova mají své dějiny, tak se postupem času začalo vyvíjet tím, jak ho média užívala, jak ho politici užívali, tak začalo dostávat takový dodatečný význam, že veřejnoprávní je něco, co není komerční, co má nějaké jaksi vynutitelné nebo nárokovatelné kulturní kvality, co se hlásí ke kulturnímu dědictví a podobně. Nakonec se vlastně za veřejnoprávní považuje to, co je v zákonech o médiích veřejnoprávních, tedy u České televize a v Českém rozhlase, jako jejich úkol podávat nějaké ověřené, vyvážené informace, přispívat zábavě, chránit kulturní dědictví. Vlastně dneska, když se řekne veřejnoprávní, tak se tím myslí to, že to bude součást nějaké, řekněme, nepokleslé, nebo dokonce vyšší kultury, že to bude mít nějakou jinou hodnotu než jenom přilákat pozornost. To se nejlíp projevuje na takových větách jako - tohle není dost veřejnoprávní nebo tohle by mělo být spíš na veřejnoprávní televizi, když se to objeví na komerční a nevypadá to příliš komerčně. Čili jaksi v té společenské praxi se nějakým způsobem to slovo veřejnoprávní stalo synonymem k tomu, co by mělo být kvalitní, co by nemělo sázet na primitivní přilákání a úřední pozornosti, co by asi mělo být víc, řekněme, intelektuální než pudové, když to hodně zjednoduším. Co by koneckonců mělo nějak souviset s českou národní kulturní tradicí, mělo by to ctít, řekněme, tradičnější hodnoty literární, umělecké i jazykové. Takhle bych asi nějak tu veřejnoprávnost definoval.

Lucie Výborná, moderátorka : Pakliže se budeme bavit o tom, jak se vlastně strukturuje ten současný mediální trh, jaký je osud veřejnoprávních médií? Já myslím, že v zahraničí už s tím také mají svoji, svoji zkušenost.

Jan Jirák: To mně uvádíte do rozpaků, protože jedno milé české přísloví říká, že se nemá mluvit o provaze v domě oběšencově. Ale ...

Lucie Výborná, moderátorka : Já si myslím, že to je právě úkol té veřejné služby, že se může mluvit o provaze v domě oběšencově.

Jan Jirák: Nuže hovořme o něm. Já se moc obávám, že média veřejné služby v té podobě, v jaké jsou, představují něco, co sice ještě bude asi poměrně dlouho existovat, ale je to úctyhodné, ale pomalu, pomalu dožívající. Říkám to s neradostí, protože jsem posluchač a divák médií veřejné služby dost intenzivní.

V blízkosti Národního divadla

Lucie Výborná, moderátorka : Já tedy položím za našeho posluchače otázku, který se zeptal v podstatě: "Kdo bude držet úroveň novin, až padnou veřejnoprávní média? Stanou se z nás jen tupci s prefabrikovanými názory?"

Jan Jirák: Já nevím, ale upřímně, jestli, jestli média veřejné služby drží úroveň novin, já si tím nejsem vůbec jist. Myslím, že tam ta cenzura je ... ten předěl je daleko, daleko hlubší. Trošku odbojně zkusím říct, že ... a omlouvám se předem všem, kteří se jak v Českém rozhlase, tak České televize ze všech sil snaží úroveň držet, že rozhodující úloha médií veřejné služby není v udržování úrovně zpravodajství. Já si umím docela dobře představit, že by zpravodajství bylo okrajovým, nechť je mi odpuštěno, dokonce i možná zanikajícím rozměrem té služby, kterou média veřejné služby poskytují. Já je čím dál tím víc vidím jako statek kulturní. Už poměrně dlouho se v duchu snažím klást Český rozhlas a doufejme, jednou i Českou televizi někam do blízkosti institucí, jako je Národní divadlo nebo Národní galerie.

Lucie Výborná, moderátorka : Jak se s takovouhle otázkou toho přerodu srovnala taková média, jako třeba BBC nebo jiní "veřejní vysílatelé"? Na to se budu za okamžik ptát profesora Jana Jiráka, který je hostem Dopoledního Radiožurnálu. Posloucháte nás pět minut před půl jedenáctou. Hezké dopoledne.

