V posledních měsících jsem na stránkách Britských listů zaznamenal několik statí věnovaných alternativnímu paradigmatu současné epochy. Bylo to většinou neveselé čtení, plné stesků, že chybí vize, perspektivy, osobnosti a na slavnou Černyševského otázku „Co dělat?“ jako kdyby nebyla odpověď. Zkrátka připadal jsem si jako na pohřbu dnešní levice.

Shodou okolností píši úvod této poněkud opožděné repliky se sluchátky na uších, do kterých se mi line v digitální kvalitě oratorium Josepha Haydna Čtvero ročních období. Vskutku božská hudba, zlatý „papá“ Haydn! Dovedu si představit nabitý koncertní sál aplaudující vstoje. Co by se však stalo, kdyby něco podobného, stejně krásného, vytvořil ve stylu vídeňského klasicismu soudobý autor? Aplausu vstoje by se určitě nedočkal, spíše významného zaťukání na čelo či obvinění z plagiátorství.

Příměr s perlou evropského hudebního klasicismu neuvádím náhodou. Právě v tom to totiž je. To, co chápeme jako ve své době vytvořený klenot, by vytvořeno dnes bylo bezcenným plagiátem. A právě alternativní myšlení doplácí na to, že až příliš dlouho jen opisovalo a vykládalo odkaz minulých staletí, až se příliš vzdálilo od reality.

Představa, že nové alternativní paradigma vytvořím tak, že se uzavřu sám nebo s kroužkem podobně smýšlejících přátel někde v knihovně a budu mezi díly velikánů přemýšlet tak dlouho, až ze mne něco „vypadne“, je naprosto scestná. Přinejlepším tak stvořím originální komentáře ke klasikům, poukážu na některé opomíjené historické či společenské souvislosti, ale to bude asi tak všechno. A když se pokusím vyjít z útulného prostředí pracovny do „syrové“ skutečnosti s nějakým apelem, nesmím se moc divit, že mne poklepe po ramenou pár intelektuálů a dál už nic.

Nedokončený vývoj socialismu od utopie k vědě

Také první velký alternativní koncept společenského vývoje – socialismus 19. století - se nerodil jen v tichu pracoven myslitelů. Uzavřen v něm zůstal téměř po celý svůj život německý filosof Ludwig Feuerbach a kromě sžíravé kritiky některých aspektů Hegelovy filosofie zůstal zcela uvězněn v paradigmatu již zastaralého osvíceneckého materialismu předchozího věku. Naproti tomu mladý Karel Marx se jako novinář ponořil do problémů německých vinařů, což jej přivedlo na tehdy objevnou myšlenku materiální podmíněnosti společenských procesů. Ve vztahu ke svému velkému předchůdci Hegelovi nemusel opouštět jeho velký odkaz v podobě dialektiky, jen jej postavil „z hlavy na nohy“. Podobně se k alternativnímu konceptu společenského vývoje dopracoval mladý podnikatel Friedrich Engels zkoumající život a práci anglických dělníků.

Aktivní účast v politických zápasech té doby byla pro oba zmíněné myslitele životodárnou inspirací k dalším objevům. Namísto aby jako předchůdci hledali nějaký jednou provždy platný systém dějin, pátrali po společenské síle, jejíž zájmy by byly napojeny na potřebu změny tehdy platného stavu. Nemohli ji nalézt nikde jinde, než mezi tehdejšími dělníky a dalšími vykořisťovanými skupinami. I když některé jejich závěry a předpovědi překonal čas, i když možná někde bylo přání otcem myšlenky, čteme je dnes s podobným respektem a obdivem, jako když posloucháme skvosty klasické hudby.

