Ve skutečnosti však Bushův plán znamená konec Kjóta - a začátek nového mezinárodního konsensu, v jehož rámci nebudou vlády muset plnit žádné konkrétní požadavky, konstatují analytické stránky stratfor.com.

Spojené státy, Čína, Indie, Kanada a Austrálie produkují více než polovinu veškerých skleníkových plynů na světě - a tyto emise rostou. Mají-li být jakékoliv akce proti globálnímu oteplování účinné, reálné škrty v emisích musejí zahranovat tyto země. Tím, že Bush se v této věci spojuje s tichomořskými zeměmi, poskytl Spojeným státům daleko více pravomocí nad politikou budoucích emisí skleníkových plynů, než jakou kdy měla Evropa. Tímto krokem odebral Bush Evropě její jedinou globálně úspěšnou zahraničněpolitickou iniciativu.

Protokol z Kjóta podepsalo v roce 1997 více než 75 zemí a je to uznávaný mezinárodní režim pro boj proti globálnímu oteplování. Protokol je dodatkem ke smlouvě z roku 1992, v níž se signatářské země v podstatě zavázaly, že sníží emise skleníkových plynů, pokud to pro ně bude příhodné. Vzhledem k tomu, že je to velmi nepříhodné, učinilo to velmi málo zemí, a proto byl tedy kjótský protokol nutný.

Podle Kjóta se jednotlivé země zavázaly snížit své emise o konkrétní procenta. Evropská unie se zavázala, že sníží své emise o 8 procent, Spojené státy o 7 procent a Japonsko o 6 procent. Ale dohoda z Kjóta vyprší roku 2012 a pak už státy nemusejí nic dodržovat. Kromě toho, protokol nijak neomezoval emise rozvojových zemí, včetně Číny a Indie, a proto ho tolik chudší země podporovaly.

Právě proto, že Kjóto nevyžadovalo žádné oběti od rozvojových zemí, ho Spojené státy odmítly podpsat. Globální reakce na Bushovo odmítnutí kjótského protokolu byla rozhořčení. Bush se stal doma i po celém světě ekologickým páriou, Greenpeace mu dala přezdívku "Jedovatý Texasan" a evropští politikové Ameriku prosili, aby svůj postoj změnila.

Z evropského hlediska je daleko důležitější včlenit Spojené státy do jakékoliv debaty o globálním oteplování než nutit je, aby do roku 2012 snížily své emise. Vzhledem k tomu, že USA jsou největším světovým zdrojem uhlíkových emisí, dohoda, na níž se neúčastní Američané, prostě nemůže dosáhnout svého cíle: snížit globální emise, aby se zabránilo nejhoršímu možnému scénáři globálního oteplování.

Stoupenci Kjóta v USA si byli vždycky vědomi, že za Bushe neschválí Spojené státy omezení emisí skleníkových plynů z ekologických důvodů. Ekologické organizace si mysleli, že jestliže bude průmysl čelit bludišti nejrůznějších státních a místních ekologických předpisů, pak budou firmy - které se normálně stavějí k omezování emisí CO2 nepřátelsky - požadovat na vládě, aby tyto předpisy harmonizovala. Tak, domnívali se američtí ekologové, přijmou Spojené státy omezení emisí skleníkových plynů zadními vrátky.

Ekologové se však přepočítali. Přepočítaly se i evropské vlády, které se domnívaly, že Spojené státy se budou účastnit na dohodě, která má následovat po Kjótu I. Namísto toho se však Spojené státy spojily s tichomořskými mocnostmi.

V roce 2007 přišly Spojené státy o své nechvalné prvenství nejhoršího znečišťovatele ovzduší skleníkovými plyny - toto prvenství od nich převzala Čína. Z amerického hlediska tedy nezávisí úspěšná dohoda o omezování skleníkových plynů na účasti USA, ale na účasti Číny.

A proto Bush začal angažovat Čínu, Indii, Austrálii, Kanadu i nespokojené Japonsko - na samostatných rozhovorech mimo systém z Kjóta. Nazval to Asijsko-tichomořské partnerství k čistému rozvoji a klimatu. Tato strategie odmítá konkrétní omezení emisí - proti němuž se stavějí Amerika, Čína i Indii a které neodpovídá ani australské či kanadské politice.

