1. 6. 2007
Pohled z travnatého pahorkuJohn Michael Greer John Michael Greer žije v Oregonu a zastává významné postavení ve společenství Ancient Order of Druids in America (AODA). Jeho občas sebeironizující humor a tolerantní výroky o lidech s jiným přesvědčením dokazují, že nejde o žádnou náboženskou sektu. Greer si píše blog, na němž coby autor pohybující se 25 let v prostředí alternativní spirituality vyjadřuje značně nekonvenční názory. Jeho pohled na budoucnost průmyslové civilizace není ani dost málo optimistický, na druhé straně však zcela postrádá militantnost a fanatismus. Snad jediné, co čtenáři na jeho jinak velmi zajímavých textech může opravdu vážně vadit, jsou občasné demagogické útoky zaměřené do řad Demokratické strany. Nicméně sluší se poznamenat, že proponent "nepolitické politiky" za Atlantikem vnímá zejména skupinu "progresivních Demokratů" jako nekalou konkurenci přitahující pozornost falešnými sliby -- a mívá v tomto bodě často pravdu. Deriváty nedemokratických neokonzervativních přístupů, vznikající například ideologizací vývojové psychologie ( David Korten ) nevěstí pobushovským USA právě jednoduchou budoucnost. (Úvod připravil a text přeložil Karel Dolejší) |
Jak už jsem napsal, rozvíjející se krize průmyslové společnosti není ve skutečnosti technickým problémem, který by mohl být vyřešen známými nástroji vědy a techniky. Je to lidský problém s hlubokými kořeny v mytických příbězích, které používáme, abychom dodali smysl své zkušenosti. Je cenné uvědomit si, že ani ti z nás, kdo diskutují o ropném zlomu, nejsou této obtíže zbaveni. Myslíme v příbězích, jako každý jiný příslušník našeho druhu, s téměř stejnou nevyhnutelností, s jakou chodíme po nohou, a příběhy, kterými osmyslujeme ropný zlom, mohou být stejně zavádějící jako ty, k nimž se jiní uchylují proto, aby jej ignorovali. V některých předchozích příspěvcích jsem psal o velmi rozšířeném příběhu, který strukturuje myšlení v komunitě ropného zlomu - o příběhu Apokalypsy, náhlého očistného kataklyzmatu, které každému ukáže míru jeho špatnosti a potrestá ho za ni. Avšak nejde ani zdaleka o jediný narativ, který byl z rozvíjejícího se dialogu o ropném zlomu odstraněn - a v tomto příspěvku se zaměřím na jiný. Nedávná rozprava s přítelem, který píše o ropném zlomu, pro mě znamenala bezprostřední konfrontaci s tímto narativem. Seděli jsme před kavárnou v Ashlandu a v klidu hovořili o konci průmyslové civilizace, zatímco kolem nás projížděla sportovně-užitková vozidla ("SUVs") a dělala vše pro to, aby naše nejhorší scénáře vypadaly umírněně. Opravdu si nevzpomínám, o čem jsme vlastně hovořili, když můj přítel, jak se mi zdálo, náhle odbočil od tématu k revizionistickým spekulacím o teroristických útocích z 11. září. Jak už to bývá, pro mého přítele to znamená vše jiné, jen ne věc nespojenou s ropným zlomem, a zdálo se, že se u mé neochoty spojovat tyto dva body zarazil úplně stejně, jako já u jeho trvání na tom, že běh věcí tuto spojitost již prokázal. Po krátké diskusi jsme změnili téma, nicméně i poté jsem o rozhovoru přemýšlel. Není to jediný případ podobné diskuse v komunitě ropného zlomu. Richard Heinberg, jedna z vedoucích postav této scény, věnoval značnou část své knihy Powerdown dokazování podílu americké vlády na útocích z 11. září. James Howard Kunstler, další borec těžké váhy, argumentoval přesně opačně a tvrdil, že celé revizionistické hnutí okolo 11. září je v podstatě paranoidní obsesí. V mé mysli se nicméně celá kontroverze odvíjí od tříbení mýtu s hlubokými kořeny v populárním povědomí. Říkejme mu Příběh muže, který objevil. Znáte ten příběh: Včera večer ho vysílali v televizi. Detektivka, kterou jste viděli u pokladen supermarketu, je na něm postavena stejně, jako pět ze šesti videofilmů, které jste si půjčili - a je docela možné, že stejně tak i jeden z vašich snů. Příběh začíná nějakou hroznou událostí. Existuje pro ni zjevné vysvětlení, avšak je tu rovněž jedna osoba, která si uvědomuje, že jde o mnohem víc než jen o to, co je každému na očích. Po osamělém hledání, které překonalo výsměch a zatloukání oficiálních úřadů, hrdina odkryje pravdu a veřejně ji odhalí skrze vykupující zjevení, které překazí plány padoucha, zachrání nevinné a zhruba v polovině případů hrdinu umístí do náruče milované osoby. Samozřejmě, ne vždy jde jen o literaturu. Většina mýtů je pravdivá přinejmenším po určitý čas; právě to jim dodává jejich sílu. Mýtus pokroku byl pravdivý častěji než nepravdivý mezi lety 1650 až 1950 a právě to mu dodalo vliv na naši kolektivní představivost, který si dosud podržel. Stejným způsobem funguje mýtus o Muži, který objevil - dost často na to, aby policejní oddělení vedl k najímání detektivů, státy k zakládání výzvědných služeb a obyčejné lidi k hledání otázek všude tam, kde původní odpovědi vypadají příliš chatrně. Příběh Muže, který objevil, tak jako každý mýtus v některých situacích dává smysl, v jiných částečný smysl, a v mnoha dalších smysl zcela postrádá. Navzdory některým nadšenějším