Socialismus ovlivnil významně společenský vývoj na přelomu 19. a 20. století. Vznikly dělnické strany, masové odbory, vznikl Bismarckův koncept penzijního systému, v mnohých zemích bylo vybojováno všeobecné volební právo. Nic z toho by nikdy nevzniklo bez politických zápasů sociálních demokratů a jejich spojenců. Evropská vlna všeobecné emancipace neprivilegovaných tříd sice bezprostředně nepřinesla jejich ekonomické povznesení (to bylo spíše výsledkem druhé průmyslové revoluce na přelomu 19. a 20. století), avšak dala jim možnost ovlivnit rozhodování o zásadních politických otázkách. Násilná forma revoluce přestala být jedinou alternativou společenských přeměn. Naopak společnost stále více dostávala do rukou nástroje, jak řešit zásadní problémy bez revolučních experimentů přinášejících kromě požadovaných politických změn i obrovské lidské i materiální újmy. Skončila totalitní diktatura postfeudální aristokracie a nastupující buržoazie, rozvíjející se kapitalismus byl donucen (i když ne definitivně) obléci se do hávu demokracie.

Zároveň se také ukázalo, že kapitalistický společenský systém není ještě za zenitem; ještě neodbíjí jeho poslední hodina, jak psal Marx v Kapitálu, ale naopak má před sebou ještě dlouhé období rozvoje. Před socialisty postavila tato nová dějinná situace závažný problém času. V souladu s odkazem otců – zakladatelů nepochybovali o dějinné omezenosti kapitalismu, ale současně mohli na rozdíl od nich dosahovat dílčích úspěchů v úsilí o reformy ve prospěch neprivilegované části společnosti. Nejvýstižněji to vyjádřil Marxův mladší současník Eduard Bernstein: „Cíl je ničím, cesta je vším“. Bernsteinovu výroku musíme rozumět tak, že konečný cíl – zánik kapitalismu – je příliš vzdálen než aby se mohl stát základem koncepcí praktické politiky využívající dosažené výdobytky v rozvoji demokracie a zaměřující se na trvalé prosazování zájmů dělníků a dalších neprivilegovaných třída a vrstev.

Vedle problému času se však objevil i problém prostoru. Rozvoj kapitalismu v období přechodu k jeho monopolnímu stádiu nepotvrzoval předpovědi sjednocování dělnictva a posilování polarizace společnosti, ale naopak docházelo ve společnosti k výrazné diferenciaci a to i uvnitř samotné dělnické třídy (vznik „dělnické aristokracie“, růst středních vrstev apod.). Automatismus růstu jejího třídního uvědomění pod vlivem objektivních podmínek základního rozporu kapitalismu, který hlásala marxistická ortodoxie (Kautsky, Plechanov ...), nefungoval a stále více se prosazovaly koncepce o zprostředkování realizace zájmů neprivilegovaných tříd politickou stranou (Bernstein, Lenin, Labriola ...). V souvislosti s prohlubujícími se rozpory mezi jednotlivými mocnostmi a aliancemi států se do popředí také stále více dostával rozpor mezi národním a internacionálním. Ortodoxně marxistická koncepce socialismu jako důsledně internacionálního fenoménu se drobila v tehdejších mezinárodních rozporech, až přivodila zánik II. Internacionály ve víru 1. světové války, kdy se většina oficiálních sociálně demokratických stran podrobila imperiální hegemonii národních států a jejich mezinárodních uskupení.

S evoluční strategií orientovanou na dílčí reformy nesouhlasila radikální část tehdejší levice, která se nadále orientovala na násilné, jednorázové svržení kapitalismu. V ní zaujal významné místo ruský intelektuál Vladimír Uljanov-Lenin. Ten rozpracoval koncept antikapitalistické revoluce, jehož základem bylo přesvědčení, že monopolní stádium kapitalismu, které se rozvinulo na přelomu 19. a 20. století je jeho poslední a po něm již následuje vytoužený socialismus. Lenin zformuloval základní podmínky úspěchu socialistické revoluce, mezi nimiž byl správný předpoklad týkající se neschopnosti vládnoucích tříd efektivně vládnout a udržet politickou moc. Nesprávně však vztáhl tuto neschopnost nejen na zbytky stále ještě dominující aristokracie, ale i na nastupující buržoazii a rodící se střední vrstvy. Výsledkem byla utopická teorie o rychlých společenských přeměnách, zrušení peněz, zákona hodnoty a dalších atributů tržního hospodářství a nastolení rovnostářského „komunismu“, prezentovaná zejména v brožuře Stát a revoluce. I přesto, že Lenin od těchto utopických tezí na základě negativních zkušeností z praxe po Říjnové revoluci rychle ustupoval (tzv. „Nová ekonomická politika - NEP“), po jeho předčasné smrti postupně zvítězila stalinská směs dogmatické a utopické ortodoxie (v teorii a ideologii) a bezbřehého utilitarismu (v praktické politice), která byla oficiálně vydávána za marxismus soudobé epochy a vnucována celému tehdejšímu komunistickému hnutí.

