V druhé části článku se budu zabývat kritikou justiční politiky současné vlády potažmo Pospíšilovy "reformy" pouze z hlediska poznatků o trestním řízení v jeho širších souvislostech, protože více mi praktická zkušenost a omezená znalost práva laického občanského aktivisty nedovoluje. Ke kritice nepřistupuji z pozice či ve prospěch opoziční politické strany, protože obě velké strany se při řízení justiční politiky státu chovají přibližně stejně neodpovědně a většina výtek, jež uvedu, by se mohla vztahovat také k poměrům v justici v době panování socialistických vlád. Mimo to bych ze subjektivních důvodů případný příchod Marie Benešové do čela ministerstva spravedlnosti považoval za pohromu pro českou justici, takže i z tohoto hlediska nemám důvod podporovat opozici. Zastávám názor, že spravedlnost je nedělitelná a má mít nadstranický charakter. Upozorňuji, že součástí politické kultury Rakouska je nepsaná zásada, že ministr spravedlnosti není členem žádné politické strany. V této části článku nebudu jednat jen o justici (soudnictví).Situaci v trestním řízení nelze hodnotit jinak než komplexním pohledem na celý řetězec orgánů činných v trestním řízení, protože jsou na sobě navzájem těsně závislé. Dvě složky řetězce -- policie a státní zastupitelství -- nejsou součásti justice, ale moci výkonné, nicméně kvalitu soudního řízení značně ovlivňují.

Současná vláda pokračuje v neblahé tradici podceňování významu zdravého právního prostředí, kterého se dopouštěly všechny její polistopadové předchůdkyně. Vzhledem k tomu, že v předcházejícím půlstoletí před Listopadem sloužily nástroje výkonu práva především k upevnění moci totalitních režimů a k přímému potlačování občanských práv, a politická účelovost (někdy předkládaná jako třídní zájem pracujících) byla nadřazena spravedlnosti, má necitelnost vlád vůči spolehlivému zabezpečení spravedlnosti zhoubné účinky: stále trvá nebezpečí přístupu k trestním případům z jiného pohledu než je požadavek objektivní spravedlnosti. Sílu působení pozůstatků totalitní minulosti prohlubují hlavně dva jejich prvky.Prvním je zachování návaznosti právního řádu na neprávo totalitního režimu (právo protiprávního režimu není právem, ale institucionalizovaným bezprávím, tedy "neprávem"), jen zčásti postupně narušované přejímáním práva Evropské unie. Je smutné, že ještě osmnáct let po Listopadu se řídíme základními předpisy, které vznikly počátkem šedesátých let a odpovídají právnímu myšlení té hrozné, k lidským právům necitlivé doby. Budiž přičteno ministru Pospíšilovi k dobru, že navázal na úsilí svých předchůdců a zahrnul rekodifikaci základních právních předpisů do své "reformy". Dalším záporným prvkem je zamoření soudů a státních zastupitelství pohrobky totalitního režimu, jejichž právní myšlení a praxe jsou zatíženy tendenčním vzděláním a praxí služby v orgánech, nerespektujících či přímo potlačujících základní občanská práva. Část z nich si nese i zátěž příslušnosti k neformálním společenstvím příslušníků předlistopadových mocenských "elit", kteří si vzájemně pomáhají k upevnění postavení v nových společenských poměrech. S tím je spojeno riziko vydíratelnosti naprosté většiny z nich. Dokladem hrůznosti tohoto stavu je setrvání v úřadu soudkyně, jež se podílela na posledním předlistopadovém odsouzení Václava Havla, ustanovení pronásledovatele básníka Ivana Martina "Magora" Jirouse do úřadu okresního státního zástupce či působení bývalého dozorového prokurátora nad StB v čele krajského státního zastupitelství. Tito lidé mají právnické vzdělání a velké "řemeslné" zkušenosti, ale z minulosti jsou vycvičeni k účelovému zneužívání práva. Zejména dnes slouží horlivě režimu, jenž je zcela neslučitelný s jejich předlistopadovými názory, čili je pro ně nepřátelský. Zřejmě nemají svědomí. Od nich nelze očekávat nestranný přístup ke spravedlnosti.

