Na druhé straně nelze přehlédnout, že i když nemalé procento onemocnělých na rakovinu každoročně umírá, stačí, aby se objevila v médiích zpráva, že někdo veřejně známý také byl některým typem rakoviny postižen, a jako kdyby zvýšenou měrou vzrostl zájem o to, jak vůbec k této zákeřné chorobě dochází a zda je možné "hrobařovi utéct z lopaty".

Hned ve výchozí fázi prezidentských primárek v USA celými Spojenými státy proběhla zpráva, že manželka jednoho z demokratických kandidátů, Johna Edwardse, paní Elisabeth Edwards(ová) má rakovinu, a to rakovinu prsu, ve čtvrtém stadiu. Následně se diskutovalo nejen o tom, zda nemá John Edwards ukončit svou kampaň, ale také ta zpráva se zavrtala do mysli nejedné z žen, zda také jí osobně toto nanejvýš teď medializované riziko rovněž nehrozí. (Stres také není možno jako stimulující činitel u rakoviny bagatelizovat!)

Zkusme se na tuto problematiku podívat poněkud "od lesa". Nikdo přesně nespočítal, kolik má člověk buněk. Možná je jich kolem 50 až sta bilionů (až 1014). Některé z buněk moc dlouho existovat nevydrží, jiné v nás zůstávají celá léta. Všichni máme v těle v každé jednotlivé buňce 3 miliardy bazí k tvorbě "genetického programu". Specifická sekvence těchto bazí v řetězci DNA na konci chromosómu jako "telomera" nakonec v normálních případech způsobí, že buňka zhruba po 50 děleních zanikne. Během našeho života k dělení buněk dojde zhruba 10 biliardkrát (1016 x); což je nemalá příležitost k tomu, aby byl "normální" proces nějak narušen. V každé buňce máme jak růst podněcující "próto-onkogeny", tak růst -- nebo nádor -- potlačující geny. Právě nějaká mutace v buňce může ji nečekaně aktivovat k dalšímu dělení nad původní limit. Další rizika pak následně mohou vznikat tím, že malé krevní cévy nebo lymfy mohou přenést miniaturní částečky RNA (microRNA-10b) z již rakovinotvorné buňky na jiné, zatím zdravé buňky, takže mohou nastat metastáze (rozšíření rakovinného bujení mimo původně postižený orgán).

Dispozice k rakovině mohou být dány geneticky. Náchylnost k propuknutí rakoviny může nemálo zvýšit nezdravý způsob života.

Dr. D. Ornish z Kalifornské univerzity v San Francisku učinil pokus, zda může způsob života brzdit vývoj rakoviny v těle člověka, anebo dokonce takový zhoubný proces zvrátit. Vybral si k tomuto projektu muže, u nichž bylo zjištěno rané stadium rakoviny prostaty. Proč takto? Protože běžně se rakovina prostaty nejdříve rozvíjí pomalu, a tedy ne hned pro pacienta riskantně. (Šlo jen o malou skupinu 30 mužů; bez "kontrolní skupiny"!) Záměrem bylo zjistit, zda případně komplexní změna životního stylu může navodit viditelný zdravotně podchytitelný pozitivní účinek do již zjištěného zdravotního stavu. Těchto 30 "subjektů" bylo orientováno na nízkotučnou dietu, s celozrnnými produkty, s výrazným množstvím zeleniny a ovoce; ale také s mírným tělocvikem, a s psychosociální skupinovou therapií. Výrazná pozornost byla věnována zvládání stresů. Po třech měsících bylo zjištěno, že celých 500 genů v buňkách prostaty na tento neofenzivní přístup reagovalo. (Nechť z toho čtenář nevyvozuje, že se do svého případného "vykurýrování" -- má-li uvedenou diagnózu -- může pustit spolehlivě sám, bez lékařského dozoru!)

V jiném příspěvku dva autoři, dr. R. A. Weinberg a dr. A. L. Komaroff, se zmiňovali z širšího pohledu o tom, jak podle možností předcházet vzniku rakoviny. Shodně doplnili předchozí zjištění dr. D. Ornishe, že potrava s vysokým obsahem tuku, obezita a nedostatek pohybu mohou spolupůsobit nejen při výskytu srdečních chorob a u cukrovky typu 2, ale také hrají svou roli u rakoviny.

Zajímavé je, že např. podíl rakoviny na nemocnosti obyvatelstva není na celé zeměkouli stejný. Pakliže -- jak plyne z jiné zprávy -- poklesla rakovina konečníku a tlustého střeva v USA za posledních 30 let (mezi lety 1975 až 2005) málem na polovinu (ze 30 %-ní úmrtnosti na 17,4 %), neznamená to, že buďto sám výskyt tohoto onemocnění, jeho včasné podchycení diagnosticky nebo léčbou jsou srovnatelné s jinými teritorii. Stojí za víc než jen za pouhé povšimnutí, že kupodivu stačí, aby třeba Japonci, přestěhovavší se do USA, přejali "americký" způsob života, a "japonský" statisticky doložený malý výskyt rakoviny

konečníku, prsu nebo prostaty přestává pro nyní "americké Japonce" přestává platit a procento "japonských Američanů" postižených těmito druhy rakoviny se závratně zvyšuje. (Psalo se o tom již loni v létě v The Journal of the American Medical Association .) U úspěšně odoperovaných pacientů s rakovinou tlustého střeva snadno dochází k recidivě; stačí, že nelze plně zajistit chirurgicky odstranění naprosto všech rakovinných buněk ve střevech, a nežádoucí dieta přispěje k dalšímu jejich bujení.

Snad stojí za připomenutí, že člověk je nemálo tím, co jí.

*( Chci Vás požádat o doplnění článku Miloše Dokulila, ve kterém se zmiňuje o vakcíně, která zabraňuje rakovině děložního čípku, píše David Langmajer.

Názor "American Medical Association" na tuto vakcínu je radikálně odlišný:

Celý článek je k dispozici na straně 752 Journal of American Medical Association, JAMA, August 15, 2007---Vol 298, No. 7