Zdánlivá pokrokovost a revolučnost sovětského státu, který dlouho obratně skrýval svoji diktátorskou „carskou“ povahu a podílel se výrazně na porážce fašismu v 2. světové válce, způsobila, že radikální levice, jež se odštěpila od socialistických stran po vítězství Říjnové revoluce v Rusku, mohla až do slavného projevu Nikity Chruščova na dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956 podléhat iluzi, že se může podařit kapitalistickou epochu vývoje lidstva „obejít“ a okamžitě nastolit nekapitalistický společenský řád. Sovětskému systému se sice podařilo překonat některé palčivé problémy kapitalismu, především chronickou nezaměstnanost, bylo to však za cenu potlačení svobody a demokracie a vytvoření totalitních dynastických kultů, které svojí krutostí znehodnotily a zprofanovaly cíle, k nimž se hlásily lidové masy v okamžiku revolučního převzetí moci. Ačkoli měly vládnoucí špičky zemí „socialistického tábora“ plná ústa Marxe, v praxi se vrátily k předmarxistickým osvícenským iluzím o „moudrém vůdci“ (Stalinova diktatura v SSSR, Čína, Severní Korea atd.) nebo o „neomylném kolektivním vedení“ (SSSR po roce 1956, státy východní Evropy). Ti, kteří poukazovali na rozpor mezi oficiální ideologií a původními cíli socialistického hnutí, byli označováni za revizionisty, vylučováni z veřejného života i z akademických pracovišť a pronásledováni.

Definitivní kolaps bolševických populistických diktatur ve východní Evropě (použité označení považuji vhodnější než novotvar „protosocialismus“) problém času ve strategii a taktice levice ještě prohloubil. Kapitalismus dostal nový impuls, objevily se nové trhy připravené pro jeho expanzi. Demokratická levice byla navíc nucena obnovu kapitalismu v bývalém sovětském bloku podpořit, protože jiný alternativní koncept společenského rozvoje nevznikl a v podmínkách rozděleného světa ani nemohl. Zvláštní a historicky neopakovatelné podmínky první poloviny 20. století neumožnily efektivně pokračovat v rozvíjení alternativního společenského konceptu (které bylo odsunuto na „periferii“ tehdejšího společenskovědního myšlení), neboť se oba soupeřící systémy v prvé řadě omezovaly na jednostrannou apologetiku vlastních pozic – i s využitím polopravd a lží. Zkrachovala iluze o dosaženém stupni pokroku ve vědění o historickém vývoji zakládající se na tezi, že „vše podstatné již bylo vymyšleno“, ale bezbřehý pesimismus tvrdící, že vymyšleno nebylo vůbec nic, není rovněž adekvátní realitě.

Obrana vymožeností sociálních zápasů předchozích období není zpátečnickým konzervativismem

