Začněme tezí: Ve vztahu k politické moci se ruská společnost v základních rysech za velice dlouhou dobu (v řádech staletí) téměř nezměnila. Hlavním metodologickým problémem takového tvrzení je snad až nepřípustná míra generalizace několikasetletých dějin Ruska. Při polemice s takovým argumentem je proto nutné opřít se o názor zkušeného a renomovaného historika, jehož syntéza vychází z rozsáhlého výzkumu delšího časového období.

Otázku vysoké míry historické kontinuity v dějinách Ruska lze svést k jedinému bodu, a totiž ke vztahu společnosti k politické moci. Rusové se domnívají, že vládnoucí špičky (dostatečně) nereprezentují zájmy obyvatelstva, především v sociálně-ekonomické oblasti, že širší společenské vrstvy jsou naprosto přehlíženy a odtrženy od vrstev vládnoucích, na něž nejen nemají, ale ani nemohou mít žádný vliv. Mocenská elita tak nemá motivaci na statu quo cokoliv měnit, byť je pro většinu nepřijatelný. A jak vypadá nespokojenost Rusů s vládnoucí vrstvou vyjádřená v číslech?

Podle průzkumu se značná část voličstva domnívá, že výsledky voleb určují představitelé stávající politické moci. 42 % dotázaných se domnívá, že předvolební debaty jsou jen trikem. Téměř polovina respondentů (48 %) je přesvědčena, že volby budou nakonec jen imitací boje o moc, protože rozdělení míst v Dumě se nebude řídit výsledky hlasování, ale bude nadiktováno shora. Oproti tomu 34 % respondentů věří, že ve volbách "půjde o skutečný politický boj". Jinými slovy, jen třetina elektorátu se domnívá, že může mít vliv na přerozdělení moci vládnoucí vrstvy. Přesto poslušně k volbám půjdou (63 %) a svůj hlas do volební urny hodí. Komu jej hodí? To je téměř jasné. Z průzkumu totiž vyplynulo, že většina Rusů (55 %) má tendenci hlasovat pro předpokládané vítěze voleb. A nesporným vítězem voleb bude Putinovo Jednotné Rusko. Předvolební preference strany (67 %) totiž přibližně kopírují popularitu V. Putina.

Trochu s nadsázkou lze sestavit typického ruského voliče. Je to někdo, kdo určitě půjde k volbám, bude vědět, že hlasovat nemá smysl, protože křesla v Dumě jsou již dávno rozdělena a politické debaty v televizi vedou simulakra. Ačkoli je přesvědčen, že za nekalými politickými praktikami stojí stávající vládnoucí garnitura, hlas hodí Jednotnému Rusku, tedy vlastně Putinovi.

Teze o tom, že se ruská společnost v základních rysech příliš nezměnila, se nejčastěji vysvětluje patrimoniální tradicí, výchovou k poslušnosti, úctě k autoritám, paternalismu a neoblomnou vírou obyvatelstva v to, že ve skutečnosti je vládce vždy dobrý a zlořád představují jen lidé z jeho okolí.

A historická kontinuita? Tu nechť potvrdí historik. "Žádná z ekonomických či sociálních skupin starého režimu nebyla buď schopna nebo ochotna postavit se koruně a zpochybnit její monopol na politickou moc. Tyto skupiny toho nebyly schopny, protože koruna -- tím, že vnutila zemi patrimoniální princip a činila si nárok na území říše jakožto na majetek a na její obyvatelstvo jakožto na služebníky -- zabránila vytvoření výsep nezávislého bohatství či moci. Zmíněné skupiny nedokázaly odporovat státu, protože dokud v tomto systému zůstávala koruna hlavním zdrojem veškerého materiálního blaha, každá ze skupin měla silný sklon jí podlézat. .... obchodníci byli na koruně závislí, pokud šlo o udělování licencí a monopolů a pokud šlo o celní tarify chránící neefektivní průmyslovou výrobu; duchovenstvo potřebovalo korunu proto, aby chránila jeho pozemkový majetek, a když mu majetek odňala, aby mu vyplácela subvence. ... Za nepříznivých hospodářských podmínek, které v Rusku převažovaly, měly vrstvy toužící se dostat nad úroveň životního minima jedinou možnost -- spolupracovat se státem -- , což znamenalo vzdát se politických ambicí. Během celých ruských dějin vznikalo bohatství soukromých osob jako důsledek přízně vlády, jako vládní odměna za dobré politické chování a tak bylo také vnímáno. ... Neplnoprávné vrstvy, tedy masa mužiků, dávaly rovněž přednost absolutismu před ostatními formami vlády..." napsal více než před 30 lety o Rusku do roku 1900 americký konzervativní historik Richard Pipes.

Zdroj citace: Richard Pipes: Rusko za starého režimu. Praha, Argo, 2004, str. 305--306.

www.Ruskodnes.cz