V převažujícím počtu případů jsou producenti spíše ekonomicky méně rozvinuté státy, jejichž bohatství je spojeno především s vývozem energetických zdrojů. A nakonec, stát, který disponuje energetickými zdroji nebo je kontroluje, může získat komparativní výhodu v konkurenci s jinými subjekty a vytvořit si nejen předpoklady pro "méně bolestivý" přechod k jiným zdrojům či technolo-giím, ale zároveň i příležitost udržet si nebo získat hegemonní či silné postavení.

Kolik máme zásob?

Klíčovou otázkou energetické bezpečnosti je stav zásob ropy a plynu a garance dodávek. Ten určuje, jak rychle bude nebo může být ohrožena energetická bezpečnost rozvinutých zemí, a tudíž i jak rychle je potřeba situaci řešit nebo jak rychle se může vyhrotit. Podle mnohých expertů právě situace na trhu ropy a plynu dlouhodobě ovlivňuje politiku řady zemí.

Publikované expertní údaje o disponibilních zdrojích ropy a plynu vycházejí vždy z existujících znalostí. Často se zde proto přehodnocuje, zatím naštěstí směrem nahoru. Vzhledem k citlivosti daných informací nelze vyloučit, že část informací je některými subjekty úmyslně manipulovaná s cílem získat komparativní výhody (zvýšit ceny nebo svůj význam), nebo odůvodnit tím svou politiku (nárůst vojenských výdajů). Údaje U.S. Geological Survey (USGS) o stavu zásob ropy a plynového kondenzátu k roku 2001 uváděly, že existující prozkoumané zásoby jsou asi na 40 -- 50 let, přičemž jejich rozložení po regionech je nerovnoměrné. V některých státech by tak mohl vzniknout deficit v zásobování a v případě nenalezení alternativy také hospodářské problémy.

Pokud by tyto údaje odpovídaly skutečnosti, pak v nejkritičtější situaci je západní Evropa, kde se předpokládá, že Velká Británie a Norsko mohou své zásoby ropy vyčerpat zhruba do roku 2015. Tím by vzrostly nároky na dovoz ropy a plynu do Evropy. V ostatních částech světa je situace o něco lepší. Novější údaje USGS byly optimističtější, neboť hovořily o perspektivních zdrojích o objemu přibližně až 194 miliard tun, bohužel i v tomto případě se nacházejí nové zdroje energií mimo západní Evropu a Spojené státy americké.

Zlom nebo plato?

V současnosti se produkuje asi 80 mil. barelů ropy denně a v roce 2015 to může být okolo 90 mil. barelů. Pro toto období někteří vědci předpokládali vrchol těžby a následné radikální zvýšení cen, pokud by nedošlo k nalezení alternativy k ropě a plynu. Tyto úvahy vycházely ze zprávy USGS z roku 2000. Podle současných názorů expertů Cambridge Energy Research Associates (CERA) jsou ale zásoby ropy a plynu až třikrát vyšší, což by vrchol těžby odsunovalo až za rok 2030.

Navíc experti CERA zpochybňují charakter zlomu v těžbě. Podle jejich názoru se nejedná o vrchol, ale o plato, tj. zásoby budou ubývat postupně, což vytváří předpoklad pro nalezení alternativy. Rezervu představují ještě neobjevené zásoby a nestandardní zdroje ropy, ale může ji vytvořit i technologický rozvoj. V průběhu desetiletí se zvyšuje množství vytěžitelné ropy. Před šedesáti lety se vytěžilo asi 15 %, před třiceti lety 20 %, v současné době je to okolo 35 -- 40 % ropy z vrtu. Lze předpokládat, že v horizontu dalších desetiletí se díky novým technologiím výtěžnost zvýší. Takže je otázka, do jaké míry přetrvávající úvahy o vyčerpání zásob ropy a plynu v blízké budoucnosti a vojenské konflikty o kontrolu ropných polí na konci 20. století a začátku 21. století, jsou nesprávným vyhodnocením situace, či jsou nástrojem pro zvýšení cen ropy a plynu, eventuálně zájmu na udržení strategické kontroly nad světem.

Na zvyšování cen vydělají nejvíce společnosti, které ropu a plyn těží. Je to však výhodné i pro země, ve kterých se tyto komodity těží, pokud jsou schopny zdaňovat zisky těžařských společností. Částečně je to výhodné i pro země, v jejichž valutě probíhá ob-chod s ropou a plynem, či země, v jejichž bankách se finanční zdroje kumulují. Dlouhodobě tak z dané situace těžily USA, neboť nákup ropy a plynu se realizoval především za US dolary. Ale v současnosti jsou i zde změny -- dolar je nahrazován eurem, rublem nebo jenem.

Pokusy EU o jednotnou politiku

Evropa je v poměrně komplikované situaci. Bez Ruska nedisponuje dostatečnými zdroji plynu a ropy a není schopna autonomně regulovat proti (či při nedostatečné) vůli USA ani mezinárodní konflikty v oblastech, kde se těží ropa a plyn, a které zvyšují jejich cenu. Vzhledem k odlišným tradicím a také zkušenosti Evropa na rozdíl od Spojených států zatím spíše upřednostňuje dohodu s producenty ropy a plynu před vojenskou konfrontací s nejistým výsledkem. Její pozice je však díky nejednotnosti evropské zahraniční politiky slabá. Takže EU se pohybuje mezi reálnou podporou politiky USA a nesmělými, většinou jen slovně vyjádřenými pokusy prosazovat vlastní evropská řešení.