Ti, kteří si stýskají na nedostatek vizí a alternativních konceptů ze strany současné levice, mají do určité míry pravdu. Levice zastává v posledních letech spíše obranářské pozice vůči soustavným atakům liberální a neokonzervativní pravice na vymoženosti tzv. sociálního státu, vytvořeného ve specifických podmínkách oslabení kapitalismu po druhé světové válce. Je paradoxem, že největším současným nebezpečím pro sociální stát nejsou ani tak bohaté Spojené státy nebo jiná bašta liberalismu, ale transformující se (pravicové i levicové) diktatury Jihovýchodní Asie, především Čína. Pod vedením komunistických a nacionalistických stran tam vládnou poměry zaručující nejtvrdší možné vykořisťování pracovní síly a tím se tyto země stávají rájem pro zahraniční kapitalisty, kteří tam přesouvají ty druhy výrob, které vyžadují levnou pracovní sílu (výroba spotřebního zboží, textilu, počítačů, ale dnes i automobilů a další vyspělé techniky). Verbální memorování maoistických pouček a tradiční komunistické rituály jsou jen zástěrkou pro režim, který s levicí má jen málo společného. Orientace na podobné režimy, ke které inklinují někteří současní komunisté, je proto cestou do slepé uličky a problém alternativního společenského konceptu rozhodně nevyřeší. Podobně je tomu i u oligarchického Ruska, které dnes představuje imperiální velmoc a jeho politika se řídí úplně jinými principy než je levicová solidarita.

Tvorba alternativních konceptů vůči neokonzervativní destrukci sociálního státu musí i dnes respektovat časovou vzdálenost a neurčitost budoucího zániku kapitalismu. To, že kapitalismus neukončil dějiny a jednou zanikne jako zanikly všechny společenské systémy před ním, neznamená ještě, že to je v současných podmínkách reálný cíl, na kterém by se dalo stavět. Toho jsou si ostatně vědomi i komunisté, kteří většinově fakticky zavrhli leninskou orientaci na násilné „přibližování“ konce kapitalismu (i když ji s ohledem na voličskou základnu nevylučují).

Zbývají tudíž alternativní koncepce společenských reforem, které mají zajistit větší efektivitu sociálního státu, aniž by byla negována jeho podstata. Pravice dnes opozici předhazuje, že nemá žádný pozitivní koncept, že její politika je jen čistou negací jejího „reformního“ úsilí. To je však krajně nespravedlivé. K reformám je nutno přistupovat obezřetně a s ohledem na jejich nepopulárnost mezi občany. Levice proto dává přednost drobnějším úpravám, parametrickým změnám před překotnými experimenty s rovnou daní a privatizací sociálních služeb, které mají především naplnit ideologickou mantru neokonzervativní pravice o samospasitelnosti trhu a neschopném státu. Vlivy takovýchto excesů na veřejné finance jsou přitom jen málo rozdílné od opatření sociálního reformismu. Podstatný rozdíl je ovšem v dopadu na jednotlivé vrstvy obyvatelstva. Plánované reformy v režii pravice, zaštítěné ideologickými hesly o spravedlivém rozdělování, vysloveně nahrávají bohatým a tržně úspěšným. Pro chudé mají pouze šidítko v podobě náplastí na největší bolístky. Krásně a s typickou naivní upřímností to vyjádřila poslankyně Kateřina Jacques: staráme se o to, aby když přilepšujeme jedné skupině (bohatým), se nezhoršovala situace těch ostatních (chudších a středních vrstev).

Typickým příkladem střetu levice a pravice jsou spory o důchodovou reformu. Na návrhu ODS, aby se hranice odchodu do důchodu posunula na 65 let, není principiálně nic špatného. Ani levice se prodlužování hranice pro penzijní věk v zásadě nebrání. Podstata sporu proto leží v detailech. Existuje totiž celá řada povolání, kde lidé z objektivních důvodů do tak vysokého věku pracovat nemohou, především z důvodu nadměrných nároků na fyzickou kondici a zdraví. Je přitom příznačné, že v případě policistů a vojáků to pravici nevadí, ale hutníky, horníky a další podobná riziková povolání zvýhodnit odmítá. Zde se projevuje selektivní přístup pravice: zvýhodňuje jen ta povolání, která považuje za důležitá z hlediska upevnění moci.