Kubiceho zpráva hovoří o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Existence Berdychova gangu, případ konkursního soudce Berky a jiné menší kauzy dokazují, že justice a orgány činné v trestním řízení nezůstaly stranou tohoto nebezpečného vývoje, jenž je vážným ohrožením právních jistot občanů, následně demokratické povahy státu. V této souvislosti ovšem státní správa hraje pouze pasivní úlohu. Její selhání spočívá jen v tom, že podcenila nebezpečí, a proto si neuměla včas vyvinout obranné mechanismy proti tlakům, ohrožujícím nezávislý výkon spravedlnosti. Avšak pouze Topolánkova vláda se jako první po Listopadu 1989 může "pochlubit" otevřeným aktivním zásahem výkonné moci do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení ve prospěch zajištění beztrestnosti příslušníka vládnoucí elity vstupem nejvyššího státního zastupitelství do kauzy místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Zákon o státních zastupitelstvích v §12 odst.3 omezuje pravomoc nejvyšší státní zástupkyně takto: "Nejvyšší státní zástupce může nařídit, aby Nejvyšší státní zastupitelství nebo jím pověřené státní zastupitelství provedlo kontrolu skončených věcí, v nichž bylo příslušné státní zastupitelství činné, a uložilo v případě pochybení opatření k nápravě". Vyjmutí "živých" kauz z pravomoci nejvyšší státní zástupkyně a z toho plynoucí nepřípustnost jejího zásahu do kauzy Jiřího Čunka dále vyplývá z ustanovení §12h odst.1 téhož zákona: "Nejvyšší státní zastupitelství při zajišťování výkonu oprávnění a povinností nejvyššího státního zástupce může kdykoli provádět potřebná zjištění u kteréhokoli nižšího státního zastupitelství, které je povinno mu na jeho žádost poskytnout požadovanou součinnost. Přitom může zejména požadovat předložení spisů vedených u nižších státních zastupitelství, nahlížet do nich, pořizovat z nich opisy a výpisy a vyžadovat informace a nezbytná vysvětlení. Jde-li o jiné než vrchní státní zastupitelství, není Nejvyšší státní zastupitelství oprávněno zasahovat do způsobu vyřizování věci, která nebyla pravomocně skončena". Podružnou pak zůstává okolnost, že se NSZ při rozhodování o předání věci z OSZ v Přerově na OSZ v Jihlavě odvolalo na §25 trestního řádu, použitý per analogiam, jenž jinak upravuje režim předávání věci mezi soudy, když jinak pro státní zastupitelství platí pravidla dle §12a a §12b zákona o státních zastupitelstvích, jež ovšem podobnou "rošádu" neumožňují (srv. s článkem "Miminko není vicepremiér", který vyšel v Britských listech 29.10.2007). Jiří Čunek není prvním členem vlády, jenž se dostal do hledáčku orgánů činných v trestním řízení. Je však prvním, kterého zachránil nezákonný zásah vyšší moci před postoupením policejního návrhu na podání obžaloby státnímu zastupitelství. Nejtrapnější na tomto zneužití moci nejvyšší státní zástupkyně je okolnost, že vše nyní nasvědčuje tomu, že Jiří Čunek tak byl zbaven příležitosti být očištěn od obvinění ve veřejném soudním řízení před zraky celého národa. Díky jejímu zákroku zůstane na jeho kauze navždy nepříjemná pachuť podezření, že obavy z odsouzení byly důvodné, a že byl zachráněn jen z obav před hrozbou rozpadu vládní koalice v nevhodném období projednávání opatření k ozdravení veřejných financí. V souvislosti s výše uvedenou zmínkou o důsledcích personální kontinuity současných orgánů činných v trestním řízení se strukturami totalitního státu není bez zajímavosti zjištění, že sama Renáta Vesecká působila několik málo let jako prokurátorka protiprávního režimu, a pro dokonání svého zásahu volila stejně poznamenané státní zástupce, jejichž pověst z jejich předlistopadové činnosti je horší než mizerná. V zájmu objektivity musím ovšem upozornit, že z hlediska pošpinění službou protiprávnímu