Podle oficiálních prohlášení má americký protiraketový systém chránit demokratické země Západu před raketovým útokem totalitních režimů z Východu. Jednou z hodnot demokratického zřízení je právo občanů na informace. V letech 2007 a 2008 jsem bezvýsledně žádal o rozhovor o americké protiraketové obraně ministryni obrany Vlastu Parkanovou, ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a ministra životního prostředí Martina Bursíka. (podrobnosti v LN 29.5. 2007: Sestřelí raketu, ta nám spadne na hlavu. A dál?; BL 25.3. 2008: ¨Radar -- Bursíkova zhouba).

Naději na vstřícnější přístup nenaplnila ani návštěva prezidenta USA George W. Bushe v Praze. Novináři na tiskové konferenci 5.6. 2007 nemohli pokládat otázky. Režim, který novinářům neodpovídá na otázky, nebo jim dokonce brání dotaz alespoň položit, nepokládám za demokratický. Bránit demokracii totalitními metodami nelze. Houstnoucí atmosféru neodlehčil ani trylek ministryně Parkanové: ,,...dobrý den radare, já ti tleskám..."

Absurdní muzikál však ještě nemusí skončit slavnostním položením základního kamene radarové základny. Zde je konec pro milovníky ztřeštěných komedií: Až k nám přiletí americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, aby podepsala smlouvu o radaru, může si horlivost českých vyjednavačů vyložit jako sexuální obtěžování a zděšeně prchnout. Kdo má raději nekonečné seriály ze soudní síně, ocenil by spíše, kdyby se nějaké občanské sdružení rozhodlo žalovat vládu na základě práv vyplývajících z Mezinárodní úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí (tzv. Aarhuská úmluva). Ve sporu by o absurdní okamžiky nebyla nouze -- tuto mezinárodní smlouvu za Českou republiku podepsal v roce 1998 Martin Bursík, když působil jako ministr životního prostředí v Tošovského úřednické vládě.