Ne snad, že bych chtěl nad redaktorčiným výběrem ohrnovat nos, byl bych přímo směšný, kdybych se rozhodl hodnotit oprávněnost těch titulů, které jsem sám nečetl. Přesto jen malá, snad pošetilá myšlenka mě nutí nezůstat prost slov, když vidím tento seznam knih. Že v čase, kdy se nemusíme ohánět za svým živobytím a nervózně každou chvíli pokukovat po hodinkách, za kolik že to minut máme být někde jinde, než jsme nyní a k tomu všemu proklínat, že není den alespoň jednou tak dlouhý, aby se dalo stačit vše, co bychom chtěli, nebylo by špatné, kdybychom se také někdy podívali zpět. Místo sledování brakových hollywoodských filmů či pětadvacátého zhlédnutí české klasiky, tedy artiklů pro letní programová schémata českých televizí již tradičních, si přečíst i něco, co již zanesla vrstva prachu či více metaforicky, co ohlodal zub času. Proboha ne, nechci nikoho nutit do čtení Babičky Boženy Němcové či Vančurových Obrazů z dějin národa českého. To by nejspíš byla vražda mého nápadu.

Váženému čtenáři ponechávám veškerou volnost, jen s tímto pouhým námětem pouštím jej do neomezeného hloubání nad tím, kterouže knihu si vzít na čtrnáctidenní plavbu po Nilu či na cyklistický výlet po Opavsku. Nehodlám chytrému čtenáři zastřihávat křidélka jeho fantazii, nechci ničím jeho výběr zužovat. Byl-li by ovšem vskutku bezradný a hodina jeho odjezdu na dovolenou by se nezadržitelně blížila, jeden tip bych pro něj našel, přesně takový, který je hoden vzdělaného čtenářstva Mladé fronty DNES. Je jím mistr mistrů české žurnalistiky Ferdinand Peroutka.

Bylo by nejspíš hloupé dávat za tip ke čtení nějakou literární klasiku. Kupříkladu Orwellova kniha 1984 stala se již dávno kultovním románem, a proto psát o ní, že je jedinečná, je zbytečné a dávat jej za tip snad i nepatřičné. Chtělo by se říct, že i Peroutka je klasika, byť žurnalistická. Chtěl, dokonce rád bych to řekl, avšak mám spíše pocit, že jako i mnoho jiných elementů z doby první republiky, stal se i Peroutka takřka mytickou postavou. Jaksi samozřejmě přijímáme Peroutku jako velkého českého žurnalistu, toho šéfredaktora Přítomnosti, aniž bychom měli nějakou konkrétní představu. Vše jsou to takové nafouknuté balónky s prázdným obsahem, které pouštíme ze svých rukou. Přitom tak snadné je to napravit. V knihovnách leží desítky knih plně popsaných Peroutkovými texty. Stačí si jen vybrat, není důležité co, protože významná na Peroutkovi nejsou témata, jimž se věnoval, nýbrž schopnost, s kterou dané společenské jevy popisoval, mistrnost jeho argumentačního stylu, logika, s níž dokázal ze svých oponentů udělat úplné nýmanty. Nebylo jeho stylem vynášet nad někým vážné rozhořčené soudy plny záště, vždy dokázal druhého vykoupat v jeho vlastních slovech, aniž by musel použít své.

Ptáte-li se, zda zmiňuji jeho jméno s ohledem na některé aktuální výročí vztahující se k jeho osobě, pak se mýlíte. Nemyslím si, že je nutné hovořit o někom pouze v předvečer jeho jubilea. Můj tip je plodem zcela náhodným, není veden nějakým vyšším důvodem. Snad jen obavou, aby jeho texty nepřekrylo příliš mnoho prachu. Byla by to škoda, zvláště když řada jeho textů je daleko podnětnějších, než úvah jeho nástupců, současných politických komentátorů. Jeho život, jako mnoha jiných, je smutným příběhem českého demokrata 20. století, který byl podvakrát nucen pocítit zlobu totalitních režimů. I proto zaujme kontinuita jeho myšlení, kterou nijak nezlomil Mnichov, koncentrák, Únor ani zklamání z neakceschopnosti III. odboje. Od samotných počátků Československé republiky až po rok 1977 provází nás jeho bystré úvahy nad zásadními otázkami národními i světovými, v nichž nikdy nepropadá iluzím, ale vždy se snaží vidět skutečnou podstatu věcí. V jeho textech je velice zřetelně vidět, že tak málo záleží na tom, jak se kdo jmenuje, nazývá, co hlásá, jaké postoje zastává. Že klíčové je, čeho skutečně chce nakonec dosáhnout. Bez ohledu na časovou vzdálenost jeho slov tak zůstává Peroutka trvalým příkladem precizní žurnalistiky, která nijak neuvadá s tím, jak se nám doba Peroutkova života vzdaluje.

Na následující ukázce z Peroutkova textu je možno v plné kráse vidět jeho argumentační logiku, pro Peroutku tak zcela typickou, v níž se skrývá jeho talent rozpoznat prvoplánové argumenty oponentů, jež v zasazení do širších souvislostí či v jejich převrácení vypadají přímo směšně. Ostatně, zkuste si přečíst nejdříve první část ukázky a zkusit napsat protiargumenty vůči zmiňovaným třem bodům a pak teprve dočíst do konce:

Navštívil jsem internetové stránky Městské knihovny v Praze a zadal do tamějšího vyhledávače Ferdinanda Peroutku. Věru, byl to smutný pohled na seznamy Peroutkových knih, které leží v pražských knihovnách a nikdo ne a ne si je vypůjčit. Peroutka někomu neměl líbit, není nic trapnějšího, než vznášet odsudky nad něčím, co sám neznám. Přitom právě toto je pro naši dobu tak typické, mít všeho plná ústa, ale jen blufovat a neznat téměř nic.