Devátý volaný telefon zvedá. Hovoříme s Bobem T., žijícím v Milwaukee ve státě Wisconsin. Dozvídáme se, že je mu 54 let, v minulosti sváděl boj s alkoholem i drogami a nyní se potýká s nadváhou. Ta je jedním z důsledků přílišného pracovního vytížení -- pýchy či národní nemoci Američanů. Záleží na tom, koho se zeptáte.

"Dnes vídáme 20 leté, kteří pracují od devíti do devíti, a pak si ještě nosí práci domů. Vyžaduje se to od nich. Je to šílené," říká.

Bob T. ještě před několika lety pracoval podobným způsobem.

"Pro mě byl 70 hodinový pracovní týden naprosto normální a můj šéf si to užíval. Zbýval mu čas zabývat se jinými věcmi. Volno jsem si skoro vůbec nebral."

Bobova manželka a jeho tři děti byly odsunuty na vedlejší kolej. Stejně tak je tomu v mnoha dalších amerických domácnostech.

Dle studie odborného časopisu Harvard Business Review (HBR) v posledních letech strmě vzrostlo množství dobře vydělávajících lidí, kteří v práci tráví nadstandardní množství hodin. Za stejné období se zkrátila i délka vybraných dovolených.

"Úspěšní lidé pracují více než kdy předtím. 40 hodinový pracovní týden je, zdá se, zapomenut. Na 60 hodinový pracovní týden, který byl dříve nutností na cestě za povýšením, dnes někteří nahlíží jako na vedlejší pracovní poměr", píší Sylvia Ann Hewlett a Carolyn Buck Luce, autorky studie uveřejněné loni v prosinci.

V roce 1980 pracovalo 22% absolventů vysokých škol více než 50 hodin týdně. Do roku 2001 se jejich podíl zvýšil na 30,5 procenta, uvádí HBR. vV dohledné době se situace rozhodně nezlepší. Polovina dotčených v anketě uvedla, že se jejich pracovní doba během posledního roku prodloužila průměrně o 16,6 hodiny.

Bob T. říká, že už není ochoten "makat jako šroub." V současnosti pracuje 40 hodin týdně a vyžaduje čtyřtýdenní letní dovolenou, přestože to jeho nadřízený neschvaluje.

Bob T. uvádí, že dostal život zpět pod kontrolu za pomoci organizace WA, která funguje na stejném principu jako dobře známí AA pomáhající alkoholikům.

Prvním krokem bývá přiznat si problém. Pak následuje snaha o jeho zvládnutí za pomoci "vyšší síly zvané Bůh" a "programu o dvanácti krocích", vysvětluje.

Skupiny WA jsou v USA nadále vzácností. Ještě vzácnější jsou pak v jiných částech světa. Zatím působí ve 20 státech Americké federace a v pěti evropských: ve Francii, Británii, Německu, Rakousku a Švýcarsku.

Schůzek v Milwaukee se většinou účastní necelá desítka lidí. I v mnoha dalších městech je všechno teprve ve fázi rozběhu. "Velká kniha," určená členům WA, vyšla také teprve před dvěma lety.

"Mnozí nás mají za blázny," poznamenává Bob T.

Na rozdíl od závislosti na alkoholu a drogách,se závislost na práci ve Spojených Státech doslova obdivuje. Postižení se v žádném případě nepovažují za oběti, ale popisují svou situaci jako "extatickou", uvádí ve své studii časopis HBR.

Většina dotázaných uvedla, že jim nezbývá dostatek času na rodinu, zanedbávají domácnost a chátrá jim zdraví. Přesto 66% nadměrně pracujících tvrdí, že "svou práci milují." Mezi zaměstnanci nadnárodních společností je tento podíl ještě vetší -- 76%".

Láska k zaměstnání a strach z jeho ztráty se odráží i na dovolené. Z té je ve Spojených státech čerpáno průměrně 10 dní za rok. Zhruba třetině zaměstnanců není dovolená proplácena a neexistuje zákon, který by to zaměstnavatelům nařizoval.

Technický pokrok a nástup bezdrátového internetu způsobil, že stále více a více lidí pracuje i v průběhu dovolené.

43% z těch, kteří nepracují manuálně ("bílé límečky") přiznalo, že loni pracovali o dovolené, přičemž v roce 1995 to bylo jen 25%. Vyplývá to z průzkumu trhu uskutečněného výrobcem nábytku, firmou Steelcase.

Bob T. vzpomíná, že v minulosti během své týdenní dovolené každý den dvakrát či třikrát telefonoval do kanceláře.

"Manželka z toho šílela. Telefonát do práce je jako když si narkoman sežene dávku nebo alkoholik flašku."

Dnes mu na mobil smí volat jen šéf a i ten pouze v případě, že se řešení problému neobejde bez Boba. Otec tří dětí poznamenává, že nechce jít ve stopách svého otce. Ten pracoval intenzivně až do svých 75 let, kdy zemřel na infarkt.

"Můj táta tu pro mě nebyl, když jsem vyrůstal. Objal mě v mých 35 letech a řekl, že jsem ale pořádně vyrostl. Předtím to naposledy udělal, když mi bylo čtyři nebo pět let."

Článek shrnul Robert Kubala.