režimu bylo nahrazení dlouholeté prokurátorky Marie Benešové Renátou Veseckou velkým pokrokem (a nejen z toho důvodu). Pro neznalé poznamenávám, že prokuratury měly obrovskou moc, byly ve své rozhodovací činnosti propojené s orgány KSČ, jejíž vůli vykonávaly, a jejich úloha při potlačování základních práv občanů protiprávním režimem byla nezastupitelná, neprávem a možná úmyslně v povědomí veřejnosti po Listopadu zatlačená do pozadí soustředěním veškeré pozornosti pouze na StB. Zásah Nejvyššího státního zastupitelství ČR do Čunkovy kauzy není zdaleka prvním ani jediným případem nezákonného postupu orgánů přípravného trestního řízení. Veřejnost má dosud v čerstvé paměti např. kauzy Vladimíra Hučína nebo Erguena Uzunoglu, při jejichž projednávání před soudem byly odhaleny některé nezákonné praktiky policie, státních zastupitelství, Inspekce ministra vnitra a BIS. Nikdy ale nebyly nezákonné kroky prováděny tak veřejně a s nestydatou bezohledností k veřejnému mínění jako v případě Jiřího Čunka, a nakonec valná část jejich výstupů neobstála při veřejném projednání před soudem, jež bylo zde znemožněno.

Opovržení právními jistotami občanů, jež se projevuje v různých nehoráznostech orgánů činných v trestním řízení, je výrazem obecného podcenění důležitosti zdravého právního prostředí politickými elitami. Možná k němu dochází proto, že společenství "zákazníků" české justice, a mezi nimi těch nespokojených zvlášť, je relativně málo početné, takže jeho hlasy jsou ve volbách bezvýznamné. Navíc případy selhání orgánů činných v trestním řízení většinou nejsou předmětem veřejných debat, jež ovlivňují volební výsledky. Ani to neospravedlňuje netečnost politických elit k špatným poměrům v resortu spravedlnosti, protože stát není majetkem politických stran a spravedlnost má nadstranickou hodnotu.

Věřím, že k porušování zákona dochází jen v menšině projednávaných kauz. Avšak i kdyby se projevovalo jen v ojedinělých případech, jde o nesmírně závažné selhání státu v jedné z jeho základních funkcí. Přehmaty v trestním řízení jsou zvláště bolestné, protože jejich výsledkem je zpravidla nezákonné odnětí osobní svobody občana. Pokud se omezení osobní svobody dopustí soukromá osoba, jde o trestný čin. Dopustí-li se ho orgány činné v trestním řízení, považují je za své samozřejmé právo. Dochází tak k vážnému porušení rovnováhy mezi státem a občanem. Zatímco demokratický stát je podřízen vůli občanů, kteří mu ze své vůle a v rozsahu dle svého uvážení svěřují správu svých práv a závazků, v přístupu našich posttotalitních orgánů činných v trestním řízení k osobní svobodě občana se v souladu se setrvačným působením předlistopadových právních zvyklostí uplatňuje přesně opačný princip: stát je nadřazen občanům, s jejichž právy může libovolně nakládat dle svých vlastních pravidel, jež někdy vybočují z mezí zákonnosti. Orgány činné v trestním řízení se tak chovají ne jako nástroje výkonu práva demokratického státu, ale jako všemocné úřady asijské despocie (ve smyslu její definice Karlem Marxem). Poznatky z U.S.A. ukazují, že máme štěstí, že u nás byl zrušen trest smrti, jinak by cenou za pochybení orgánů činných v trestním řízení byly lidské životy. Nemůžeme se ale smířit ani s tím, že za mřížemi našich věznic maří své životy nezjistitelný počet našich spoluobčanů, na které byla uvalena bezdůvodně vazba, nebo kteří byli odsouzeni bez viny či k trestům nepřiměřeným vině. Toto je zrůdnost, která je daleko závažnější než průtahy řízení, jimž má čelit převážná část technicko-organizačních opatření, prosazovaných ministrem Jiřím Pospíšilem. Naopak ministerstvo spravedlnosti proti jejímu bujení tradičně nebojuje a spíše obhajuje zakonzervování současného stavu. Částečnou výjimkou bylo jednání