Jedu k rodičům do "Polska", ale nebudu bydlet v jejich v domě...

ILUSTRAČNÍ FOTO: Bergen Belsen

Na propustku jsem odjela z Belgie do Londýna navštívit otce. Když už jsem byla u jednotky Intelligence Service, vídali jsme se s otcem často, tentokrát mi v českém klubu řekli, že otce, který zrovna nebyl přítomen, někdo shání. Šla jsem k telefonu místo něj a na druhé straně aparátu mi otcova známá řekla, že její manžel se jako důstojník americké armády dostal do koncentračního tábora v Belsenu, kde by prý mohla být i naše matka. Celá léta jsme o ní neměli žádné zprávy. V posledním dopise, který jsme od ní dostali, psala: "Jedu k rodičům, ale nebudu bydlet v domě rodičů", nic víc. Bylo to v roce 1941 a rodiče naší matky bydleli v Polsku. My jsme ovšem tehdy nevěděli o Osvětimi. Až když začalo vysvítat, co se na okupovaných územích se Židy děje, začínali jsme s otcem tušit, že i matčin osud je zlý. Nedokázali jsme spolu o tom mluvit, oba jsme v sobě nosili strach, že matka už nežije. Prostřednictvím přijíždějících emigrantů pak začínaly čím dál víc pronikat do Anglie zprávy o transportech Židů, ale nikdo nedokázal říct, kam ty transporty šly, nevědělo se o plynových komorách. V klubu, kde mne zastihl ten telefonát, sedělo několik důstojníků ze zpravodajské služby. Zeptala jsem se, kde je Belsen, a jeden z těch důstojníků mi řekl, že je to blízko Bruselu, což, jak se později ukázalo, není pravda, a ten důstojník se mi pak velmi omlouval. Tehdy jsem šla ale za svým velitelem s tím, že se musím dostat do Bruselu, a vysvětlila jsem mu, proč. Okamžitě mi dal vojenské pověření jet do Bruselu a odtud jsem se musela dostat do Hannoveru v Německu.

Do bruselského sídla britského velitelství jsem se dostala v poledne, takže tam skoro nikdo nebyl. Procházela jsem chodbou a prohlížela si jména a tituly na dveřích: kapitán, štábní kapitán, major, generál, a najednou jsem na dveřích uviděla "major - Jewish Field Chaplain", tedy židovský polní kaplan, a na toho jsem se rozhodla počkat. Když se objevil, vyložila jsem mu celou moji situaci, a on se bez váhání rozhodl mi pomoct. Poslal mě na chvíli na procházku a když jsem se vrátila, dal mi nejen všechny doklady k odletu vojenským speciálem do Německa, ale domluvil ještě se svým kolegou v Německu, aby mi k letadlu poslal auto. A na německém letišti pak skutečně čekalo combi s nápisem "jüdische Feldrabiner" a dole bylo napsáno totéž v anglickém jazyce. Když jsme pak tímto autem míjeli kolemjdoucí, kroutili udiveně hlavou: "Židovská polní rabínka"?