Písnička

Zprávy

Písnička

Lucie Výborná, moderátorka : V Dopoledním Radiožurnálu posloucháte rozhovor s profesorem Janem Jirákem. Věnujeme se médiím. Načetli jsme nějakou možnou budoucnost médií veřejnoprávních, můžeme v tomhle směru nabídnout nějakou zahraniční zkušenost, jak se s tím vypořádali třeba někde jinde?

Jan Jirák: Ono to vypořádání asi možná je trošku neutěšené, protože když se rozhlédneme po Evropě, tak v zásadě jsou takové dva jakoby směry vývoje. Na jednu stranu je to určitá ochota přizpůsobit se tomu, co dělají ta komerční média. Já myslím, že při vší úctě je cesta, kterou se vydalo britské BBC. A na druhou stranu jsou nejrůznější snahy jakoby udržovat ten starší stav, což většinou vede k nějaké takové jako zvláštní destabilizaci. Ono se hodně mluví o tom, že v prostředí komerčním média veřejné služby postupně chřadnou. Když se podíváme do minulosti, tak média veřejné služby vlastně vznikla jako, teď to řeknu velmi honosně, jako národně reprezentativní instituce, přinášet hodnotnou, řekněme, vyšší uměleckou produkci, která je nebo která byla národně reprezentativní a v tomhle směru ta média najednou v tom globalizujícím se světě, v tom sjednocujícím se, propojujícím se hranic rozpouštějícím světě začínají být svou, řekněme, národní určeností tak trošku staromódní.

Trojí krize médií veřejné služby

Lucie Výborná, moderátorka : Takže národní obrození už nečekejme v našich veřejnoprávních médiích?

Jan Jirák: Nečekejme, i když je to možná škoda. Ale já si osobně myslím, že je to trošku škoda, ale jako instituce prostě jsou, jsou něčím, co k nám promlouvá tak trošku z minulosti, z první poloviny minulého století, z první části druhé poloviny minulého století, z dob, kdy hranice státu byly něco obtížně překonatelného, z dob, kdy, kdy takové věci, jako sportovní utkání národních reprezentací byly politická událost, nikoliv zábavní tak, jak to vidíme teď. Čili ta média v sobě nesou ethos něčeho, co bohužel se stává pomalu archaickým. To vede k tomu, že ta média se ocitají v něčem, čemu se v literatuře někdy říká trojí krize. Ta krize má jakoby tři roviny. Jednak tím, jak vznikla, najednou tak trošku nevědí, co mají dělat, čili taková jako krize identity, k čemu jsme, co se od nás chce... ... Máme tedy se nesnažit vzdělávat, držet kulturu, být vkusní. To je problém, který řeší média veřejné služby u nás, stejně jako v jiných částech Evropy. Druhá krize je krize organizační. Ta média jsou většinou daleko větší, jako, jako podniky, než jejich komerční konkurenti nebo partneři a poukazuje se na to, že vyrábějí draze, že je tam moc lidí, že to není efektivní a tak dále. A třetí krize je krize financování, protože ve většině evropských zemí je ten princip podobný jako u nás, to jest vybírá se nějaký poplatek často za užívání nebo vlastnictví funkčního přístroje a ten se pak využívá na financování těchhle médií. A ve vzduchu visí otázka, jestli je to správný způsob financování a jestli lidé za to, že tímto způsobem přispívají na ta média, nemají právo víc nebo jinak mluvit do jejich fungování, což ale zase komplikuje tu identitu, protože ta média jsou složená na principu, že sama vědí, co je dobré, nikoliv že by byla jenom nějakým servisem toho, co lidé chtějí. A tyhle ty tři krize, které pochopitelně jsou živené těmi komerčními médii, pro které je výhodné, že ta veřejnoprávní nejsou moc stabilizovaná, tak tato krize se projevuje vlastně po větší části Evropy.

Lucie Výborná, moderátorka : Mluvili jsme o tom, že to národní obrození ve veřejnoprávních médiích asi nepřijde, ale otázka je, kolik lidí by o něj vlastně stálo? Když se podívám na náklady některých novin u nás, tak z těch čísel se dají odečíst poměrně solidní odpovědi.