ministra Pavla Němce, který k nelibosti části aparátu ministerstva, soudců a státních zástupců přece jen podával poněkud častěji stížnosti pro porušení zákona a kárné žaloby. Jeho nástupce se snaží zastánce nedotknutelnosti a neomylnosti justice a státních zastupitelství pokud možno nedráždit. Zdá se, že se obává, že jejich hněv by mohl ohrozit jeho kariéru. Stížnosti pro porušení zákona a kárné žaloby podává neochotně, v menším rozsahu než jeho předchůdce. Subjektivně považuji za přímo odstrašující příklad jeho smířlivosti s projevy justiční svévole odmítnutí podnětu spolku Šalamoun ke kárné žalobě na předsedkyni Nejvyššího soudu ČR kvůli jejím mediálním vystoupením, znevažujícím autoritu prezidenta republiky. Jeho "reforma" se kvalitativní stránky činnosti justice a státních zastupitelství v podstatě nedotkne. Zdlouhavost soudního řízení, kterou "reforma" skutečně řeší, mi nevadí tolik, jako skutečnost, že se za mříže dostávají nevinní lidé, a toho se "reforma" nedotkne.

Jedním ze zdrojů kvalitativních vad trestního řízení je přepjatě formalistický přístup k právu, vyjádřený sloganem "právo není o spravedlnosti". Přeloženo z právnického ptydepe do "lidštiny"to znamená: přísné dodržování psaného práva je nadřazeno přirozenému smyslu pro spravedlnost. V chápání mnoha státních zástupců a soudců se pod pojmem dodržování psaného práva zásadně skrývá jeho výklad v neprospěch obviněného. Příkladem může být postup soudce, rozhodujícího o návrhu na povolení obnovy procesu, který během řízení v soudní síni opakovaně prohlásí, že poměrně vysoký nepodmíněný trest, uložený obžalované, je nesmyslný a měl by být nahrazen podstatně nižším podmíněným, ale pak k překvapení přítomných z formálních důvodů zabrání nápravě dle jeho subjektivního názoru nespravedlivého rozsudku nepovolením obnovy procesu. Bezcitnost pozitivistického přístupu k právu nelze ovšem odstranit žádným reformním opatřením: je to věc osobnostní kultury vykonavatelů spravedlnosti. Účinným opatřením, jehož zavedení by zcela jistě narazilo na rozhořčený odpor soudcovské a státnězástupcovské lobby, by byly několikatýdenní stáže čekatelů na úřad soudce nebo státního zástupce ve věznicích v postavení vězně pod změněnou identitou. Absolventi těchto stáží by snad nakládali s osobní svobodou jednotlivce méně hazardérsky než je dosud v kraji zvykem.

"Dvojčetem" formalismu pozitivistického přístupu k právu je lpění na neprolomitelnosti soudních rozhodnutí. Justice se brání opakovanému přezkoumání jejích rozhodnutí. Nejde ovšem jen o nechuť zbytečně opakovat již dříve vykonané úkony, ale i o nedůtklivost na zpochybňování papežské neomylnosti orgánů činných v trestním řízení. Hrůznost představy, že se může do vězení dostat nevinný člověk, je ale tak silná, že při hodnocení podání, jež směřují mimořádnými cestami k obnově procesu, by byla na místě maximální vstřícnost. Přepjatý formalismus při posuzování argumentů pro přezkoumání uzavřeného řízení je vůči možným obětem justičních přehmatů nespravedlivý, protože část neúspěchů jejich obhajoby sami nezavinili, ale způsobili je jejich obhájci. Použití obhájce je v řadě případů povinné. Stává se ale, že obhájce selže, např. tím, že promešká procesní lhůtu, a vyrazí tak obžalovanému poslední zbraň z ruky. Obžalovaný, jenž se cítí nevinným, pak hledá mimořádné cesty, jimiž by se přece jen domohl spravedlnosti. Naráží při tom na zeď formalismu, jež mu přístup ke spravedlnosti uzavře. K systémovému poškozování domněle nespravedlivě odsouzených dochází např. v řízení k podnětům ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Platná právní úprava umožňuje ministrovi, aby na základě podaného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nechal trestní spis přezkoumat státním