Mně se moc nelíbí to rozdělování na "muzeum" a současnost, které Karel Dolejší provádí. Z hlediska raného středověku je třeba renesance návratem k muzeu, živým, do té doby netušeným návratem, který podnítil úžasný rozvoj evropské kultury natolik, že ještě pro Goetha byla antika nedotknutelná a velice výrazně z ní vycházel i otec postmoderny Nietzsche. Nevidím žádný důvod pro dělení dějin na to, co je jen muzejní, mrtvé, a na ten živý, dobrý dnešek či zítřek. Cokoli může oživnout a být znovu inspirativní, záleží jen na situaci (např, obliba gotiky u některých spisovatelů 19. století, např. T. Gauthier) a na hloubce, s jakou zasáhne nového génia daných časů. Tak Goethe např. vzkřísil Shakespeara, zatracovaného elitou francouzského i anglického klasicismu. A totéž platí o politických a náboženských konceptech. Dějiny lidstva poskytují obrovské množství materiálu, který nás může učit chápat naši současnost velmi jemně, v mnoha odstínech, ve srovnáních a v kontextech, o něž se připravíme, pokud budeme něco velkého v minulosti považovat jen za "muzeum". Začněte Hérodotem a Homérem a zjistíte - jako o tom byli přesvědčení celá staletí elitní kultury před námi - že TAM najdete bít srdce své doby mnohem více než v banalitě všednosti kolem. Promítněte své prožitky, svou výchovu, dobu, svou politiku a kulturu do "muzeí" a zjistíte, že teprve tam jí porozumíte a uvidíte očištěnu od banalit. Historie není jen učitelkou života, je jeho podmínkou, je jeho životem, má-li to být život kulturních a vzdělaných lidí a ne život hmyzu ovšem.