Dál tu máme vesměs letitá konzervativní hesla. Ne všechno, ale je jich značná porce. Nacionalismus; vyzvedání povinností proti právům; strašení "drzými" muslimy; zločinnost; úpění nad podvyživenou armádou; nejméně desetkrát moralizovaný cant jódlující proti kulturnímu, nikoliv snad ekonomickému liberalismu -- a k tomu hned šest (!) citátů z Cromwella. Co převratného se asi po víkendu stane? Začnou britské deníky premiéra Browna přezdívat Bobby Brown?

Selbournův článek je prostě a jednoduše soupis věcí, které jdou podle toryů špatně, plus rituální obětování starým bůžkům. Obsahuje sice všechno možné, nicméně zcela chybí například ekologie a energetická bezpečnost. Hodlají snad konzervativci tato témata přenechat British National Party, aby je tito protiliberální "torch bearers of culture" servírovali s hnědou omáčkou?

Jestli se nepletu, přes všechen ten rámus ani v Británii po éře napomádovaných agentů s rodinným stříbrem nepřijdou k moci noví "budovatelé", kteří by obnovili veřejný sektor. Velký kapitál už nikdo účinně nezdaní a zchudlí a zadlužení poplatníci nemohou sami ufinancovat veřejné investice. Toryové tedy nakonec nejspíš zůstanou u vlastenčení, moralizování a harašení policií plus armádou. Selbournův komentář fakticky svolává kmen k totemu a vyhlašuje výjimečný stav -- opět ale především v kulturní sféře.

Jestliže chceme věřit tvrzení Jana Sterna, že Oidipovského komplexu nejsme hodni, pak je ale třeba číst opravdu pozorně: "To, že už nás tolik netrápí konflikt s Otcem, s otcovským principem, je způsobeno jen tím, že stále více lidí k otcovskému principu není ani schopno dorůst. Zůstávají uvězněni v předoidipovské, narcistické matce."

Stern nás vyzývá, abychom se navzdory všem infantilizujícím mechanismům dnešní civilizace snažili opravdu dospět. Nevolá po návratu ke starým oidipovským technikám - puritanismu, mávání národní fanglí či arzenálem, nebo dalších formách identifikace s "otcovskou" autoritou. Abychom viděli, že mistrovství světa v humrovém obžerství nikam nevede, nepotřebujeme přece vyhrabávat kosti předků, mávat kadidelnicí, ani navlékat kilt nebo čamaru. Kritické myšlení se sice neobejde bez určitých předpokladů, včetně institucionálních, ale stěhovat se kvůli němu rovnou do muzea snad opravdu nemusíme.

Nebo se už opravdu nevzmůžeme na dlouhou vůli, abychom se i v polyteismu hodnot sami dobrali odříkání konáním? Chceme zase vyměnit svobodu za poznanou nutnost askeze? Toužíme snad po tom, aby nepohodlné symbolyněkdo znova napsal na index?

Tak to by věru Pramini muselo začít gumovat pořádně hluboko i v dějinách Británie.