zastupitelstvím. Zákon ho nezavazuje, aby této služby použil, a názor státního zastupitelství není pro něho závazný, ale její opomenutí bývá příčinou nevlídné reakce státního zástupce NSZ, činného při Nejvyšším soudu ČR, a někdy i senátu Nejvyššího soudu ČR. Nicméně vyhodnocením podnětu ke stížnosti pro porušení zákona státním zastupitelstvím dochází k porušení rovnosti postavení stran řízení, protože státní zastupitelství jako orgánu žaloby se dostává možnosti ovlivnit osud návrhu obhajoby ještě před jeho projednáním soudem. Nelze očekávat, že by ministr Pospíšil vyloučení tohoto postupu zahrnul do svých "reforem", protože se rozhodl, že "bude dělat vše jinak než jeho předchůdce" a na rozdíl od Pavla Němce vydává podněty ke stížnosti pro porušení zákona státnímu zastupitelství napospas zcela důsledně. Jiným příkladem formálních překážek pro nápravu vadných soudních rozhodnutí je uspořádání řízení o povolení obnovy procesu a provedení případně obnoveného procesu tak, že rozhodování se svěřuje tomu prvoinstančnímu soudu, proti jehož domněle vadnému rozhodnutí návrh směřuje. Ve velké většině případů pak dochází k neobjektivnímu, formalistickému jednání, jehož jediným smyslem je obhajoba neomylnosti soudu a správnosti jeho původního rozhodnutí. Mohl bych předložit celou sbírku orwellovských výroků, jimiž soudci odmítají uznat přiměřenost důkazů pro povolení obnovy řízení. Smyslem tohoto uspořádání řízení není hledání spravedlnosti, ale úspora práce a ochrana soudcovské neomylnosti: kdyby zcela logicky o obnově procesu měl rozhodovat jiný než původní soud, musel by znova nastudovat celý trestní spis a možná by v něm našel chyby, které profesionální slepota a osobní ješitnost původního soudce zastírá.

Na kvalitu rozhodování orgánů činných v trestním řízení působí záporně příliš volně vykládaná nezávislost soudců, státních zástupců a vyšetřovatelů, spojená s jejich téměř úplnou kázeňskou a trestněprávní imunitou, doživotním jmenováním a neodvolatelností. Výstřelkem je podmínění trestního stíhání soudce za trestný čin, související s výkonem jeho úřadu, souhlasem prezidenta republiky. Takto pojatá nezávislost je zpětnou reakcí na padesátiletou bezpodmínečnou podřízenost vykonavatelů práva totalitní politické a státní moci. V polistopadovém nadšení se kyvadlo vychýlilo do opačného extrému, jdoucího až do přesvědčení o nezávislosti na zákonu a judikátech vyšších justičních autorit, které je spojeno s vírou v papežskou neomylnost soudců a státních zástupců. Obhájcům takto široce pojaté nezávislosti soudců a státních zástupců uniká skutečnost, že tito nejsou ničím jiným, než speciální službou státu jeho občanům a nejsou nadáni žádnými božskými vlastnostmi, jež by je vybavily neomylností a vyvyšovaly je nad ostatní složky společnosti. Korekce selhávání soudců a státních zástupců kárným řízením má malou účinnost: provinilce nelze postihnout za pochybení při výkonu jejich rozhodovací činnosti a spektrum stíhatelných kárných přestupků je velmi chudé, takže jim lze podřadit jen omezenou část poklesků příslušníků orgánů činných v trestním řízení, k nimž v praxi dochází. Je prakticky nemožné postihnout soudce např. za úmyslné potlačení důkazů obhajoby, za nesprávnou protokolaci ke škodě obžalovaného, za neznalost obsahu trestního spisu, za obcházení pokynů ústavního nálezu nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Mimo to kárné senáty jsou součástí obecných soudů. Zasedají v nich kolegové provinilců. Stavovská solidarita se projevuje zvláště při posuzování kárných žalob ministra spravedlnosti, jehož -- bez ohledu na osobu -- valná část soudců a státních zástupců považuje za drzého vetřelce, který by se k pokleskům soudců a státních zástupců neměl vůbec vyjadřovat.