Podobně postupuje pravice i v jiných sférách sociálních služeb, především zdravotnictví. Privatizace, tj. fakticky vyvlastnění na úkor státu je podle ní potřebná, poté se však zprivatizovaný majetek stává nedotknutelným z titulu ochrany soukromého vlastnictví. Obratně přitom pravice využívá medializované nedostatky v řízení nemocnic a zdravotních pojišťoven. Tyto nedostatky jsou odstranitelné i bez změny vlastnických vztahů, neboť se vždy jedná o selhání lidského činitele. K němu ostatně dochází zcela běžně i v soukromých firmách, jen se o tom tak často nepíše a proto může být propaganda ve prospěch soukromého vlastnictví jako jedině správného modelu i ve veřejných službách poměrně úspěšná. Tato dogmatická klišé papouškují nejen Cikrtové a Julínkové, ale i různí ekonomové a další „odborníci“, aniž by ovšem kromě obecných frází předložili důkazy. A tak například žvaní o tom, že progresivní zdanění „není motivační“, ačkoli za jeho existence vyrostli první miliardáři a ekonomice se daří jako nikdy dříve.

Atak soukromého kapitálu na veřejné služby podporovaný pravicovými politiky má hlubší příčinu v jeho expanzivní podstatě. Ke svému fungování potřebuje stále více prostoru a při současné ostré globální konkurenci je sféra zdravotnictví a sociálních služeb vítaným cílem, představuje totiž jisté, státem vybírané peníze, kterých se usiluje zmocnit a vyždímat z nich zisk. Právně nejde o krádež, soukromý kapitál pouze tyto veřejné prostředky dostává „do správy“ a za tuto „správu“ nejen dostane zaplaceno zákonem stanovené procento, ale něco mu zůstane za nehty i z důvodu „lepšího hospodaření“ (rozuměj legálním obíráním pojištěnců, zdravotníků, pacientů). Možná, že Nečas, Kalousek, Julínek a další protagonisté „ztržnění“ sociálních služeb skutečně upřímně věří, že Chrenkové, Kellnerové a jim podobní finanční magnáti budou s veřejnými penězi zacházet lépe než oni sami. Pak by ovšem měli jakožto špatní manažeři okamžitě odstoupit. Bohužel na rozdíl od vychvalovaných akciovek se však volby vrcholových politiků konají zpravidla pouze jednou za čtyři roky.

Máme-li za jedině správnou reformu považovat bezbřehou privatizaci veřejných služeb, pak levice s takovým konceptem přijít opravdu nemůže. Naopak, takové pojetí reforem musí jednoznačně odmítnout, i když ji za to liberální ekonomové ani mediální propagandisté nepochválí.

Hlavní metodou konsensu je kompromis

Pro skutečného vládce dnešního globalizovaného světa - finanční kapitál - jsou ale skupinky dogmatických radikálů z ODS jen pěšáky na šachovnici, které je možné kdykoliv obětovat v zájmu zajištění nových zdrojů zisku. To západoevropští, ale i američtí konzervativci si počínají obratněji a do tak nevyzkoušených extrémních kroků se až na výjimky (halasně propagované pravicovými médii) nepouštějí. Také si lépe uvědomují, že po nich může přijít ke slovu stávající opozice a vše může být zase jinak. Proto se více než čeští „reformátoři“ snaží o dohodu nejen s podnikateli, ale i s levicí a odbory. Právě kompromis je základní a dosud také nejčastější používanou metodou řešení sporů mezi pravicovými a levicovými koncepty.

Metoda kompromisu má své výhody i nevýhody. Málokdy se totiž stane, aby strany vyjednávající shodu měly stejnou váhu, vždy se tam prosazují silnější subjekty. Pokud se vyjednaný kompromis vychýlí tak, že se stává neúnosným pro opozici (a to se například děje v oblasti daní a zdravotnictví), po jejím nástupu dochází ke korekci excesů. Tím dochází k nestabilitě právního řádu, k neustálým novelám, systém se „zapleveluje“, stává se nepřehledným (nejde totiž právní řád měnit tím, že se něco absolutně zruší, vždy tam z předchozího stavu něco zbude).