Namísto toho se toto partnerství zaměřuje na sdílení technologií, které by omezily emise skleníkových plynů, zejména v rozvojových zemích, nabízí také firmám, které vyvíjejí ekologické technologie, rozšířené trhy pro jejich výrobky. Klíčovými mezi těmito technologiemi je čisté uhlí, jaderná energie, ukládání uhlíku a energetické buňky.

Evropané nejprve považovali tento "tichomořský směr" za zdržovací taktiku, ale přijali jej, pokud zůstane cíl stejný - že se Spojené státy nakonec přidají ke Kjótu.

A v tom se také Evropané přepočítali.

Americký průmysl a Bushova vláda jsou přesvědčeny, že kdyby se měly Spojené státy přidat k mezinárodnímu režimu, znamenalo by to pro ně nejistotu, protože ideologický i praktický design této politiky vznikl v Evropě a je strukturován pro její potřeby. Proto si Američané chtějí vypracovat vlastní systém. To znamená, že se Spojené státy ke Kjótu nikdy nepřipojí.

Americká podnikatelská komunita potřebuje, aby Bush předložil klimatickou politiku, která bude jasná a jistá. Bush nyní zlikvidoval Kjóto a zajistil podnikatelskou jasnost tím, že rozhodl, že bude vytvořen nový mezinárodní systém, který Spojené státy budou silně ovlivňovat, případně ho budou plně ovládat.

Znepokojením pro Evropany nyní je, že očekávaná laxnost tichomořského plánu se zalíbí nejen Američanům, ale i všem hlavním tichomořským zemím. Ve srovnání s přísnými předpisy následovníka smlouvy z Kjóta - německá kancléřka Angela Merkelová navrhla 50 procentní omezení skleníkových plynů do roku 2050 - je jasné, že Čína a Indie se postaví na stranu Američanů. Vzhledem k tomu, že Austrálie a Kanada mají své klimatické plány těsně spojené s plány USA je zjevné, že Kjóto II podepíší jen Evropané (Evropa je jediným významným signatářem, který protokol z Kjóta skutečně dodržela.)

Bushův další úkol je jednoduchý: Počkat, až Evropané oznámí, že Kjóto a Kjóto II jsou mrtvé a pak do roku 2008 předložit americkému průmyslu strategii, vypracovanou na základě jednání s ostatními 14 hlavními státy vypouštějícími skleníkové plyny do ovzduší. Tato politika nebude odrážet Kjóto a nebude vynucovat od jednotlivých zemí žádná omezení.

Takovou dohodu přijme s uspokojením i budoucí americký prezident. I Demokratickému prezidentu, který bude chtít usilovat o opatření proti globálnímu oteplování, se bude líbit, že o politice ohledně globálního oteplování budou rozhodovat Spojené státy a že je celá Asie podporuje.

Pro Evropany to není jen politická porážka, ale také strategické selhání Evropské unie prosadit jakoukoliv společnou zahraniční politiku. Ekologické otázky a Kjóto byly dlouho jediným významným programem, kde se Evropské unii podařilo způsobit, aby byl její hlas globálně slyšen. Jestliže Evropa bude nyní dál pokračovat s Kjótem, nejenže zůstane sama, ale bude také čelit ostré interní debatě, proč evropské země musejí ostře snižovat emise skleníkových plynů, když to nikdo jiný nedělá. Některé evropské vlády se už nyní soudí s Evropskou komisí ohledně ekologických předpisů, které považují za příliš restriktivní, a zejména agresivní postoj polské vlády vede Varšavu k tomu, že hrozí v tét a v celíé řadě dalších věcí, že je bude vetovat.

Pro ty, kdo jsou přesvědčeni, že nic jiného než konkrétní omezení emisí skleníkových plynů nezabrání globálnímu oteplování, je tento vývoj naprostou katastrofou. Ti však, kdo zastávají názor, že úspěšná globální politika musí zahrnout i velké neevropské znečišťovatele ovzduší, budou tento vývoj považovat za úspěšný první krok k něčemu, čím Kjóto nikdy nebylo.

Podrobnosti v angličtině ZDE