Jan Jirák: Otázka je, jestli to platí i pro vysílání. Tam to jsou jakoby jen dvě složitě spojité nádoby. A my nevíme úplně přesně, protože to nemůžeme experimentálně vyzkoušet, nakolik by, řekněme, větší důraz na tu kulturu spojenou s českým prostředím české publikum slyšelo. Na jedné straně máte pravdu, klesají náklady novin, na druhé straně české filmy a seriály v televizním vysílání jsou pořád populární. Čili ta jistota toho prostředí, které známe, do kterého zapadneme, ta pořád má nějaký význam. Problém je ten, že poměrně málo médií a zvláště v těch tištěných, to skutečně nabízí, že ta média spíš, na časopisech životního stylu je to zřetelně vidět, spíš přinášejí věci, které jsou vlastně globální konzervy, které se u nás jenom otevřou a kydnou se na ten čtenářský talíř a vlastně nemají nějaký jakoby vnitřní vazbu nebo pocit nějakého závazku vůči prostředí, v kterém působí.

Lucie Výborná, moderátorka : Profesor Jan Jirák je hostem Dopoledního Radiožurnálu. Děkuji za otázky, které jste poslali. Za malý okamžik je položím.

Písnička

Je to zpráva nebo komentář?

Lucie Výborná, moderátorka : Otázky na profesora Jana Jiráka, otázky, které se týkají médií, otázky, které jste poslali, jsou teď na pořadu vysílání Dopoledního Radiožurnálu. "Proč tak málo novinářů," ptá se Honza Horný, "že čte všechny hlavní deníky, ctí oddělení zpráv od vlastních komentářů a proč to neumí odlišit většina čtenářů?" Píše Honza. To je otázka na vás, pane profesore.

Jan Jirák: Já jsem to pochopil. Já myslím, že ta druhá část je snazší na odpovězení. Myslím, že čtenáři už dnes mají potíže s tím oddělením s rozpoznáním zprávy od komentáře, protože se fakticky se zprávami téměř nesetkávají, alespoň v tištěných médiích. Ten zřetelný trend je k tomu, že i deníky produkují dlouhé texty, texty, které jsou často propletené informacemi z pozadí, nějakou zprávou, do toho je to vlastně komentované. Když to teď trošku přeženu, podíváme-li se na takový velký deník, významný deník náš, jako je třeba Mladá fronta DNES, tak nechť je mi odpuštěno, už pomalu začíná být jakýmsi časopisem, který vychází denně. To je ta zpravodajská stránka, je tam relativně zanedbatelná. Ono to možná i souvisí s tím, že část té zpravodajské produkce se přesouvá na Internet, do těch internetových verzí a v té tištěné podobě se neobjeví. Takže vzniká taková zvláštní situace, v níž celá řada materiálů jsou skryté kombinace zpráv a názorů. A pak je jedna komentářová stránka, kde jsou ty nebo dvě komentářové stránky, kde je to vlastně jakoby čisté, ale je to plynulý přechod oproti tomu předcházejícímu.

Lucie Výborná, moderátorka : Pak ještě existuje jedna stránka věci, a to PR agentury. Pane profesore, je nějakým způsobem třeba procentuálně zjištěno, kolik těch textů, které dodávají PR agentury novinářům, je použito, aniž by byly v novinách předem označeny?

Jan Jirák: Zjištěno to není, ono se to také velmi obtížně zjišťuje. On kolikrát bohužel ani sám autor úplně přesně neví, že vlastně se stal nástrojem nějaké lobbyingové nebo PR aktivity.

Lucie Výborná, moderátorka : To je ale potom špatný novinář.

Jan Jirák: Ale já myslím, že to je někdy skutečně složité, ono se to snadno odhaluje tam, kde, tam, kde jde o - já nevím - snahu cestovní kanceláře proniknout do novin nebo do médií mimo reklamní stránku nebo oblastní reklamu a inzerci. Ale hůř se to projevuje tam, kde jde o prosazování nějakých budoucích trendů, kde se vytváří nějaká, řekněme, příznivá atmosféra či veřejné mínění pro krok, který teprve nastane. Těch materiálů, které jsou přímo nebo nepřímo ovlivněny PR aktivitami, tedy aktivitami těch, kteří se snaží ovlivnit obsah médií zvenku, těch zřetelně přibývá. Ve Spojených státech dokonce je autor, jmenuje se David Altheide a ten s jedním svým kolegou napsal knížku, která se jmenuje Média v postžurnalistické éře, v které dokládají, - a dnes už se to říká běžně - že žijeme v nějaké době postžurnalismu, že už novinářství jako profese, která nabízí informace pro naši orientaci ve světě, že už je v podstatě mrtvé, je to, co se nabízí v médiích, už ...

Lucie Výborná, moderátorka : Myslíte si to také?