Široce pojatá nezávislost soudců a státních zástupců má zhoubný vliv nejen na kvalitu trestního řízení, ale i na vyvolávání konfliktů mezi státními orgány. Dochází k nedbání vertikální hierarchie státních orgánů. Příkladem může být nedbání rozhodnutí ministra Pavla Němce o předání trestního stíhání "katarského prince"orgánům jeho vlasti soudkyní, která bez ohledu na ministrovo rozhodnutí zahájila řízení a nezákonně držela obžalovaného ve vazbě. Když její pochybný "právní názor" zvrátil Nejvyšší soud ČR, neomluvila se ministrovi, ani obviněnému. V téže souvislosti zneužila svého postavení bývalá nejvyšší státní zástupkyně, která rozpoutala mediální štvanici proti nadřízenému ministrovi a vyvolala policejní vyšetřování. Zatímco soudkyni nemohl ministr ani pohnat před kárný senát (nerespektování zákonného rozhodnutí ministra spravedlnosti nelze podřadit pod žádný kárně stíhatelný přestupek), nejvyšší státní zástupkyni se mu nakonec podařilo odvolat z funkce. Příliš jí tím neublížil: paradoxně se stáhla do předem připravené pozice v advokátní kanceláři, která se za nemalý peníz starala o vymanění "katarského prince" z dosahu působnosti naší justice. Snad nejkřiklavějším příkladem zneužití soudcovské nezávislosti byla vzpoura předsedkyně Nejvyššího soudu ČR proti autoritě prezidenta republiky. V tomto případě soudkyně pod záminkou obrany soudcovské nezávislosti na moci výkonné hájila svůj osobní prospěch. Samozřejmě, že to popírala, ale její jednání tento ráz mělo nezávisle na její vůli, neboť rozdíl mezi společenským postavením a požitky předsedy NS a řadového soudce je značný. Ani Jiří Pospíšil nezůstal ušetřen lekce o nezávislosti soudů na ministrovi jako hlavě státní správy soudů. Udělil mu ji předseda Městského soudu v Praze uspořádáním tiskové konference, věnované kritice finančního řízení soudů ministerstvem spravedlnosti. Vedle případů veřejného odepření poslušnosti nadřízeným orgánům státní správy soudů a státních zastupitelství dochází běžně k neveřejnému bojkotování jejich pokynů. Někteří soudci se např. brání přezkoumání jejich trestních spisů v rámci posuzování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, a to tím, že prostě pod jakoukoli záminkou spis k přezkumu nevydají. Veřejné projevy pohrdání nadřízenými orgány státní správy soudů a státních zastupitelství jsou škodlivé tím, že vzbuzují nedůvěru veřejnosti k státním orgánům, zvláště k justici, a v očích zahraničních pozorovatelů nás přesouvají ze střední Evropy někam na Balkán.