tvrzením Josepha Campbella jednotný mýtus neexistuje, nemáme k dispozici narativ, který by osmyslil úplně vše. Mýtus, o němž jsme diskutovali, je však svůdný, neboť slibuje, že se vláda našich věcí navrátí do našich rukou. Muž, jenž objevil, nemá jinou moc než schopnost nalézt pravdu - a uvnitř mýtu je to také veškerá moc, kterou potřebuje. Právě proto jde o mýtus velmi přitažlivý pro všechny, kdo se cítí marginalizováni a věří, že vědí něco, co ostatním není známo. Může však jít také o zástupný problém. Pokud v komunitě ropného zlomu byl někdy ten pravý čas pro tento mýtus, bylo to v 90. letech, kdy se řada lidí snažila seznámit okolní svět s přehlíženou hrozbou. Bohužel, okamžik zjevení nastal a minul, načež mnoho lidí pokrčilo rameny a pokračovalo v jízdě. V tomto okamžiku mohou být užitečnější jiné mýty. Skutečnost, že narativ přestal být užitečný, však ještě nutně neznamená, že by byl méně přitažlivý. Na základě všeho, co vím, připouštím možnost, že George W. Bush osobně někomu nařídil zfalšovat teroristický útok na Spojené státy. Udělejte si názor sami, mě se to však zdá nepravděpodobné. Předtím jsem hlasoval pro klauna Boza, nicméně tvrzení, že průměrnost, jíž se tato administrativa vyznačuje, alternuje Temného Saurona, se mi nikdy nezdálo příliš věrohodným. Administrativa může být zkorumpovaná, dokonce o něco více než ta, která jí bezprostředně předcházela; její kompetence může být jistě zpochybněna; volby, které ji přivedly do úřadu, dost možná zahrnovaly volební podvody, tak jako většina amerických voleb - věřím přinejmenším vzpomínce některých mých čtenářů, že JFK přivedly do Bílého domu sčítací přístroje na dně Michiganského jezera. Shledávám poučným srovnání mezi současnou rétorikou levice a jejími ekvivalenty na druhém konci politického spektra. Stejně jako pravice, jež se vzpamatovávala z volební porážky v roce 1992 a nalezla útočiště v tvrzení, že Bill Clinton se chystá vyslat na americké majitele zbraní flotilu černých helikoptér, levice se v podobné situaci v roce 2000 utekla k tvrzením, že George Bush se snaží změnit Ameriku ve fašistický policejní stát. To vše sehrálo důležitou roli při vyvolávání vroucí stranické nenávisti, která Spojeným státům znemožnila provést konstruktivní změnu. Tato nenávist, domnívám se, znemožnila zaznamenat skutečný význam nadvlády neokonzervativců. V okamžiku, kdy přístup k americkým energetickým obtížím založený na tržních principech a sahající zpět do Reaganovy éry jasně selhal, a kdy nikdo jiný nenabídl politicky životaschopnou alternativu, neokonzervativci nabídli plán činnosti - a kolem tohoto plánu se spojila skupina fragmentované americké politické třídy dostatečně velká na to, aby neokonzervativcům dala šanci. Jejich plán se ukázal být beznadějně nereálným a nepevný konsensus, který jej přivedl do hry, se nyní rozpadá - s výsledkem, který podle všeho učiní volby v roce 2008 dramatičtějšími než obvykle. Avšak cosi jako neokonzervativní projekt bylo zřejmě nutné; přinejmenším proto, že americký lid dal bolestně najevo, že každý politik, který se mu snaží upřít privilegia, jež domněle zasluhuje, si musí hledat nové zaměstnání. Budeme mít velké štěstí, pokud další kolo ekonomického úpadku a politického selhání nevyvolá v život cosi mnohem horšího - a hesla mohou příště přijít zleva stejně dobře jako zprava. Ať už k tomu dojde či nikoliv, dvě věci jsou takřka jisté. První je ta, že nikdo z nás se nikdy přesně nedozví, co se dělo v americkém vzdušném prostoru ráno 11. září 2001. Druhou je relativní bezvýznamnost těchto událostí ve vztahu k budoucnosti průmyslové civilizace. Hlavní výzvy, jež před námi leží právě teď, představují ustavení nových rámců pro lokální ekonomiky, záchrana dovedností a technologií přiměřených období relativního nedostatku energie, a začátek skličujícího úkolu obnovit občanskou společnost v našich komunitách. Žádné z těchto zadání nebude znatelně posunuto vpřed jakýmsi honem na spiklence, který lidi dodnes zaměstnává při zevlování na Dealey Plaza v Dallasu, když se z travnatého pahorku pokoušejí znova rozhodnout otázku, kdo vlastně zastřelil JFK. Všechny tyto zásadní úkoly navíc vyžadují, abychom se zbavili toho typu politické démonologie, jehož "vzorovým" příkladem je rétorika revizionismu 11. září. Obvinit ze všech svých strastí politiky druhé strany je stará americká kratochvíle, to si buďte jisti, avšak kratochvíle, která je stále kontraproduktivnější. Jedna z lekcí z ropného zlomu, již bude možná nejtěžší absolvovat, je ta, že potíže, jimž čelíme, nevyplývají z čísi zlomyslnosti, dokonce ani ne z nekompetence, ale z toho, co sociolog Charles Wright Mills nazýval "osud", z nezamýšlených důsledků našeho vlastního každodenního jednání. Ale zde se znova vracíme k základní výzvě v naší nesnázi, potřebě změnit své vlastní životy. Není to nic lehkého a hledání záchytných bodů na tom či onom travnatém pahorku je možná tak populární právě proto, že nás od této výzvy odvádí. Původní znění v angličtině naleznete ZDE. |