Jan Jirák: No, někdy k tomu mám tendenci, ale protože jsem obklopen studenty, kteří se hlásí na novinářství a chtějí ho dělat, tak pořád doufám, že ještě někde, někde trošku novinářství žije a má budoucnost. Ale myslím, že je z nejrůznějších stran a nejrůznějšími způsoby omezované a jaksi zbavované kyslíku.

Lucie Výborná, moderátorka : Doktor Jan Jirák sedí ve studiu Dopoledního Radiožurnálu. Za okamžik vaše další otázky.

Písnička

Lucie Výborná, moderátorka : S profesorem Janem Jirákem si v Dopoledním Radiožurnálu povídáme o médiích. Vy jste tak hezky promluvil o vašich studentech. Říkáte jim také to, co jste řekl mně, že už možná budou dělat úplně jinou novinařinu?

Jan Jirák: Říkám jim to, většinou s jistým vnitřním ostychem a sklopenými zraky, protože si uvědomuju, že to je určité nabourávání nějakých ideálů nebo možná jenom iluzí. Ale myslím, že se to, že se to říct musí.

Lucie Výborná, moderátorka : Říkáte jim také, že novinařina je běh na dlouhou trať v dnešní době, kdy jsou ty sprinty, někdy?

Jan Jirák: Já musím říct, že tuhle tu věc mám málokdy příležitost zdůraznit. Ona se netýká jenom novinářů. Ona celá ta mediální produkce by měl být běh na dlouhou trať. V slavném filmu Občan Kane, která je, který je vlastně o vydavateli Hearstovi, je slavná pasáž, v níž účetní říká Kenovi jako vydavateli: "Vy jste prodělal milion, takhle to nemůžete dlouho dělat." A on mu na to řekne: "Když to budu takhle dělat každý rok, tak to budu muset za šedesát let zavřít," protože má slušné dědictví. Ale ono je to trošku symbol jaksi mentality někoho, kdo se chce vydávat nebo vysílat média, to prostě není tak, že do roka, do dvou, když to není úspěšné, tak se to zavře, pustí se jiný program, jiný časopis. To já myslím, že je něco, kdy člověk musí být odhodlán, že to bude dlouho trvat a že to, ten výsledek je velmi nejistý. Jenže tím, jak ta média jsou úspěšná finančně krátkodobě, tak svádějí k tomu, že je v nich spousta krátkodechých, rychlých experimentů zaměřených na rychlou návratnost. A to já myslím, že tu celou tu profesi a celou tu branži prostě devastuje.

Lucie Výborná, moderátorka : Pane profesore, já si myslím, že to mohu říci, vy jste mě učil na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Jan Jirák: Já si to pamatuju.

Lucie Výborná, moderátorka : Podrobnosti vynechme, ale já si vás pamatuju jako člověka poměrně klidného, flegmatického, člověka, který se médii zabývá v podstatě jako vědec. Vytočí vás ještě někdy, když si něco poslechnete nebo přečtete ?

Jan Jirák: Musím přiznat, že občas ano. Bývají to většinou drobnosti, které asi uniknou pozornosti okolí. Třeba mně strašně vadí, jak média žijí sama za sebe. Já se prostě cítím, cítím znevážen, když se dívám na televizní pořad Otázky, který běží na ČT, dívám se na ČT 24, současně mi dole běží informace, co zrovna který politik v tom řekl a pak ještě jsou po skončení zprávy, kde mi řeknou, co ten politik řekl. Ostatně před chvílí jsme poslouchali vaše zprávy tady na Radiožurnálu a vy jste jako první zprávu měli to, co řekl Pačes ve vašem vlastním, ve vašem vlastním pořadu, a tohle mně připadá, že je zbytečné. Ta, ta snaha médií žít ze sebe, z toho, co sama vyrobí, ta je, myslím, nešťastná.

Lucie Výborná, moderátorka : To říká profesor Jan Jirák ve vysílání Dopoledního Radiožurnálu. Děkuji, že jste si udělal čas na naše posluchače a přišel jste.

Jan Jirák: Já děkuju za pozvání. Hezký den.

Lucie Výborná, moderátorka : Hezký den.

Prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D. je považován v českém kontextu mnohými za "význačnou a uznávanou vědeckou osobnost" ve svém oboru, vede katedru mediálních studií na FSV UK. Prezident Klaus ho nedávno jmenoval profesorem.