Bergen Belsen

ILUSTRAČNÍ FOTO: Bergen Belsen

Belsen byl osvobozen 16. dubna 1945 a já se tam dostala o dva dny později. Šofér, který mne vezl zpustošenými německými vesnicemi, věděl přesně, kam má jet. U Hannoveru jsme se dostali na rovnou silnici a najednou se po levé straně objevily ostnaté dráty a za nimi vyzáblé postavy lidí. Pak jsme zastavili, došli k hlavní bráně, střežené anglickými vojáky, a ten šofér, úplně zděšený tím, co vidí, se mne zeptal, jestli tam se mnou musí být. A já mu řekla, ať na mě nečeká, že nevím, co bude dál. Chtěla jsem mluvit s někým z britského velitelství tábora, ale řekli mi, že jsem se zřejmě zbláznila, že oni se starají o tisíce lidí, kteří umírají, nemohou hledat moji matku. Nakonec mi popřáli štěstí a pustili mne dovnitř. Zamířila jsem k jedné boudě, jako bych měla tušení, že právě tam by mohla matka být. Vojákovi, který stál u vchodu, jsem řekla její jméno, a když jsem ho vyslovila, odlepila se od zdi kousek opodál postava mladé vyhublé dívky. Byla relativně v dobrém stavu a, jak jsem si bezděčně uvědomila, už mne chvíli pozorovala. Přišla ke mně a zeptala se: "Jmenujete se Ruth? A bydlely jste s matkou před válkou v Praze v Přemyslovské ulici?" Já přikývla a ona ještě řekla: "A jmenuje se vaše matka Anka?" a když jsem přikývla, řekla: "Vaše matka je tady" a ukázala rukou směrem před sebe. Jmenovala se Marieta Drukerová, pocházela z Brna, a s mojí matkou byla v Terezíně, pak v Osvětimi, v Hamburku, a nakonec i v Bergen Belsenu. Ty dvě o sobě věděly úplně všechno, i to, v kterém patře jsme kdysi v Praze bydleli. Vedla mne táborem a já uviděla věci, o kterých jde jen těžko mluvit. Řekla mi, že matka byla dost nemocná, že měla skvrnitý tyfus a že tam, kde leží, za ní nemůžu jen tak vkročit, musí na to moji matku nějak připravit.

ILUSTRAČNÍ FOTO: Bergen Belsen

Zůstala jsem venku, ona šla dovnitř, a pak jsem poprvé, po dlouhé době, uslyšela nezvykle chraptivý hlas mojí matky. A pak hlas Mariety, jak říká: "Ahoj Anko, jsou tu ošetřovatelky a mezi nimi by mohla být i tvoje dcera", a moje matka řekla: "Proč by moje dcera byla mezi anglickými ošetřovatelkami?" a její družka odpověděla: "Mohla by mezi nimi být". Pak už jsem to nevydržela, vešla jsem dovnitř a uviděla ji. Byla strašlivě vyhublá, vážila asi čtyřicet kilo, ale okamžitě mě, svoji dceru, poznala, i když jsem mezitím vyrostla z dítěte v dospělou ženu. Omdlela, ale Marieta zavolala jednu z ošetřovatelek, ta dala matce injekci, a pak mezi námi začala konverzace. Zeptala se mne, jestli mám nějakou fotografi i tatínka, a když se na ni podívala, řekla: "No, ten zestárnul". Bylo to neuvěřitelné, vůbec si neuvědomovala, jak zbědovaně vypadá ona. Za jediný den se dokázala uzdravit. Ptala se, jestli mám nějaké šaty. Měla jsem s sebou jedny civilní šaty, hnědý kostým, který si okamžitě oblékla, a pak mne poprosila, abych jí půjčila rtěnku. Druhý den jsme se procházely po táboře, ona v tom hnědém kostýmu a já ve vojenském, a najednou říká: "Podívej se, těch vajglů". Fascinovaly ji nedopalky cigaret po vojácích, kteří osvobodili tábor, nechtěla si ode mne vzít cigarety a nenechala si vymluvit, že tak "krásné" nedopalky necháme ležet na zemi. Strávila jsem s ní deset dní na britské ubikaci, a pak se mi matku podařilo dostat na seznam lidí, kteří byli poslání do ozdravného pobytu ve Švédsku. Odjela se skupinou dalších vězňů, kteří přežili, z příšerného prostředí plného mrtvých lidí a smutku. A když odjeli, a já se vracela do Londýna, divila jsem se sama sobě, že jsem to dokázala přežít s normální myslí. Že jsem se z toho nezbláznila. Bylo hrozné, co jsem v Belsenu viděla, a bylo hrozné si uvědomit, v čem moje matka po celou tu dobu žila.

Otec se snažil prosadit, aby se matka ze Švédska vrátila za námi do Anglie. Ale anglické úřady to nepochopily. Vnímaly to tak, že o ni bylo už dostatečně postaráno a že je nutné se postarat o další tisíce lidí, kteří jsou na cestě z Osvětimi a z ostatních osvobozených táborů. Takže se nám nepodařilo získat pro ni vstupní vízum do Británie.

