Z chování jiných živočišných druhů a tvorů je možné vypozorovat, že se v těch základních pudech přežití chovají takřka totožně jako my, lidé. Mezi základní rysy chování patří prokazování vzájemného postavení -- přesily, podřízenosti, rovnováhy. Malý oříšek si před velkým vlčákem takřka vždy (někdy podbízivě, jindy odevzdaně) lehne na záda, a s packami pokorně bezvládnými dává najevo vědomí faktu, že ho velký vlčák může kdykoliv zakousnout, a že záleží tedy jen na vlčákovi, zda své situace velkého vůči malému zneužije či neuzneužije. Tomu se v lidské řeči říká diplomacie. I tak by totiž bylo možné přirovnat vztahy mezi národy a státy. I bez mnohoznačných slov a okošatělých ujišťování výsledek jednání totiž vždy záleží na tom, co udělá ten větší a silnější, a kolik svobody bude z pozice síly umožňovat tomu menšímu. Demokracie se pak pozná v tom, že své síly nezneužívá. To je totiž jediným důkazem přátelských úmyslů. Demokratické chování je pak takové, které neklade jednostranné podmínky, ale naopak bazíruje na oboustranném dodržování rovnosti práv a povinností jak velkého, tak malého.

V případě umístění amerického radaru na území České republiky však nepanuje rovnováha ve vyjednávání.Česká republika nesčíslněkrát - a to i proti vůli, libosti a souhlasu většiny občanů -- se zapojila za peníze českých daňových poplatníků do vojenských misí velkého světového hlídače, Ameriky. Česká republika mnohokrát musela prokazovat svoji oddanost, ačkoli nejméně podvakrát v novodobé historii zažila dny těžké zrady od svých spojenců. Ti, kdo pamatují rok 1939, 1945, 1948 a 1968 a zažili na vlastní kůži, jak naše malá země musela v zájmu bezpečnosti světa podstoupit potupné a ponížené obětování totalitním praktikám silnějších mocností, vědí, že důvěra je velmi ošemetnou věcí. Pamatují si, jak Češi museli sklonit hlavy pod okupačními vojsky silných armád a živořit za nedostatku po dlouhá desetiletí. Ti, kdo na to z povzdálí hleděli ze svých bílých domů mocností nyní dnes hovoří o přátelské pomoci, ačkoli mír, který uzavřeli na konci druhé světové války se stalinskou totalitou, byl jaksi kolaborantský, a počítal s obětí naší malé země jakožto válečné kořisti v úlitbu novodobým mocným.

Americké osvobozenecké jednotky v květnu 1945 nešly dál, než určovala demarkační čára mezi vlivem tehdy Rooseveltovy Ameriky a Stalinova Ruska. I tím -- jen ne dál než po Plzeň - bylo poznamenáno naše přátelství.Vědomím, že malý je vždy obětován mapě velmocenské politiky z pozice síly, a nakonec neosvobozen, ať se snaží či trpí sebevíc. Česká republika žila neosvobozena od následků druhé světové války ještě dalších padesát let, když už ostatní země západní civilizace -- včetně německého agresora - užívaly svobody a rozkvětu plnými doušky. Ten však v naší zemi na dalších nekonečných padesát let pod Stalinskou diktaturou -- s tichým souhlasem západních spojenců - zamrzl.

Všichni, kdo se narodili bezprostředně po válce vědí, jak se těžce žije bez takových "maličkostí", jako je obyčejný toaletní papír či volně dostupná literatura. Vlny emigrantů to jasně dokazují. Ale co hůř, vědí, jak strašné je žít a pracovat v prostředí neustálé hrozby kriminálem za vyjádření pouhého názoru. A dnes pochopitelně vznášejí otázky, kde byli naši osvoboditelé, když byla Česká republika sice osvobozena od Hitlerovy totality, ale vzápětí s plným vědomím spojenců odevzdána pod správu Stalinské totality? Kolik jen napůl prožitých životů musely obětovat další tři generace lidí, než se dočkaly svobodného vydechnutí? I přesto se však -- aniž by Československo cokoli špatného na světě způsobilo -- od nás očekává i po šedesáti letech vděk "osvoboditelům". Pak si ale musíme podrobně zanalyzovat zač, vlastně.