Složitě se kompromis rodí tam, kde dominují radikálové. Taková situace se vykrystalizovala bohužel právě u nás. Chybí zde dlouhodobá zkušenost z demokratických mechanismů, namísto trpělivého vyjednávání se části politických garnitur zalíbilo v silových řešeních založených na extrémních přístupech. V myšlení mnohých pravicových i levicových politiků převládá dogmatismus a fundamentalismus. Politický systém potom chápou jako kolbiště, na němž vyhraje ten nejtvrdší a nejzarputilejší. Jestliže s tím začne jedna strana, nesmí se divit, že dříve či později se vygeneruje podobný přístup u strany druhé. Vzájemná nevraživost politiků se přenáší do společnosti, která se výrazně polarizuje a z takového podhoubí vyrůstají tendence k vládě „silné ruky“. Frustrované vrstvy v ní spatřují naději, že bude zlikvidována „parlamentní žvanírna“ a nahradí ji dlouhodobá stabilita. I když jsme se mnohokrát přesvědčili, že se v takovém případě vylévá z vaničky nejen voda, ale i dítě, pokušení řešit neschopnost politiků uzavírat rozumné kompromisy fašizací či naopak bolševizací společnosti se stále vrací.

Budoucnost přeje flexibilitě a diferencovaném přístupu ve fungování veřejných služeb

Bouřlivý rozvoj informačních technologií umožňuje stále více individualizovat systém fungování sociálního státu. Naproti tomu v politických elitách stále převládají snahy o jednoduchá paušální řešení. Tento rozpor jsme si mohli uvědomit i na základě pro mnohé neočekávaného rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení části „sociální reformy“ v režii ODS, která se týkala nemocenské. Protože někteří systém nemocenského pojištění zneužívali (a tady je třeba se také ptát, jak je to možné a jak se na tomto zneužívání podíleli i ošetřující lékaři), prosadí se paušální řešení neplatit nemocenskou v prvních třech dnech a doplatí na to i ti poctiví. Pokud Ústavní soud podle mne správně konstatoval, že nemocenské pojištění nemůže být nástrojem k úsporám systému, měl by tento přístup uplatnit i vůči poplatkům ve zdravotnictví, neboť premiér Topolánek i ministr Julínek potvrdili na jeho půdě, že jde zase jen o regulaci a postup vůči „nadužívání“ systému veřejného zdravotního pojištění.

V situaci, kdy existují dvě základní politická uskupení – pravice a levice – a mezi nimi jen slabý „kolísající“ střed, se jednoduchá paušální řešení prosazují víceméně silovým způsobem. Kompromisy se rodí jen pomalu a těžko a tak dříve nebo později zvítězí styl „kdo s koho“. Jednou my, jindy oni. Výsledkem je nestabilita.

Existenci výrazně rozdílných zájmů a přístupů k řešení fundamentálních problémů současné společnosti ovšem nelze ignorovat. Podnikatelé a top manažeři budou vždy usilovat o snižování daní z příjmu, odstraňování regulativních norem, o šetření na úkor těch „neschopných a líných“. Naproti tomu pro nízkopříjmové vrstvy není snižování daní přínosem v podmínkách, kdy se osekává sociální podpora a zvyšují nepřímé daně. Jde o „hru“, která nemá jednoduché, paušální řešení.

Chceme-li vytvořit alespoň relativně stabilní legislativu, nemůžeme se neustále „přetahovat“ o kompromisy. Jsou-li zde dvě skupiny obyvatel, z nichž jedna odmítá pečovatelskou funkci státu a chce se o sebe postarat sama a druhá naopak na sociálním státu trvá, pak je třeba vytvořit „dvourychlostní“ systém sociálního zabezpečení. Je to sice náročné na výpočty, ale při troše dobré vůle by se to mohlo časem podařit. Jednodušeji to jde v oblasti zdravotního pojištění, kde kromě levnějšího veřejného systému (s jednou pojišťovnou!) může existovat i dražší, čistě soukromý systém. Složitější výchozí podmínky existují v oblasti důchodového zabezpečení, kde fungování veřejného průběžného systému vyžaduje neustálý přísun prostředků do důchodového fondu. Nelze proto použít pravicí prosazovaný „opt-out“, který jen přesouvá část veřejných peněz do soukromých fondů.

