Straničtí funkcionáři dobře vědí, že na voliče nemusejí brát ohled a podle toho se chovají. Názorně se to ukazuje při snaze neutralizovat odpor veřejnosti k zapojení České republiky do systému americké protiraketové obrany. Naši politici by nejraději vyřadili občany z rozhodování o budoucnosti státu a vládli z nekontrolovatelného tajemného palácového sídla, jak bylo obvyklé v době bronzové před pěti tisíci lety v orientálních absolutistických říších na Předním východě. Už deset let se v tichosti zabývají možností umístění prvků amerického protiraketového štítu na území České republiky. Teprve v loňském roce poskytli veřejnosti neúplné informace a v současnosti otázky a výhrady občanů odrážejí odkazem na pasáže utajované česko -- americké smlouvy o radaru (viz Otázky Václava Moravce, ČT 25.5. 2008). Pojetí politiky jako veřejného slovního klání argumentů sobě rovných řečníků vypracovávané v řeckých městských státech od 8. století před naším letopočtem je našim voleným zástupcům cizí, bez ohledu na to, zda zrovna vládne pravice či levice.

Pokud vám, vážení čtenáři, přijdou tvrzení předchozího odstavce příliš opovážlivá, věnujte svoji pozornost útlé knize Počátky řeckého myšlení od Jeanna Pierra Vernanta (česky vydalo Oikoymenh, 1995) a sami si odpovězte na otázku, zda se mechanismus moci v našem státě blíží více řeckým občanským obcím polis, nebo Mykénskému království spravovanému dle orientálního vzoru. Politika v polis je: ,,slovní klání, soutěž argumentů, jejichž jevištěm je agora, veřejné místo, shromaždiště. Ti, kdo se střetávají a staví jednu řeč proti druhé, tvoří skupinu sobě rovných ...soutěž je možná jen mezi rovnými. ...Město se soustřeďuje kolem agory, společného prostranství, kde se veřejně probírají věci společného zájmu...Od chvíle, kdy město má za svůj střed veřejné prostranství, stává se v plném slova smyslu obcí, polis... Veřejné debaty se zúčastňují občané rovným dílem a jejich společnou záležitostí je stát." Takové poměry dávají zcela novou náplň slovu: ,,Slovo již není rituálním slovem, správnou formulí, nýbrž rozhovorem protikladů, diskusí, argumentací. Předpokládá publikum, k němuž se obrací jako k soudci, rozhodujícímu v poslední instanci; zvednuté ruce volí mezi dvěma možnostmi. Tato čistě lidská volba poměřuje přesvědčovací schopnost dvou projevů a jednomu z řečníků přisuzuje vítězství nad protivníkem." Jedním z určujících znaků polis je naprostá veřejnost nejdůležitějších projevů lidského života: ,,Tento požadavek veřejnosti vede postupně k vyvlastnění souhrnu praktik, postupů a vědomostí, jenž byl původně privilegiem krále či rodů, držitelů vlády...Zákony přestává prosazovat síla osobnosti či náboženské autority, jejich správnost se musí prokázat dialektickým postupem. Tyto zásady, které se ve starověkém Řecku šířily od 8. až 7. století před naším letopočtem, se v konfrontaci s realitou české politické scény třetího tisíciletí po Kristu jeví jako nedosažitelná utopie. Například rovnocenná debata o americkém radaru s našimi zvolenými zástupci není vůbec možná, protože se neustále odvolávají na texty česko -- amerických smluv, které do podpisu odmítají zveřejnit. Ani potom se situace zřejmě příliš nezlepší, neboť 13. článek smlouvy o radaru zavádí pojem ,,kontrolované neutajované informace" (Štěpán Kotrba, BL 2.6. 2008), což by státní moci mohlo dovolit beztrestně ztěžovat přístup k faktům. Jak mohou občané konstruktivně přispět k rozhodování o svém státě, když jim je upírán přístup k základním informacím? Podoba s Mykénským královstvím je pozoruhodná: Úřední jazyk a písmo si mezi sebou předávaly jen přísně uzavřené skupiny: ,,Celý systém spočívá na užívání písma a pořádání archivů," píše Vernant a pokračuje: ,, Život společnosti se soustřeďuje kolem pláce, jehož úloha je zároveň náboženská, politická, vojenská, správní a hospodářská. Král soustřeďuje a ve své osobě sjednocuje všechny prvky vlády a moci. Prostřednictvím písařů, kteří tvoří profesionální třídu, a díky složité hierarchii palácových hodnostářů a královských dozorců, kontroluje a usměrňuje všechny oblasti hospodářského života a společenského dění...Někdy bývá toto uspořádání označováno jako byrokratické království." Měli bychom si na své vládce začít dávat pozor, protože: ,,Vlastní logika (mykénského systému) vede ke stále přísnější a obsáhlejší kontrole, které neuniknou nejdrobnější maličkosti, jež nám připadají bezvýznamné." Profesor Vernant by se tímto aspektem možná zabýval hlouběji, kdyby viděl, jak na zdech českých obcí raší vše vidoucí kamery a věděl, jaká pokuta může brzy hrozit tomu, kdo v Praze vyplivne žvýkačku na ulici.