I tyto otázky nám dnes, při jednáních o umístění vojenských "obranných" základen amerických spojenců, musí nutně vytanout. A jsou reálné a relevantní. Není proto divu, že čeští občané dnes plným právem žádají -- po historických zkušenostech -- od amerického prezidenta nikoli jen verbální ujišťování a formální fráze přátelství, nýbrž hmatatelný důkaz, že jsou skutečnými spojenci, a nejen partnery na papíře. Vždyť Američané nás v roce 1945 osvobodili zejména proto, že osvobozovali především sebe. Ostatně mír v Protektorátu Böhmen und Mähren byl de facto už jen třešní na dortu světového míru.

Bez těchto historických zkušeností nelze zargumentovat jakékoliv spojenectví. Vždyť skutečný přítel se pozná právě podle toho, zda pomůže i nezištně. Poválečné dělení světa mezi mocnosti nám budiž ponaučením, že podbízivost mocným se nikdy nevyplatí. Zejména poté, co jsme si na vlastní kůži v roce1968 zažili, jak chutná zrada z vlastních řad "spojeneckých" armád, kdy nás přepadla vojska Varšavské smlouvy, která nám původně měla garantovat také ochranu. Kde bylo tehdy americké přátelství a spojenectví, když Praha s tichou dohodou poválečných mocností železné oponě podruhé volala z rozhlasu o pomoc? I tehdy naše malá země obětovala svoji hrdost světovému míru. Byla to daň obrovská, na niž doplatilo existencí mnoho lidí, daň, kterou si běžný občan, natož prezident, svobodné velké Ameriky ani neumí představit.

Není proto divu, že sedmdesát procent lidí malé České republiky už zde žádné "spojenecké" radary nechce, dokud nebudou dána hmatatelná -- a nejen ta verbální a papírová -- ujištění a důkazy, že přátelé jsou skutečnými přáteli, a to i tehdy, když jde o naši malou českou kůži. Jinak zůstává smysluplnost jakéhokoliv paktování jen v akademické rovině. Vždyť, jak již kdysi vyjádřil v souvislosti s česko-německou deklarací tehdejší ministr zahraničí Josef Zielenec: "Každá dohoda má platnost jen potud, pokud je na obou stranách stejná vůle dohodu respektovat". Proto základním nezbytným atributem přátelství je přímá zkušenost se vzájemnou oboustrannou důvěrou.

Žel, v případě česko-amerického přátelství na úrovni vrcholných představitelů se tato důvěra nemá příliš oč opřít, neboť je podepřena spíše jednostrannými důkazy. Čeští občané ani po více než půl století od strašné druhé světové války nejsou ze strany amerických spojenců poctěni ani takovou důvěrou, aby mohli volně, bez nedůstojných vízových podmínek, cestovat po jejich spřátelené zemi, a pokud chtějí vidět svobodného ducha Ameriky, musí potupně platit vstupné, podmíněné nejen administrativními doložkami, ale i tučným bankovním účtem. Jak může český občan věřit, že americké radarové základny se neukážou být jednoho dne také jen záminkou k přepadení, k jakému došlo při srpnové okupaci spojeneckými vojsky v roce 1968?

Ke cti malému však i přes tyto zkušenosti vždy slouží, když zachová alespoň dekorativní hrdost a asertivitu, a nedá svoji odevzdanost osudu slabšího zadarmo. A proto má smysl nespokojeně či preventivně "štěkat", klást oprávněné požadavky a nebýt pro velkého příliš snadnou kořistí. I v tom se totiž pozná životaschopnost národa. Ostatně, tento podivný svět stojí a padá i na nelogických, leč zakořeněných rituálech a ceremoniích, a tak se patří je dodržovat.

Autorka je předsedkyní nepralamentní strany Rovnost šancí