Naše zákonná úprava vymezuje pojem nezávislosti soudců a státních zástupců přibližně stejně jako právní předpisy "starých" zemí Evropské unie. Považuje se to za skvělý výdobytek polistopadové demokratizace státu. Mechanické převzetí zahraničních vzorů nemusí být ale vždy tím nejlepším řešením. V žádné ze "starých" zemí EU nebyli soudci a státní zástupci vystaveni po celé půlstoletí masáži myslí a svědomí totalitním státem, spojené se snížením společenského uznání důstojnosti jejich povolání, jež jeho nositele zavazuje k přiměřeně mravnému chování. Jsem přesvědčen o tom, že tak široká nezávislost soudců a státních zástupců je hlavní příčinou justičních přehmatů. Vědomí, že soudce nebo státní zástupce nemůže být volán k odpovědnosti za pochybení, způsobené nedbalostí nebo i ze zlého úmyslu, nutně snižuje smysl pro odpovědnost za jakost odvedené práce a to jak vůči nadřízeným, tak ke stranám řízení, a zpětně zvyšuje četnost vadných rozhodnutí. Potlačit záporný vliv ochrany proti vyvozování odpovědností za poklesky na chování je možné vypěstováním vědomí odpovědnosti k důstojnosti povolání, které se ovšem vytváří postupně po generace. Tato podmínka u nás nemohla být naplněna. Proto by měly být meze nezávislosti soudců a státních zástupců zákonem vymezeny přesněji, aby nedovolovaly svévolný výklad, a jejich respektování by mělo být pojištěno jednoduchými, rychle působícími a neodvratnými sankcemi. Pospíšilova "reforma" se přibližuje k tomuto problému záměrem na rozšíření pravomocí kárných senátů a připuštěním účasti jiných právnických profesí na jejich složení. Považuji to za polovičaté řešení. Situace vyžaduje, aby byl zřízen nezávislý orgán státního dozoru nad justicí a státními zastupitelstvími, který by v podstatě plnil funkci dozorové prokuratury nad justicí a státním zastupitelstvím. Výstupem jeho činnosti by byly kárné a trestní obžaloby, podávané v první instanci speciálnímu soudu. Oba zmíněné orgány by byly nezávislé na ministerstvu spravedlnosti, s možností jejich přidružení k vládě, nebo podřízení Senátu ČR, popř. prezidentovi republiky.

Omylnost jedince je objektivní činitel, jehož působení nelze zabránit. Proto se má posuzování viny v trestním řízení v zásadě provádět kolektivně, senátem rovnoprávných soudců. V zemích anglosaského práva je rozhodování o vině odděleno od ukládání trestu: vinu posuzuje laická porota, která pozorně sleduje souboj žalobce a obhajoby, usměrňovaný soudcem, trest ukládá soudce. Naše senátní rozhodování dokonalosti porotního soudu zdaleka nedosahuje, ale navíc v případě soudů prvního stupně je mnohdy jeho chápaní jako kolektivního rozhodování jen sebeklamem. Každý, kdo častěji navštěvuje soudní jednání, má zkušenost s dřímajícími důchodci-přísedícími a víme, že jejich praktická rovnoprávnost s profesionálním soudcem je omezena možností soudu vzpurné přísedící do senátu nezařazovat. Spát při jednání není nepřípustné, odporovat předsedovi senátu je hřích. Ve skutečnosti ve většině případů je rozhodnutí prvoinstančního soudu individuálním názorem předsedy senátu. Riziko omylu je přiměřeně tomu vysoké, s anglosaskou porotou zcela nesrovnatelné. Lidská svoboda není ovšem dosti cenná na to, aby naše justice hledala nepohodlnou cestu ke zvýšení objektivity rozhodování soudu. Proto na tuto věc pouze upozorňuji s vědomím, že nehrozí, že by se zabezpečení plnohodnotného kolektivního rozhodování o vině u soudů první instance stalo předmětem některé z časově blízkých reforem soudnictví.