V současnosti dováží Evropa 57 % své spotřeby plynu a 82 % spotřeby ropy. V roce 2030 má být závislost v případě plynu 84 % a u ropy dokonce 93 %. Problémy se zajištěním energií vedly EU k tomu, že v roce 2006 byla Komisí ES přijata Zelená kniha: Evropská strategie pro udržitelnou, konkurenceschopnou a bezpečnou energii. Zdůrazňuje potřebu společné vnější energetické politiky a navázala na Energetickou chartu EU podepsanou v roce 1994, která vstoupila v platnost v roce 1998. Ke dnešnímu dni smlouvu podepsalo, nebo se k ní připojilo 51 států Evropy a Asie. Důležitost uvedených dokumentů se jednoznačně prokázala na přelomu let 2006 -- 2007, kdy došlo k vyhrocení dvou problémů. Především se nedaří stabilizovat situaci v oblasti Iráku, Afgánistánu a Iránu, která je bohatá na ropu, nebo je důležitá pro transport ropy.

Pokus o silové vojenské řešení v režii Spojených států amerických a částečně NATO (Afganistan) naráží na stále výraznější odpor, a to je důvod proč narůstají rizika zvýšení cen ropy a plynu, nebo dokonce možnost omezení jejich dodávek (v případě vojenského útoku Spojených států na Irán). Problémy narůstají také v postsovětském prostoru, kde se Rusko usiluje o výraznější prosazení svých zájmů a využívá k tomu i ekonomické nástroje. Jeho v zásadě oprávněné požadavky na zvýšení cen plynu a ropy na úroveň tržních cen i pro státy bývalého SSSR, vedou tyto státy k protiopatřením (Ukrajina, Bělorusko), která se dotýkají mimoděk, ale možná i záměrně s cílem zlepšit jejich vyjednávací pozici proti Rusku, i západní Evropy.

Přes obecnou shodu ve strategii jsou však mezi jednotlivými elitami západní Evropy rozdíly v názorech na taktiku, což vyplývá z jejich odlišné historické zkušenosti, eventuálně odlišného hodnotového zaměření vládnoucích politických stran.

Razantní postup Washingtonu

Obecně nejrazantnější vystoupení a opatření lze zaznamenat u Spojených států amerických, vůči nimž musí ostatní západoevropské země zaujmout pozici. Přestože opatření USA v oblasti ropných zdrojů jsou odůvodňována různě, kontrola ropných polí a udržení hegemonie USA může být podstatným faktorem roz-hodování. Spojené státy především navyšují svou vojenskou přítomnost v Iráku v naději, že situaci nakonec stabilizují a udrží si v tomto na ropu bohatém státě výrazné pozice. Podle internetových zdrojů USA projevily zájem prosadit v Iráku přijetí zákona, který by umožnil prodej či dlouhodobou kontrolu ropných polí americkými a britskými společnostmi.

USA zároveň posilují svou vojenskou přítomnost v Perzském zálivu, zvyšujíce tak hrozbu Iránu. Výsledkem by mělo být, že Irán přestane zasahovat do iráckých záležitostí, díky čemuž se pozice USA v Iráku zlepší, a zastaví předpokládaný vývoj jaderných zbraní. Možným efektem hrozby útoku proti Iránu by mohlo být i oslabení proprezidentských radikálních konzervativců v Iránu a jejich nahrazení umírněnými konzervativci, ochotnými se Spojenými státy spolupracovat, či jim alespoň nebránit v realizaci jejich cílů. Krajním řešením, byť silně riskantním z důvodů možného prudkého nárůstu cen ropy a obecně rizik asymetrické odpovědi Iránu, které by ohrozilo americké zájmy všude po světě, by mohlo být bombardování Iránu. Efektem tohoto řešení by mohlo být zpomalení rozvoje Číny, která podepsala s Iránem dohodu o investicích do těžby ropy a plynu za 40 miliard amerických dolarů.

Ruské dilema Bruselu

Politika Evropské unie je méně razantní. Je otázkou, zda proto, že je Unie z hlediska dodávek energii závislá více na Rusku, či zda Evropa méně sází na sílu. Evropská unie se pokouší prosadit své zájmy v oblasti dodávek energie požadavkem, aby Rusko ratifikovalo Energetickou chartu, zavázalo se liberalizovat všechna zařízení pro přenos a dopravu jak energií, tak i surovin a umožnilo zároveň vstup západních společností do těžebního průmyslu Ruska.

V lednu 2007 byl v Evropském parlamentu diskutován projekt rezoluce s názvem Hrozba využití energetických dodávek jako nástroj politického nátlaku. V rezoluci bylo zdůrazněno, že vzhledem k tomu, že export ropy a plynu do Unie vzroste do roku 2030 na 60 %, vzroste i závislost Evropské unie na dodavatelích, mezi které dnes patří zejména Ruská federace, která v současnosti dodává 27 % spotřeby ropy a 45 % plynu. Nátlak EU na Rusko, aby Energetickou chartu ratifikovalo, je však neúspěšný. Moskva odmítání zdůvodňuje to tím, že státy Evropské unie nejsou ochotny recipročně vytvořit podmínky pro ruské investice či ruské dodávky potravin do zemí EU. Je ovšem otázkou, zda by Rusko Chartu ratifikovalo, pokud by Unie své trhy otevřela. Růst ruské ekonomiky a příjmy Ruska jsou zatím z velké části zajišťovány exportem ropy a plynu. Význam ropy a plynu navíc s tím, jak budou klesat jeho zásoby, poroste. Proč by se Rusko mělo dobrovolně vzdávat své komparativní výhody, aniž by získalo nějaké výhody?

Autor je prorektor Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Prahe

Článok je skrátenou verziou analýzy vydanej združením Res Publica v rámci projektu Pro a proti. Redakčne upravené

Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku SLOVO