Návrat domů

ILUSTRAČNÍ FOTO: Praha 1946

8. května 1945 skončila válka a pro nás už nebyla u jednotky práce. Začala jsem se tedy chystat domů, ale nešlo to tak rychle. Když můj otec odjížděl do Československa, byla jsem ještě na vojně. Čekala jsem ještě rok, než přišla řada na moje propuštění z armády, Anglii jsem opouštěla až v roce 1946. Vlak, který mne vezl domů, jel čtyři dny přes celé Německo a po celou tu dobu jsem z okna viděla rozvaliny a spoušť. V Praze jsem našla jenom otce, protože matka byla ještě ve Švédsku. Musel si najít byt. Ten, který jsme před válkou opustili, už obýval někdo jiný, a protože na tyhle věci nebyl otec moc šikovný, podařilo se mu sehnat jen malou garsonku, do které se v roce 1946 vrátila i matka. Můj návrat domů pro mne znamenal obrovský pocit štěstí. Bylo mi dvacet let, válka skončila a oba moji rodiče ji přežili. Nebydlela jsem s nimi v jejich garsonce, protože bychom se tam nevešli. Našla jsem si byt a přihlásila se na univerzitu. Jenomže pak se mi začalo stýskat po Anglii.

Strávila jsem tam celé mládí a kromě toho jsem v Praze pociťovala i některé ošklivé reakce: "Podívejte se na ty Židy, už se zase vracejí". Věci z naší domácnosti poschovávala matka před válkou u různých lidí a naše bývalá služka, u které jsme také něco schovali, nám řekla, že ty naše věci musela prodat, měli prý velkou bídu, a ona musela nakoupit sádlo a máslo. Zpátky jsme prakticky nedostali nic. Do Anglie jsem se vypravila v roce 1947. Našla jsem si tam zaměstnání v kanceláři, ale Angličané mi pak neprodloužili vízum. I když jsem za války sloužila v jejich armádě, musela jsem se pravidelně hlásit na policii a povolení k delšímu pobytu mi nedali. A tak jsem se vrátila do Československa. Na zpáteční cestě přes Paříž jsem si přisedla do kupé, kde seděl pán ve středních letech.Vracel se přes Marseille z Palestiny a v Praze pak našel svou matku i sestru, které naštěstí válku přežily. Celou cestu jsme si spolu povídali a za pár měsíců jsem se za něj provdala, přestože matka, které vadilo, že je o hodně starší než já, byla silně proti tomu. A v lednu 1948 se nám narodila dcera.

Léta padesátá

ILUSTRAČNÍ FOTO: Rudé Právo 1948

Velmi brzy po válce jsem se s prvním manželem rozvedla a až po několika letech, kdy jsem s dcerou žila sama, jsem se provdala za Vladimíra Toska. Potkala jsem se s ním už v roce 1949 v českém rozhlasu, ale tenkrát jsme se znali jenom jako kolegové. On byl šéf zahraničního vysílání a já redaktorka v anglické sekci. V době procesů, v roce 1952, nás oba z rozhlasu vyhodili a dlouho jsme se pak neviděli. I Vladimírův život byl poznamenán vším, co představoval osud českých Židů, oba jeho rodiče zahynuli v Osvětimi. Před válkou byli dobře situovaná rodina. Vladimír vystudoval francouzské gymnasium a v roce 1938 ho rodiče poslali do Anglie, kde se pak dostal k československé jednotce. Po válce byl nějakou dobu dost horlivým stoupencem komunistických ideí, což bylo ale v padesátých letech, v jeho pozici, a navíc s tím, že jeho sestra žila v USA, spíš přítěží. Po vyhazovu z rozhlasu ale nedopadl úplně zle, nechali ho pracovat v zemědělském nakladatelství. Já ale dlouho nemohla najít zaměstnání. Vždycky je nadchla moje angličtina, ale když se podívali na můj kádrový dotazník, řekli, že místo je už obsazené, a tak jsem byla vděčná za to, když se mi nakonec podařilo sehnat místo v ČEDOKu, léta jsem za pultem prodávala zájezdy.