Kvalita trestního řízení zdaleka nezávisí pouze na úrovni práce soudů. Do značné míry o ní rozhoduje výkon orgánů přípravného řízení, tedy policie a státních zastupitelství. Kvalita výstupů z jejich činnosti je kolísavá, často neuvěřitelně špatná. Neprofesionálně provedené přípravné řízení zatěžuje soud, jenž musí vynaložit zvýšenou námahu na vlastní dokazování, a někdy mu až znemožňuje dopracovat se správného hodnocení skutkové podstaty. Ministerstvo vnitra a policejní prezidium věnují velkou pozornost provedení změn v policii, směřujících ke zvýšení kvality vyšetřování trestných činů. Jejich úsilí přináší viditelné kladné výsledky. Ve státních zastupitelstvích ale vládne neoprávněné sebeuspokojení se současnou úrovní výstupů z jeho činnosti a ministra spravedlnosti to nijak nevzrušuje. Neděje se nic, co by naznačovalo vůli ke změně k lepšímu, až na několik personálních změn na místech vedoucích státních zástupců, z nichž odvolání vrchního státního zástupce v Olomouci, následované protestní solidární resignací jeho náměstka, má povahu msty za pasivní odpor vůči zásahu nejvyšší státní zástupkyně do případu Jiřího Čunka.Provádět reformu justice bez současného prosazení kladných změn v činnosti státních zastupitelství je z hlediska potřeby zkvalitnění trestního řízení takřka bezúčelné. Zatím se státní zastupitelství převážně chová jako prokuratura totalitního státu. Je stejně neprůhledné, nepřístupné kontrole veřejností, s velmi omezenými možnostmi obrany účastníka řízení proti jeho rozhodnutím, s obrovskou mocí jednotlivce. Díky tomu plodí mnoho zmetkových rozhodnutí. Je téměř stejně silným pánem přípravného řízení jako předlistopadová prokuratura, zprostředkovatelka přenosu zkušeností a sklonů k nezákonnosti ze sovětské prokuratury do podmínek socialistického Československa. Ve většině "starých" zemí EU řídí přípravné řízení vyšetřovací soud, jehož rozhodování je přezkoumatelné v dvoustupňovém řízení při zachování zásady ústnosti a veřejnosti jednání. Mimo jiné zajišťuje rovnováhu obhajoby a žalobce v přípravném řízení. U nás byl úřad vyšetřujícího soudce zrušen na počátku 50. let v souvislosti s převzetím sovětského modelu trestního řízení, pro nějž je charakteristická neomezená moc prokuratury a neveřejné individuální projednávání případů, s omezenou možností stížnosti proti postupu a vydaným rozhodnutím. Patrně se nepodaří dosáhnout v dohledné době návrat k osvědčenému institutu vyšetřovacího soudce, proto je zvlášť důležité usilovat o změnu způsobu práce státních zastupitelství. Především by měla být dokončena jejich očista od bývalých prokurátorů a "recyklovaných" soudců totalitního režimu. Dále je nutné zvětšit práva účastníků trestního řízení na informace od státního zastupitelství a zlepšit úroveň systému vnitřní kontroly a projednávání stížností. Usnesení státních zástupců o odložení případu či o zastavení trestního stíhání by měla být přezkoumatelná soudem v dvoustupňovém řízení při zachování zásady veřejnosti procesu.

Kvalitu trestního řízení ovlivňuje také osobnostní úroveň soudců a státních zástupců. Jednou z příčin pochybení orgánů činných v trestním řízení bývá jejich nezralost z hlediska profesních i obecných životních zkušeností. V této souvislosti je na místě diskutovat o přiměřenosti nejnižší věkové hranice pro výkon těchto povolání. Na problém upozornil prezident republiky, který odmítal některé mladé soudce jmenovat. Je nesporné, že lidská zralost zvyšuje způsobilost k uvážlivému přemýšlení a jednání. Řada zemí má věkovou hranici pro jmenování soudcem nebo státním zástupcem vyšší než my. Některé nevymezují zralost uchazeče pro výkon funkce soudce věkem, ale minimální délkou členství v profesní komoře. Nepřímo tak spodní věkovou hranici zvyšují na 35-40 let. Veřejnost by měla také požadovat, aby státní úředníci, zastávající společensky mimořádně významné postavení soudců a státních zástupců, povinně měli nejvyšší běžně dosažitelné právnické vzdělání, tedy titul doktora práv. Konečně stojí za přezkoumání neodvolatelnost soudců a státních zástupců, která by dle mého názoru měla být nahrazena povinným periodickým přezkušováním způsobilosti k výkonu funkce.

Pospíšilova "reforma" se výhledově promítne do zrychlení soudního řízení. Doufejme, že přinese také rekodifikaci základních trestněprávních předpisů. Prokletí nespravedlivých rozsudků nás však nezbaví, a ani o to neusiluje. Náprava poměrů v trestním řízení je totiž dlouhodobá záležitost, vyžadující víceletou soustavnou péči, která nemusí přinést požadované výsledky přiměřeně rychle. Nicméně pokud by mělo dojít k vážně míněné reformě justice, nebylo by možné obejít témata, jež jsem výše vymezil.