Média několik týdnů dopředu spekulovala o možnosti, že Bush, vzhledem k poslednímu roku v prezidentské funkci, konečně ve svém každoročním projevu nazve "arménský masakr" genocidou, spáchanou Turky na Arménech. Vše tomu nasvědčovalo -- George Bush už podle Ústavy nemůže být potřetí za sebou zvolen a existuje tradice, podle které se prezidenti ve svém druhém období uchylují k daleko otevřenější politice a radikálnějším krokům, neboť se už nemusí bát možného negativního dopadu na vlastní popularitu a tím ohrožení svého znovuzvolení.

Zahraniční výbor Kongresu navíc Bushe oficiálně vyzval, aby pojmenoval věci pravými jmény. Takový krok podporuje nejen většina kulturního establishmentu, ale i množství amerických politiků, kteří považují takové gesto vůči Arménům za důstojnou tečku za Bushovým volebním obdobím.

Žel se ukázaly silnějšími hlasy politické pro válečné lobby a generálů v poli, kteří Bushe před tímto od tohoto kroku vytrvale odrazují z jejich pohledu celkem pochopitelné obavy -- označení arménského masakru jasně za "genocidu spáchanou Turky" ústy amerického prezidenta, by poškodilo vztahy mezi oběma zeměmi. Pro Spojené státy jsou Turci dnes klíčovým spojencem ve válce v Iráku. A v době, kdy vrcholí nová Petraeusova ofenziva nehodlají Američané nic riskovat.

George W. Bush jejich rady evidentně vyslyšel, když 24. dubna ve svém projevu před shromážděnými zástupci arménské menšiny hovořil sice vzletnými formulacemi a měl plná ústa míru a pochopení, nicméně co Arméni chtěli slyšet, neřekl.

Jeho apel na "vzájemné pochopení" mezi Turky a Armény, stejně jako formulace "voláme po tom, aby arménská vláda nadále podporovala demokracii" vyzněl, jako by se Arméni v současnu chtěli Turkům mstít, nebo oplácet stejnou mincí. Arméni však netouží znovu otevírat staré rány, po vyvolávání duchů netouží ani Turci a celý spor dnes není o tom, urovnat nevraživost mezi oběma národy, ale o tom, aby turecká vláda uznala, že jejich země v minulosti dopustila zločinu a vinu nepopírala. Turci ovšem činí pravý opak.

Arménská genocida dodnes budí vášně. Turecká vláda necítí vinu své země a často se celou událost snaží bagatelizovat, ne-li popírat. Uvědomíme-li si existenci dnešních revizionistů druhé světové války (od historiků, snažících se vyvrátit "monopol" Německa v roli rozpoutání světové války až po otevřené popírače holocaustu), není postoj turecké vlády ničím ojedinělým.

Proč má ovšem turecké popírání vlastní viny na genocidě arménského národa, kdy bylo zavražděno přibližně 1,5 milionů lidí takové zastání, nebo přinejmenším pochopení u některých "velmocí", hlavně tedy Spojených států?

Má invaze v Iráku skutečně takovou cenu, že jí musí být podřízeny i takové věci, jako projev k zástupcům menšiny, na které se Turci dopustili bezpráví, které bagatelizují? Ze strategického hlediska ano.

Pochopit lze generála Petraeuse, sedícího v hlavním štábu amerických vojsk v Iráku. Jeho světe a problémem, který jej trápí, je současná situace v Iráku a ne politicko-etické, popřípadě zahraničně-politické úvahy. Může vyslovit svůj názor, ale zůstává vojákem, plnícím příkazy své vlády. Povede operace na základě rozkazu a vzhledem k měnícím se okolnostem, ať již půjde o korektní, nebo rozjitřené vztahy s tureckým spojencem.

Nabízí se otázka, kdo vládne Spojeným státům. Prezident, vláda a Kongres, volený americkými občany, nebo hrstka generálů a intelektuálů nekonzervativního lobby? Americký fádní postoj k arménské genocidě snaha natolik si udržet kladné vztahy s Tureckem i za cenu zakrýváním očí před tím, že se genocida objektivně stala, je samozřejmě v každém případě suverénním a legitimním výstupem americké politiky, ať je motivován kýmkoli. Je ale na místě úvaha, nakolik je legitimní americký apel lidská práva a demokracii, provázející vojenské intervence, pokud je americké vládě evidentně minimálně lhostejný fakt, že je zde na mezinárodním poli zpochybňováno a zlehčováno zavraždění statisíců lidí.

Celý Bushův projev je k zhlédnutí ZDE