7. 6. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
7. 6. 2007

Konec protokolu z Kjóta

Evropští vedoucí představitelé vyjádřili zoufalství nad rozhodnutím amerického prezidenta Bushe z 1. června žádat o vytvoření dlouhodobého dialogu mezi 15 zeměmi, které mají nejvyšší emise skleníkových plynů. Tento plán je podle nich další oddalovací taktikou, která má Bushově vládě umožnit, aby vytvářela dojem, jako že se snaží spolupracovat s mezinárodní komunitou v boji proti globálnímu oteplování, zatímco ve skutečnosti nespolupracuje. Taková akce by podle nich odklonila pozornost od obtížné práce na této problematice, která se dělá v rámci procesu protokolu z Kjóta.

Ve skutečnosti však Bushův plán znamená konec Kjóta - a začátek nového mezinárodního konsensu, v jehož rámci nebudou vlády muset plnit žádné konkrétní požadavky, konstatují analytické stránky stratfor.com.

Spojené státy, Čína, Indie, Kanada a Austrálie produkují více než polovinu veškerých skleníkových plynů na světě - a tyto emise rostou. Mají-li být jakékoliv akce proti globálnímu oteplování účinné, reálné škrty v emisích musejí zahranovat tyto země. Tím, že Bush se v této věci spojuje s tichomořskými zeměmi, poskytl Spojeným státům daleko více pravomocí nad politikou budoucích emisí skleníkových plynů, než jakou kdy měla Evropa. Tímto krokem odebral Bush Evropě její jedinou globálně úspěšnou zahraničněpolitickou iniciativu.

Protokol z Kjóta podepsalo v roce 1997 více než 75 zemí a je to uznávaný mezinárodní režim pro boj proti globálnímu oteplování. Protokol je dodatkem ke smlouvě z roku 1992, v níž se signatářské země v podstatě zavázaly, že sníží emise skleníkových plynů, pokud to pro ně bude příhodné. Vzhledem k tomu, že je to velmi nepříhodné, učinilo to velmi málo zemí, a proto byl tedy kjótský protokol nutný.

Podle Kjóta se jednotlivé země zavázaly snížit své emise o konkrétní procenta. Evropská unie se zavázala, že sníží své emise o 8 procent, Spojené státy o 7 procent a Japonsko o 6 procent. Ale dohoda z Kjóta vyprší roku 2012 a pak už státy nemusejí nic dodržovat. Kromě toho, protokol nijak neomezoval emise rozvojových zemí, včetně Číny a Indie, a proto ho tolik chudší země podporovaly.

Právě proto, že Kjóto nevyžadovalo žádné oběti od rozvojových zemí, ho Spojené státy odmítly podpsat. Globální reakce na Bushovo odmítnutí kjótského protokolu byla rozhořčení. Bush se stal doma i po celém světě ekologickým páriou, Greenpeace mu dala přezdívku "Jedovatý Texasan" a evropští politikové Ameriku prosili, aby svůj postoj změnila.

Z evropského hlediska je daleko důležitější včlenit Spojené státy do jakékoliv debaty o globálním oteplování než nutit je, aby do roku 2012 snížily své emise. Vzhledem k tomu, že USA jsou největším světovým zdrojem uhlíkových emisí, dohoda, na níž se neúčastní Američané, prostě nemůže dosáhnout svého cíle: snížit globální emise, aby se zabránilo nejhoršímu možnému scénáři globálního oteplování.

Stoupenci Kjóta v USA si byli vždycky vědomi, že za Bushe neschválí Spojené státy omezení emisí skleníkových plynů z ekologických důvodů. Ekologické organizace si mysleli, že jestliže bude průmysl čelit bludišti nejrůznějších státních a místních ekologických předpisů, pak budou firmy - které se normálně stavějí k omezování emisí CO2 nepřátelsky - požadovat na vládě, aby tyto předpisy harmonizovala. Tak, domnívali se američtí ekologové, přijmou Spojené státy omezení emisí skleníkových plynů zadními vrátky.