Nadějnější by byla inspirace v bankovním sektoru, kde se začaly používat různé „flexi-úvěry“ s časově proměnlivým nastavením splátek dle individuální situace plátce. To by ovšem vyžadovalo přebudovat nynější Správu sociálního zabezpečení z byrokratického úřadu ve skutečnou sociální pojišťovnu. Flexibilita systému by spočívala v možnosti volby z více platebních režimů podle momentální situace pojištěnce, ovšem s tím, že nižší platby v nepříznivém období by byly střídány s vyššími v období zlepšení. Například mladé rodiny s malými dětmi by platily méně (platby by měly odložené) a později by tento výpadek vyrovnávaly. Soukromé penzijní pojištění by i nadále mělo sloužit pouze jako doplněk, i když významnější než dnes, což by mohlo být dosaženo možností odepsat celé pojištění z daní, nikoli jen jeho malou část jako je tomu dnes.

Neobstojí ani argumenty „nezávislých“ ekonomů o neschopnosti státu zhodnocovat svěřené prostředky občanů. Tato funkce by měla být svěřena výlučně České národní bance, která má pro tento úkol odpovídající lidské i materiální vybavení. Konec konců, co by také měla dělat, až přijmeme euro.

Co je však podle mého názoru nutno odmítnout, je neustálé populistické snižování daní bez ohledu na momentální fiskální situaci. Jsem zastáncem progresivního zdanění, které funguje ve většině vyspělých zemí, včetně Spojených států. V rámci nutného kompromisu s bohatými daňovými kverulanty bych jim však umožnil zvýšit odpočty za charitativní činnost a část daňových povinností (například nad rámec „rovné“ daně) převést formou tzv. asignací na veřejně prospěšné účely podle vlastního výběru z priorit stanovených státem. Jestliže si neustále stěžují na „zlodějský“ stát, který jim ubírá prostředky pro bohulibé účely, ať se tedy ukážou.

Možná, že výše uvedené řádky budou někomu připadat jako bohapusté fantazírování, ale já jsem přesvědčen, že nějak podobně se bude v budoucnu utvářet systém sociálního státu. Všemi pády skloňovaný e-Government neznamená ani tak zúžení státu, jako jeho efektivnější fungování při zachování rozsahu veřejných služeb.

Aktuální témata pro současnou levici

Jakkoli je obrana vymožeností sociálního státu – bez ohledu na neopakovatelné podmínky jeho vzniku a počátečního rozvoje – základním posláním současné levice, existuje ještě řada dalších klíčových témat pro její politickou a ideologickou profilaci. Uvádím některé z nich na závěr v heslovité podobě, přičemž každé z nich by zasluhovalo samostatné pojednání.

• Boj za mír, za změnu architektury evropské a světové bezpečnosti, proti překonanému blokovému pojímání mezinárodní politiky (ani Američané, ani Rusové, ale Evropská unie by se měla stát základem naší bezpečnosti), proti rozmáhajícímu se názoru, že ozbrojená agrese je normální a legitimní způsob prosazování zájmů
• Úsilí o spojení sil národů a států světa při snižování nebezpečí nezvratných klimatických změn a zachování života na zeměkouli
• Udržitelný hospodářský růst a zvyšování kvality života nejen ve vyspělých, ale i rozvojových zemích
• Prohlubování rovných příležitostí, všeobecně dostupné vzdělání, právo na informace – to vše v globálním měřítku
• Kontrola a regulace finančního kapitálu, likvidace „daňových oáz“
• Překonání vnucované dichotomie „socialismus nebo svoboda“, návaznost na odkaz revolučního liberalismu epochy velkých revolucí a sociálních zápasů minulosti
• Hledání nových forem spoluúčasti na řízení a obrany zájmů zaměstnanců a neprivilegovaných společenských vrstev v podmínkách informační revoluce a mezinárodní globalizace.

Jak vidno, levice nemá nějaká „speciální“ témata odlišná od témat politických protivníků. Pouze musí nabízet a prosazovat v praxi alternativní pohledy, koncepce a politické programy. Jen šikovný marketing, kritika chyb a taktické manévry totiž z dlouhodobého hlediska nevystačí.