Procesy v padesátých letech byly pro mne šok. Většinu z obžalovaných při procesu se Slánským jsem znala osobně: Löbla, Schlinga, Frejku, Londona i jeho ženu, a zejména lidi z druhé skupiny, Goldstückera, nebo Reimana. Byli mi osobně blízcí, i když jsem v KSČ nikdy nebyla. Poslouchala jsem tehdy v radiu přenos ze soudní síně a nevěřila tomu, co říkají o Evženu Lőblovi, kterého jsem tak dobře znala. A nevěřila tomu ani moje kamarádka, která tehdy členkou strany byla. Můj otec se těchto událostí nedožil. Po válce ještě nějakou dobu pracoval ve Státních lesích, ale v roce 1950 zemřel. Maminka zůstala po svém návratu v domácnosti a do té garsonky, kde s otcem žili, za ní chodívaly její bývalé spoluvězeňkyně.Vzpomínaly na Osvětim, na všechny situace, které spolu prožily, a někdy se i v tom koutku pokoje, kde sedávaly, ozval halasný smích. Připomínaly bezstarostné školačky, které vzpomínají na školní léta. Každá v sobě zavřela všechnu prožitou bolest do tvrdé skořápky a na povrch nechaly vytrysknout ten smích. A tatínek, který je poslouchal, nevěřícně kroutil hlavou.

S Vladimírem Toskem jsem se sblížila až koncem padesátých let, když už byl komentátorem v televizi. Tehdy se už poměry v zemi začaly celkově uvolňovat a já se dostala k práci překladatelky. Nejdřív v Mezinárodním svazu studentstva, a pak ve Světové odborové federaci.

Znovu v emigraci

ILUSTRAČNÍ FOTO: Mladý svět

V roce 1968 jsme se s Vladimírem oba angažovali v pražském jaru. Pohybovali jsme se ve společnosti všech jeho protagonistů, Pelikána, Eduarda Goldstückera a dalších, ale po 21. srpnu přišla ledová sprcha. Poté, co Československá televize přestala legálně vysílat z Cukráku na Šumavě a vracela se do prostor v Jungmannově ulici, kde později proběhly čistky mezi všemi jejími zaměstnanci, začaly se šířit zprávy o možném zatýkání známých osobností politického života. Byla jsem doma sama, když jednou zazvonil u našich dveří neznámý mladíček, vypadal skoro ještě jako dítě a pracoval už nějakou dobu v televizi. Jmenoval se Vladimír Železný a přišel mi říct, že můj muž "je u Oskara". A protože Oskar se jmenoval Vladimírův rakouský strýc, pochopila jsem, že můj muž je už u našich přátel v Rakousku a já že tedy musím hodit pár nejnutnějších věcí do auta, vzít dceru a odjet za ním. Vídeň byla tehdy plná utečenců a pořád se nevědělo, jestli v Československu k nějakému zatýkání dojde. My jsme tam strávili několik měsíců a pak jsme odjeli do Itálie, kde byl Vladimír ještě nějakou dobu ofi ciálním dopisovatelem italské agentury RAI, ale na konci roku 1969 dostal výpověď a začala léta emigrace. V Římě jsme se oba angažovali v Pelikánových Listech, hledali jsme možnosti v Rakousku, ve Švýcarsku, a nakonec jsme se usadili v Londýně, kde nás oba přijali k BBC. V prosinci 1987 Vladimír zemřel a já zůstala v Londýně. Po sametové revoluci jsem si koupila v Praze byt a trávím tu dost času, ale nemohu jednoznačně říct, kde si připadám být víc doma. V Praze mám sice hodně přátel, ale život v Londýně mi připadá mnohem pohodlnější.

Příště Hana Pavlů: Ženy v uniformě v severní Africe