Ekologové se však přepočítali. Přepočítaly se i evropské vlády, které se domnívaly, že Spojené státy se budou účastnit na dohodě, která má následovat po Kjótu I. Namísto toho se však Spojené státy spojily s tichomořskými mocnostmi.

V roce 2007 přišly Spojené státy o své nechvalné prvenství nejhoršího znečišťovatele ovzduší skleníkovými plyny - toto prvenství od nich převzala Čína. Z amerického hlediska tedy nezávisí úspěšná dohoda o omezování skleníkových plynů na účasti USA, ale na účasti Číny.

A proto Bush začal angažovat Čínu, Indii, Austrálii, Kanadu i nespokojené Japonsko - na samostatných rozhovorech mimo systém z Kjóta. Nazval to Asijsko-tichomořské partnerství k čistému rozvoji a klimatu. Tato strategie odmítá konkrétní omezení emisí - proti němuž se stavějí Amerika, Čína i Indii a které neodpovídá ani australské či kanadské politice.

Namísto toho se toto partnerství zaměřuje na sdílení technologií, které by omezily emise skleníkových plynů, zejména v rozvojových zemích, nabízí také firmám, které vyvíjejí ekologické technologie, rozšířené trhy pro jejich výrobky. Klíčovými mezi těmito technologiemi je čisté uhlí, jaderná energie, ukládání uhlíku a energetické buňky.

Evropané nejprve považovali tento "tichomořský směr" za zdržovací taktiku, ale přijali jej, pokud zůstane cíl stejný - že se Spojené státy nakonec přidají ke Kjótu.

A v tom se také Evropané přepočítali.

Americký průmysl a Bushova vláda jsou přesvědčeny, že kdyby se měly Spojené státy přidat k mezinárodnímu režimu, znamenalo by to pro ně nejistotu, protože ideologický i praktický design této politiky vznikl v Evropě a je strukturován pro její potřeby. Proto si Američané chtějí vypracovat vlastní systém. To znamená, že se Spojené státy ke Kjótu nikdy nepřipojí.

Americká podnikatelská komunita potřebuje, aby Bush předložil klimatickou politiku, která bude jasná a jistá. Bush nyní zlikvidoval Kjóto a zajistil podnikatelskou jasnost tím, že rozhodl, že bude vytvořen nový mezinárodní systém, který Spojené státy budou silně ovlivňovat, případně ho budou plně ovládat.

Znepokojením pro Evropany nyní je, že očekávaná laxnost tichomořského plánu se zalíbí nejen Američanům, ale i všem hlavním tichomořským zemím. Ve srovnání s přísnými předpisy následovníka smlouvy z Kjóta - německá kancléřka Angela Merkelová navrhla 50 procentní omezení skleníkových plynů do roku 2050 - je jasné, že Čína a Indie se postaví na stranu Američanů. Vzhledem k tomu, že Austrálie a Kanada mají své klimatické plány těsně spojené s plány USA je zjevné, že Kjóto II podepíší jen Evropané (Evropa je jediným významným signatářem, který protokol z Kjóta skutečně dodržela.)

Bushův další úkol je jednoduchý: Počkat, až Evropané oznámí, že Kjóto a Kjóto II jsou mrtvé a pak do roku 2008 předložit americkému průmyslu strategii, vypracovanou na základě jednání s ostatními 14 hlavními státy vypouštějícími skleníkové plyny do ovzduší. Tato politika nebude odrážet Kjóto a nebude vynucovat od jednotlivých zemí žádná omezení.

Takovou dohodu přijme s uspokojením i budoucí americký prezident. I Demokratickému prezidentu, který bude chtít usilovat o opatření proti globálnímu oteplování, se bude líbit, že o politice ohledně globálního oteplování budou rozhodovat Spojené státy a že je celá Asie podporuje.