Jisté rozdíly mezi námi a Mykénami dosud existují. Česká republika nemá krále, který by se těšil božské úctě, o moc se dělí nepočetná skupinka lidí, jimiž mnozí občané opovrhují. Jsme sekulární stát, přestože důvěra mnoha politiků v americké technologie už hraničí s nábožným vzýváním, pro něž výsledky zkoušek protiraketových střel nedávají reálný základ. Americký protiraketový štít by údajně měl bránit ,,demokratický Západ" proti hrozbám ,,nevypočitatelného Východu." A tak do našeho života promlouvají starobylé říše. Prý se máme bát dosud neexistujících atomových zbraní Persie (která se teprve v roce 1934 přejmenovala na Írán) a při tom nevidět, jak naši zemi pomalu spoutává síť orientální despocie zrozená v mocných poříčních státech v Mezopotámii na území dnešního Iráku. Odtud ji přejali vládci na Krétě, v Mykénách a nyní se po dlouhých tisíciletích zalíbila českým politikům.

Ať už spor o stavbu amerického radaru v Brdech dopadne jakkoli, ukázal na problém, jehož závažnost dalece přesahuje jeden vojenský projekt. Aristoteles pokládá člověka za ,,politického živočicha," neboť předpokládá, že sám rozum je svou podstatou politický. Řekové považovali veřejný život za vrchol lidské aktivity. Vernant píše: ,,Pro Řeka jsou člověk a občan jedno a totéž. Uvažování, reflexe, je výsadou svobodných lidí, kteří užívají svého rozumu, neboť užívají svých práv a práv mohou používat proto, že užívají rozumu. Politické myšlení poskytlo občanům rámec, do něhož mohou zasadit své vzájemné vztahy a zároveň zaměřilo a předznamenalo výkon jejich ducha i v jiných oblastech." Česká politická scéna rozum a svobodného ducha soustavně ubíjí, místo aby přispívala k jeho rozvoji a tříbení. Tím, že naši politici svým lhaním, zatajováním a zamlžováním brání občanům ve svobodné smysluplné diskusi, okrádají je o kus lidství.

Občanům však stále zbývá možnost, jak z tohoto neradostného stavu vybřednout. Stačí ve volbách dát hlas stranám, které v parlamentu dosud nepůsobily. Nikde není zaručeno, že tito ,,noví politikové" budou lepší než současná garnitura. Možná budou dokonce horší, ale bezstarostný mocenský pašalík bude rozvrácen, žádná politická strana už nebude mít ,,své jisté" a do jednání s voliči se vrátí respekt a úcta, nebo alespoň strach podvádět.