Jsem dalek toho, abych skoro po dvaceti letech pronásledoval lidi za to, zda byli členy či kandidáty totalitní komunistické strany. Potůčkův záslužný článek však odhaluje něco jiného, něco opravdu důležitého. Ve své knize Národ v nás 68 Publishers, Toronto, 1978, tomu Erazim Kohák říká "mentalita svlačce". Je to projevem dlouhodobě zotročovaných komunit, například černošské na americkém Jihu: Takto ztraumatizovaný člověk není schopen se odvážně postavit a hájit otevřeně a přímo svá práva. Naučil se, že k tomu, aby dosáhl "úspěchu", podlézá mocným.

Z Potůčkova článku je jasně zřejmé, proč dnes většina českých médií tak silně leze kamsi dnešní světové nejvlivnější mocnosti, Spojeným státům. V ČR jsou prostě na rozhodujících místech lidé, kteří své moci dosáhli poklonkováním mocným.

Život v totalitním komunismu byl nelehký, a tlak, který státní orgány vyvíjely třeba na končící studenty, byl opravdu silný.

Obávám se však, že existovala určitá hranice. Osobně bych prostě nikdy nevstoupil z kariérních důvodů do KSČ. Tu dobu jsem zažil a udělat něco takového bylo opravdu mrzké. Jsem ochoten tolerovat a respektovat osoby, které do komunistické strany za totality vstoupily z přesvědčení. Pro lidi, kteří dnes nevzrušeně přiznávají, že prostě do té strany lezli, protože jim to přinášelo osobní prospěch, měla společnost jen pohrdání a já ho mám pro ně dodnes. Takový způsob chování je opravdu hnusný a je politováníhodné, že jsou česká média těmito osobami prolezlá. To jsou lidé, kteří se nezastaví před ničím a budou úslužně pracovat pro jakéhokoliv nadřízeného.

Potůček svým dobře vyresearchovaným článkem ukázal, proč je veřejná atmosféra v dnešní České republice taková, jaká je.

Situace se nezmění, dokud se na české veřejné scéně nezačnou více projevovat osoby, které budou schopny říkat veřejně, co si myslí, bez ohledu na to, co si myslí mocný spojenec či nadřízený.

Paradoxně potřebuje Česká republika víc lidí, kteří se chovají tak jako Američané, totiž razantně a přímo. Zdeněk Šámal či Libuše Šmuclerová to zřejmě nikdy nebudou. Kdo zaprodal své ideály za kariéru (anebo třeba nikdy žádné ideály neměl), se bude stejným způsobem chovat pořád. Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Aby nebylo mýlky, tím odsudkem nechci moralizovat. Tato moje poznámka je střízlivě pragmatická. S lidmi, kteří jsou kam vítr, tam plášť, česká společnost daleko nedojde. Protože s takovými lidmi na vedoucích místech není schopna hájit vlastní zájmy.