Pro Evropany to není jen politická porážka, ale také strategické selhání Evropské unie prosadit jakoukoliv společnou zahraniční politiku. Ekologické otázky a Kjóto byly dlouho jediným významným programem, kde se Evropské unii podařilo způsobit, aby byl její hlas globálně slyšen. Jestliže Evropa bude nyní dál pokračovat s Kjótem, nejenže zůstane sama, ale bude také čelit ostré interní debatě, proč evropské země musejí ostře snižovat emise skleníkových plynů, když to nikdo jiný nedělá. Některé evropské vlády se už nyní soudí s Evropskou komisí ohledně ekologických předpisů, které považují za příliš restriktivní, a zejména agresivní postoj polské vlády vede Varšavu k tomu, že hrozí v tét a v celíé řadě dalších věcí, že je bude vetovat.

Pro ty, kdo jsou přesvědčeni, že nic jiného než konkrétní omezení emisí skleníkových plynů nezabrání globálnímu oteplování, je tento vývoj naprostou katastrofou. Ti však, kdo zastávají názor, že úspěšná globální politika musí zahrnout i velké neevropské znečišťovatele ovzduší, budou tento vývoj považovat za úspěšný první krok k něčemu, čím Kjóto nikdy nebylo.

Podrobnosti v angličtině ZDE

                 
Obsah vydání       7. 6. 2007
7. 6. 2007 Putin Bushovi: Použijte radaru v Ázerbajdžánu
7. 6. 2007 G8 se dohodla o tom, jak bojovat proti globálnímu oteplování
7. 6. 2007 Konec protokolu z Kjóta
7. 6. 2007 Bush odjel, a co bude dál? Ivo  Šebestík
7. 6. 2007 V zámku a podzámčí... a reforma financí Vít  Klíma
7. 6. 2007 Otázky Bushovi nebyly součástí programu Vladislav  Černík
7. 6. 2007 Michael  Marčák
7. 6. 2007 Jak se Bush v Praze nakláněl přes stůl a proč
7. 6. 2007 Ach, ti novináři! Eduard  Vacek
7. 6. 2007 Přátelství a spojenectví musí být oboustranně rovnou záležitostí Zdeňka  Ullmannová
7. 6. 2007 Jan Čulík a Ostraváci, aneb jak se můžeme poučit z toho, že každý má své oči, svou socializaci a jen svou paměť? Uwe  Ladwig
7. 6. 2007 Úloha Spojených států amerických ve světových dějinách Daniel  Veselý
7. 6. 2007 Rozdíl mezi ženskou a feministickou politikou Mirek  Vodrážka
7. 6. 2007 Cesta do Bergen Belsenu v autě polního rabína Alexandra  Štefanová
6. 6. 2007 Gordon Brown a Jiří Paroubek aneb technologie moci jako český fenomén Bohuslav  Binka
7. 6. 2007 Alternativa? Reformy podle Sobotky, Dolejše a Tlustého
7. 6. 2007 Hlava plná zpravodajství Štěpán  Kotrba
7. 6. 2007 Gusenbauerův dopis Topolánkovi dorazil do Prahy Richard  Seemann
7. 6. 2007 Jak jsme se učili marxismus Jiřina  Šiklová
7. 6. 2007 Zpravodajství iráckého odboje za dny 16. – 30. dubna 2007
6. 6. 2007 Spojené státy jsou stále proti dohodě o skleníkových plynech
6. 6. 2007 Fričová konečně v České televizi
6. 6. 2007 Janeček nejspíš dostal za pět minut dvanáct rozum Štěpán  Kotrba
6. 6. 2007 Canny
5. 6. 2007 Nejúčinnější zbraní v boji proti extremismu nejsou kulky ani bomby - nýbrž univerzální přitažlivost svobody George W. Bush
6. 6. 2007 Vojenské základny USA ve světě Zdeněk  Brousil
6. 6. 2007 Jak jsem si byl poslechnout argumenty druhé strany a skončil na policii
6. 6. 2007 New York Times: Bushova pražská tiskovka před umlčeným tiskem
6. 6. 2007 Palba do vlastních řad Pavel  Zoch
4. 5. 2007 Hospodaření OSBL za duben 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce