"Je mnoho prostředků, jak obrátit lidské živobytí v protivnou nudu, ale nejúčinnější asi bude přivést člověka k tomu, aby se oddal kultu sebezáchovy... kult sebezáchovy má v sobě něco, co svědčí nejen o přemrštěné, ale možná i neoprávněné lásce k životu. Ruské přísloví praví: Žij, jak chceš, ale vždycky čestně."

Odhlédněme od toho, jak se vlastně výšeuvedenou zásadou řídili sami Rusové, a věnujme se tématu. Ščedrinův postoj je přesným opak toho, co právě teď. Sebezáchova" uvnitř i navenek funguje coby klacek, který má přerazit hřbet každému protiargumentu, každé skrupuli. Kdo vysloví pochyby o tom, zda zvolená cesta vede k cíli, je "sebezáchovou" okamžitě umlácen.

Zatímco polská zahraniční politika se ve vztahu k USA řídí zásadou středověkého filosofa Adama de Lille "Autorita má nos z vosku, který lze deformovat všemi směry", ta česká -- skoro by se chtělo napsat, že v nejhorší husákovské tradici -- prostě infantilně spoléhá na odměnu za poslušnost. Zatímco Polsko si od přimknutí k USA slibuje status vojenské mocnosti evropského významu, který ztratilo někdy v 17. století, těžko říci, jaké přání asi tak chová americká lobby v desetimiliónové ČR, jejíž armáda provozuje nějakých 12 plnohodnotných bojových letounů a asi 30 tanků. Ve finále totiž taková lobby nezaručí ani tu vykřičenou sebezáchovu -- vynalezla ten nejlepší způsob, jak se v Evropě jednou provždy historicky znemožnit.

Tady jsem si dovolil ze své zahrádky...

Zájmem malých zemí je zachovat evropský systém kolektivní bezpečnosti, pokud to jen trochu půjde -- a pokud by se ukázalo, že taková možnost již neexistuje, řešit problém ve spolupráci s ostatními.

Evropa je pravda v nepříliš výhodné geopolitické pozici. Dokonce i ty zbylé zdroje ropy a plynu, které se ještě nabízejí v Kaspickém a Severním moři, musí sdílet s Ruskem, jehož další vývoj je nejistý. Je tedy na Rusku závislá. Pokud pokročí destabilizace Perského zálivu, bude Evropa na Moskvě záviset ještě mnohem více. Pokud evropská ekonomika nepřestane vyžadovat dovoz strategických surovin, samostatná zahraniční politika EU zůstane v éře ropného zlomu iluzí. Technicky vzato, pro jednotnou Evropu existují tři perspektivní možnosti zajištění energetické bezpečnosti.

První je nějaká forma renesance kolonialismu. Avšak vidíme, že ani vojensky mnohem silnějším Američanům se taková věc nedaří. Kromě toho velká část evropské veřejnosti takové řešení -- doufejme -- nikdy nepřijme.

Druhou možnost představuje vzájemná akomodace s Ruskem. Pokud by se ji podařilo ideálně vyladit, šlo by o řešení na několik desetiletí, než i Rusům začnou strategické suroviny docházet.

Třetí možnost: Začít radikálně šetřit, vyjít se zdroji, které má Evropa sama k dispozici.

Vedle toho všeho ovšem mohou politikové jednotlivých národních států vymýšlet nejrůznější fantasmagorie, jen aby si nemuseli přiznat, kolik uhodilo. Horizontem postnormalizačního adolescenta totiž zůstává odvaha těžké časy zase nějak "přečůrat".

Právě to chce udělat současná česká vláda. A je dost pravděpodobné, že se přitom přepočítá neméně, než vláda polská.

I want it all, I want it now!

Každá jednostrannost hledá rovnováhu. Úplné přimknutí k mohutné té texaské opuncii se aktuálně kompenzuje "odvážnou" maximalizací požadavků vůči Rusům. Zatímco západní Evropa by Rusy ráda nechala na pokoji a řešila vlastní problémy, kterých má víc než dost, "Nová Evropa" chce vše, co chtějí USA -- a ještě víc.

Západoevropané se s povzdechem smiřují s Bushovým plánem budovat protiraketové základny jen díky tomu, že Rusové naznačili možnost obchodu -- neaktivované základny za konec rozšiřování NATO na Východ. Polsko a ČR za vynechání Ukrajiny a Gruzie z vojenského bloku, který má i bez toho drtivou vojenskou převahu.

Rusové si přirozeně nepřejí nic z toho, kdežto Bushova administrativa obojí. "Nová Evropa" - zde včetně Polska -- však trvá na základnách i šíření Aliance, a kromě toho si chce ještě sama polepšit na úkor sponzora (=USA), sousedů (=dalších evropských zemí s pouze standardními bezpečnostními garancemi) i bývalé koloniální mocnosti (=Ruské federace). Všichni jmenovaní to pochopitelně dobře vidí a zařídí se podle toho hned v dalším kole, protože takhle chytrý dokáže být opravdu každý. Přelud "absolutně spolehlivých" bezpečnostních záruk ze strany Spojených států dost ostře kontrastuje s ochotou našich představitelů hodit Evropu přes palubu, sotva se objevily první vážné problémy. Co tohle všechno přežije? Právo silnějšího!

Zdá, se, že leccos se vyjasní už po dubnovém summitu Aliance v Bukurešti. Jestli "Nová Evropa" necouvne ani před ochromením NATO, učiní ze svých občanů pěšáky v šachové hře Bushova štábu.

Je však dobře známo, jak to s pěšákem chodí. On sám je jediný, komu skutečně záleží na vlastní sebezáchově. Velký hráč, jemuž budeme dáni k dispozici, plánuje provést rozhodující tahy na pravém, nikoliv levém křídle šachovnice. Nestrategicky postavený pěšák bývá často obětován ve jménu důležité výhody. V podobných okamžicích pak vzácně znějí i tak upřímné věty, jaké na podřízené řvával Friedrich Veliký: "Vy psi, chcete snad žít věčně?"

K tématu:

Financial Times Deutschland: Nato-Vormarsch stoppt in Polen